Lampárna

kotva-obchod.-d_m-1979-01_1401_4037 Nevím jak kdo, ale já jsem si v životě moc stěžovat nikam nechodila. Ani jsem nikdy nenapsala nic do knihy přání a stížností, která visela v každém obchodě, ani jsem nikam žádnou stížnost neposlala. Dokonce jsem jednou v restauraci nevrátila přesolenou a přepepřovanou omeletu a jak ta trubka jsem ji snědla. Nejen, že jsem se bála pingla, který vypadal, že kdybych cekla, že mně omeletu vysype na hlavu, ale taky jsem měla velký hlad.

V obchodech, ačkoliv se hlásalo – náš zákazník, náš pán, byli páni prodavači a když se jim člověk znelíbil, tak mu prostě nic neprodali, nejen zboží z dovozu, ale ani to tuzemské. Nakonec proč, všude byly nějaké objektivní příčiny proč to nešlo, všechno patřilo všem, plnil se jen plán a nakonec se to vždycky udělalo tak, že prémie byly. Tak co? Nějaká stížnost se vždycky nějak okecala.

A tak vznikla lampárna. Dnes by se řeklo, že lampárna byla virtuální, ale tehdy se posílalo nebo se rovnou obracelo se svojí stížností  na lampárnu adresně a to konkrétně na hlavní nádraží. Když se člověku něco nelíbilo, tak svoji beznaděj vyjádřil úslovím: “No, to si tak akorát můžu jít stěžovat na hlavní nádraží, na lampárnu.” Taky jsem to párkrát užila.

Myslela jsem si, že lampárna po jakorevoluci zmizela dočista, ale nedávno jsem zjistila, že byla asi privatizovaná a to konkrétně státní správou. Asi jen některým úsekem, ale lampárna žije.

Stěžovala jsem si starostovi naší Městské části, že když jdu na úřad, na jeho detašované pracoviště a to v jeho úředních hodinách, že jsem ve vrátnici vyzvána, abych předložila občanskou legitimaci. Požadoval ji na mě vrátný majitele budovy, ve které je úřad v nájmu. Dnes se ovšem neříká vrátnice ani vrátný alébrž vznešeněji, recepce a sekuriťák.

Kdyby na mě požadoval občanku úředník, aby zjistil, že jedná se správnou osobou, ani bych neškytla a podala mu ji, ale co je někomu jinému do toho, kde bydlím a kolik je mi let? Ještě ke všemu, když se po chodbách prochází další muži ochranky, tentokrát najatí Městskou částí, takže by lehce a odborně zasáhli, kdybych si nasadila kuklu, v kapse napřáhla ukazováček a úředníkovi řekla: “Tohle je přepadení, vydejte mi tužky, gumy, pravítka a papíry, máte-li jaká razítka, tak i razítka. Přibalte svůj hrníček na kafe a pikslu kafe.” Mám pocit, že bych to ani nedořekla a už by mě ochranka kroutila ruce za záda.

Pan starosta mi slušně odepsal. Pod dlouhým, mlžícím textem, proč nejde projít do cizí budovy bez předkládání a zapisování údajů z občanky, mi sdělil, že to prostě nejde. A tak mi zase zbývá jen ta lampárna.

21

Hlavní nádraží Praha v šedesátých letech

Obrázky vypůjčené z internetu

Mistička mléka pro Fredyho: Lampárnu míti, co by ještě člověk měl chtíti?