Prstýnek

Prstýnek, tak se jmenuje film pro pamětníky i nepamětníky z roku 1944, který režíroval Martin Frič. Mám ten film moc ráda už od prvního zkouknutí, což je tak dávno, že si to nepamatuji. Ze stránek ČSFD: “Jednalo se o poslední český film nasazený do kin ještě za okupace, tedy v tak vypjaté a hektické době, stalo se tak 16.2.1945.”

Ale nechme film filmem, všichni jej znáte a ti co ještě ne, tak mají příležitost v TV, protože jej dávají snad rok co rok o nějakém svátku.

Já jsem nosila prstýnky vždycky ráda, měla jsem jich na obou rukou hned několik, dokonce i na ukazováčku levé ruky. Nebyly moc veliké, na to jsem si nepotrpěla. Prstýnky jsem nikdy neodkládala, takže když jsem na zahradě hrabala hráběmi, kopala motyčkou, ryla rýčem, tak jsem si kvůli prstýnkům vyrobila pěkné puchýře a mozoly.

Jeden z těch prstýnků byl tehdy hitem, byl ve tvaru mince s hlavou JFK. V tehdejším Československu se neprodával, jedině snad pašoval, či co. Mně ho tehdy přivezl ze západního Německa 🙂 švagr – fotbalista, který tam vyjel s fotbalovým mužstvem.

Nejslavnější osobou šedesátých let, která si na nošení prstenů potrpěla, byl bubeník Beatles Richard Starkey, známý pod jménem Ringo Starr. Není mi známo kolik těch prstenů měl, ale vzhledem k jeho postavení asi dost. Mně se prsteny na rukou mužů nikdy nelíbily, obzvláště když k němu nosili župan, věc naprosto normální v některých starších filmech. Prostě nešlo mi to spolu dohromady, správný mužský, tedy chlap, nosí maximálně tak prsten snubní nebo po mamince jako pan Brodský. Znám  příběh, kdy jedna manželka dala k padesátinám manželovi prsten, ale s vidinou, že jej bude nosit jejich syn a to nikoliv po manželově skonu. Ten manžel byl tak dobrotivý, že to dokonce považoval za správné, ach jo.

Nejlépe se vyjímá něžný prstýnek s malým kamínkem, samozřejmě s brilantkem, na něžné dívčí ručce, tedy na jejím štíhlém, dlouhém prsteníčku. Hraje-li ještě k tomu dívčina na klavír, pak takový prstýnek krásně vynikne.

Dnes už prstýnky nenosím. Na vrásčité, buclaté pacičce by se moc hezky nevyjímaly a ten jediný, který bych nosila i dnes, je mi už nějaký čas malý. Ten, který mi před pětačtyřiceti lety, na dnešní den přesně, navlékl na prst můj muž.

This slideshow requires JavaScript.

1. Blanka Ulaherová, 2. Jarka Yarvis, 3. Mirka Nulíčková, 4. Jirka Hermánek, 5. Zuzky sestra, herečka Klicperova divadla v Hradci Králové, Lenka Loubalová, 6. Rodiče Lídy z USA, 7. Předkové Jardy Šeráka, 8. my dva, 9. rodiče Mirka Tomse, 10. Zuzka Zajícová s tatínkem, 11. anglická královna, matka Charlese.

Fotografie z této stránky – klik

Nahoře fotografie mého snubního prstýnku, sice rozmazaná, ale klidně můžu tvrdit, že je to umělecký záměr. 🙂

Reklamy

Jak se máte, knihkupci, knihovníci, vydavatelé a nakladatelé?

pic20196 Vždycky jsem si myslela, že sorta lidí, kteří se točí okolo knížek, tedy knihkupci, vydavatelé, nakladatelé a knihovníci jsou lidé, kteří mají vlastnosti ryzího zlata, jejich mysl se vznáší ve vyšších sférách a jejich výraz značí prudký intelekt. Inu, soudila jsem podle sebe (no, neberte mě tak vážně, ráda přeháním).

Knihovnici jsem dělala kdysi dávno v Hydroprojektu, neplacenou to funkci, po pracovní době ve sklepě, kde jsem se někdy malinko bála a strašně mě to bavilo. Připadala jsem si jako bych ještě nevyrostla z dětských let a na půjčování knížek jsem si hrála. Všechny půjčované knížky byly zabalené do jednotných papírových obalů a v každé knížce byla kartička s názvem a autorem. Po straně byl sloupeček s datem půjčky a jejího vrácení (datumkou buch na polštářek, buch na kartičku), dále jméno půjčující osoby, podpis její a můj. Kartičky se pak zakládaly do krabice podle abecedy autorů. Tedy jestli si to dobře pamatuji, je tomu už 43 let. Ačkoliv jsem byla vždycky introvert, zde jsem se moc ráda s návštěvníky vybavovala, protože se debatilo o knížkách. Dlouho jsem si takto nehrála, protože jsem se ocitla v naději na zplození dalšího knihomola.

Že jsou lidi, kteří mají rádi knížky opravdu ušlechtilí, jsem si potvrdila, když jsem pak později, s nadějným knihomolem v kočáru, ze kterého se bohužel knihomol nevyprofiloval, chodila do knihovny, kterých bylo na Praze 4 několik a ještě než jsem zjistila, že jsem ztratila výpůjční legitimaci, měla jsem ji ve schránce. Tajemný nálezce ji poslal poštou, což ho stálo jistý obnos, který na mě neuplatňoval. Jelikož byl nálezce tajemný, nemohla jsem mu ani poděkovat, natož mu jeho výdaje nahradit. Jsou i ušlechtilí anonymové.

Doba pokročila, výpůjční legitimace jsou stejné jako bankovní karty a knížky si člověk může vybrat z tepla domova na pécéčku.

Svůj názor na nezištné a ušlechtile intelektuální milovníky knih, kteří se zabývají jejich výrobou, prodejem a půjčováním jsem trochu poopravila, tak jak pokročila doba. Zjistila jsem, že je skoro všechno při starém, jen s jednou změnou. Musí to být zatraceně dobří obchodníci s ocelovým srdcem, aby se mohli na obchodním trhu prosadit a udržet.

Doufám, že je to čerstvě upečené dépéháčko nezabije a oni si budou moci dovolit ten přepych a vydat knížky, které nejsou ani kuchařky či životopisy slavných i neslavných hvězd. Sáhnou třeba po poezii, či románech mladých a nadějných nebo dotiskem historických autorů. A k tomu jim dopomáhej čtenář, který bude i nadále nakupovat, nebo si chodit půjčovat knížky do knihoven.

12

Obrázky vypůjčené z internetu.

Miska mlíčka pro Fredyho: Místo mlíčka knihovnička, říkávala má matička 🙂

My se omlouváme

Koláže3 Naše holčičky se omlouvají za každou blbinu dnes a denně. “Tak promiň, no”, zní jako “Bóže ty naděláš, nebo, “Jéé tak pardóóón, babi” zní rozjuchaně, jako velká legrace. Má to ještě několik podskupin, podle tónu hlasu. Přijaly užívání omluvy tak samozřejmě, jako housku na krámě. Nejsou to omluvy jsou to jen fráze nebo řečnické berličky.  Dokonce i malé dětinky ze školky to omluvné slůvko používají, i když šišlají a neumí “r”. Počítám, že ani nerozumí jejich významu a co to vlastně papouškují. Ta omluvná slova užívají jako cvičené opičky. Nějak moc se nad tím nepozastavuji, jiná doba – jiné mravy. Nakonec je to proti “jakoby” a “přesně tak” bez otevírání kudly v kapse. Proč se s tím tedy píšu? Inu tak, byla jsem si založit účet v bance. Ta moje letitá už pro mě byla moc drahá. Sdělila mi, že od dubna zdraží poplatek téměř na dvojnásobek a tak jsem si řekla: Žádné dojímání, jak ty ke mně tak já k tobě. Opustím tě a doufám, že nezahynu.

Jak je mým zvykem, prošmejdila jsem na internetu všechny možné informace a dokonce do některých bank jsem i zavolala. Má kritéria byla: Nesmí to být banka bez historie a nesmí to být banka nejlevnější s nejvyšším % úroku, ale ani ta nejdražší.  Banka musí být dostatečně velká a zde roky známá. Už si říkáte, že taková banka tady neexistuje, no našla jsem jednu, která se trochu blížila tomu co jsem hledala. Navíc hlásala, že při založení účtu okamžitě zajistí i kontokorent, mého věrného kamaráda.

Sjednala jsem si schůzku, vzala doklady a šla. Všechno probíhalo příjemně bez zádrhelů a já se rozmýšlela nad otevřením kontokorentu a slečna (paní) mi řekla, že si to můžu přes týden rozmyslet a založíme to až si přijdu pro bankokartu. Jak řečeno, tak uděláno. Doma jsem se hned ponořila do nového interbankingu, kde je pohyb jednoduchý, prostředí přívětivé, ale málo platný má dosavadní banka má hezčí grafiku!

Po týdnu jsem dorazila do mé nové banky a začali jsme s vyplňováním elektronické žádosti o kontokorent. Ukázalo se, že je to velmi složité, protože jsem důchodce. Slečna (paní) dokonce navštívila i pana náměstka, aby stanovil kolik mi ten kontokorent má být povolen. Pak si přizvala kolegyni, protože jak se ukázalo, tak se ta moje bankéřka teprve zaučovala. Obě pak dumaly nad programem, který jim kladl různé překážky. Už mně bylo takové vedro, že jsem si sundala čepici, povolila šálu a rozepnula kabát, i když jsem si původně myslela, že toho netřeba, že to rychle sfoukneme.

Po nějaké době se dámy zašprcly docela a přizvaly další kolegyni. Ta si vzala na pomoc další kolegyni, ale přes telefon. Vytelefonovala následující informaci: Důchodcům se kontokorent poskytuje přibližně až za půl roku po založení účtu, až na účet naskákají platby. Obě kolegyně smolící žádost si očividně oddechly a zaklaply program. Zeptala jsem se jich, proč to nemají v informacích na webu. Obě dvě jedním hlasem vychrlily – “My se omlouváme”, na další dotaz opakovaly totéž, bylo vidět, že to mají naučené. Já vím, že ony nemohou za to, že banka takto nastolila podmínky pro chudáky – podřadnou skupinu důchodců, ale proč to proboha ty bankéřky neví? Je tohle nějaká omluva?

A tak jsem si řekla. Dobře, nechte si svůj kontokorent, který mi jistě budete za půl roku nabízet, já se hezky bez něj naučím obejít a ušetřím na úrocích.  A navrch se hezky omluvím, že nechci ani vaši kreditní kartu s přednastavenou hotovostí. 🙂

blazena

Nahoře koláž našich holčiček, dole vypůjčený snímek z internetu.

Miska mlíčka pro Fredyho: bankéři, bankéři co děláte, že se tak dobře máte?

Cedulka u misky mlíčka: Fredy, prosím, nalaď svůj slovník do vyšších pater 🙂

Modlitba ve stáří

Dnes jsem na Facebooku objevila u spisovatelky Petry Braunové krásné video, které jsem si pro vás vypůjčila. K tomu připomínám, že Petra Braunová  napsala skvěle  životopis Kamily Moučkové, „Nejsem žádná lvice“. Čte se jedním dechem nejen kvůli obsahu, ale i formě.

Modlitba ve stáří

Pane, ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne budu starý.

Chraň mne před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci.

Zbav mne velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých.

Nauč mě, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych přitom nešťoural a neporučníkoval.

Zdá se mi, že je škoda z přemíry moudrosti nerozdávat – ale ty, Pane, víš, že bych si rád udržel pár svých přátel.

Nauč mne, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. Přibývá jich a chuť hovořit o nich roste rok od roku.

Netroufám si prosit, abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé, když líčí své nemoci, ale nauč mě trpělivě je snášet.

Také se neodvažuji prosit o lepší paměť – ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu, když se má paměť neshoduje s jejich pamětí.

Nauč mě té obdivuhodné moudrosti umět se mýlit.

Drž mě, abych byl, jak jen možno, laskavý. Starý morous je korunní dílo ďáblovo.

Nauč mě u jiných odhalovat nečekané schopnosti a dej mi krásný dar, abych se také o nich dovedl zmínit.

Mám vrásky a šedivé vlasy. Nechci si stěžovat, ale tobě, Pane, to říkám – bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas. Pociťuji, jak den ze dne ztrácím sílu a přicházím o bývalou krásu.

Byl jsem pyšný na to, že se stále ještě mohu měřit s mladými. Teď cítím a uznávám, že již toho nejsem schopen. Byl bych směšný, kdybych se o to pokoušel.

Ale ty, Pane, říkáš: „Kdo věří ve mne, tomu narostou křídla jako orlovi.“

Dej mému srdci sílu, abych život přijal tak, jak jej ty řídíš. Ne mrzoutsky, ne lítostivě se skleslou náladou, ne jako odcházející, ale jako vděčný a připravený ke všemu, k čemu mě ty ještě povoláš.

A k tomu mi dej všechnu sílu srdce.

Amen.

Napsal sv. František Saleský

Třešňule a třešně

tresne4 Třešeň je první ovocný strom, který na jaře vykvétá. Tedy jeho rané odrůdy. Když se objeví v obchodech nebo sadech či v zahrádkách na stromech, dělají největší radost dětem, kterým chutnají, ale také se jimi zdobí. Kdo by neznal náušnice z třešní. Hospodyňky listují ve svých předpisech na bublaninu, srocují se, aby si předávaly ty své jedinečné a zaručené recepty, aby pak zjistily, že ty jejich zděděné z generace na generaci, psané rukou krasopisně na zažloutlých papírcích, jsou stejně nejlepší.

Když jsme zakládali zahrádku, musela jsem mít všechno možné, byla jsem nadšená pěstitelka všeho možného, od rybízu, kanadských borůvek přes zeleninu, česnek, rajčata až po cizokrajné experimenty jako na př. artyčoky. Však se mi to taky vymstilo, prostor tak na dvě jabloně jsem zahustila čtyřmi, takže se pak muselo kácet.

Mnoho stromů už nezbylo, mimo meruňku, jen třešeň. Když jsme ji v zahradnictví velmi pečlivě vybrali, správně jsme ji zastřihli, udělali jsme jí pomyšlení a ona se nám odměnila moc hezkým vzrůstem, bohatými květy a výbornými ranými třešničkami bez červů. Je pravda, že se s námi o třešně každoročně přetahovali kosáci, kteří se nám “odměnili za zimní krmítka”, tím, že bděli, abychom se nějak nepřejedli. Dokázali naši krásnou třešničku pěkně odrbat.

Když naše třešňová krasavice dospěla, jednoho nekrásného dne přišel zlý Magistrát a řekl: “Buďto si část pozemku, který jste měli pronajatý koupíte, nebo ho vykliďte”. No a právě na té části stála naše třešnička, dnes už mohutná třešňule. Kdo si klepete na hlavu, proč jsme ji nezasadili na vlastní pozemek jako meruňku, ale hloupě na pozemek, který jsme měli v pronájmu, tak ustaňte.

V roce 1980, kdy jsme domek dostavěli a nastěhovali se doň, nikomu ani na um nepřišlo, že pronajatý kus pozemku, který zbýval od našeho k chodníku by někdy někdo chtěl. Nebudu vás nudit historií, ale jen to musím dodat, že po sametu se změnil majitel na Magistrát a ten několikrát zvedl nájemné, takže jsme začali sami vč. sousedů uvažovat, že bychom ty pásy pozemků od Magistrátu koupili. Stejně nejsou k ničemu (se nám tak jevilo, ale asi jsme hloupí).

S tím Magistrát nesouhlasil, až najednou souhlasil. Jenže, cenu za 1m2 určil takovou, jakoby se na pozemcích nalézala nafta. Pozemek jsme smutně vyklidili, vrátili ho Magistrátu, který řekl: “Vše co je na pozemku přejde na nového majitele bez náhrady.”

A tak se nejen naše třešňule ocitla ve vlastnictví jiného majitele. Kosáci se letos budou divit, nikdo jim na třešně nepoleze, puknou jak se přejedí.

I řekla jsem si. A to tedy ne. Toho bohdá nebude, abychom se o třešně s kosáky nepoprali. Bylo by jim to určitě líto, protože nikdo jiný by je stejně neotrhal. Vyklizené pozemky jsou zarostlé, opuštěné a smutné.

jaro 009

Nahoře třešně z internetu, dole poslední obrázek naší třešňule v květu, když ještě byla naše …

 

Miska mlíčka pro Fredyho: Kolik třešní tolik višní, jsme na ty naše hodně pyšní