První

medaile Já to mám opravdu těžké, buď mě nenapadá nic, nebo je hic a téma mně straší v hlavě a chce, abych ho porodila. Netrvá to sice 9 měsíců, ale chvíli s tím bojuji. Odolávám a myslím si, to je blbost, to psát nebudu, ale tak mě to poňouká a našeptává, napiš mě, napiš mě, že jdu a abych měla pokoj, tak to napíšu. Pak se u mě v myslivně rozprostře klid a mír a je pohoda. Na chvíli.

Tak o tom, jak jsem nikdy nebyla první. Kdybych někdy byla, tak to bych si pamatovala, jenže nic, v tomhle směru, ani ťuk. Nakonec, ani první dítě svých rodičů jsem nebyla.

Dosud neznám pocity prvních a možná je asi ani nepoznám, i když  i po smrti může být někdo první, ten kdo byl první zabit v boji nebo sám od sebe při nějaké příležitosti odešel ze světa jako první na nějakou ošklivou, do té doby neznámou, nemoc.

O první pozici již dávno nikde nebojuji, tento boj jsem vzdala a mluvím o sobě jako o nesoutěživé osobě. Nakonec, znám své možnosti, už bych to prostě “neudejchala”. Jo, v mládí, to je jiná píseň, to člověk sní jak pokoří svět a na špici se prokutá životem a jak to všem natře.

Jako malá holka jsem se aktivně zúčastnila na horách závodů ve sjezdoslalomu (ano, i takové kategorie kdysi existovaly) a tak jsem to prožívala a toužila být první, že jsem to hned na začátku přepálila, pustila jsem to s kopce nad své možnosti, padla jsem ve svém kandahárovým vázání na dřevěných lyžích do sněhu a byla jsem až čtvrtá. Organizátorům této soutěže to tehdy přišlo tak líto, že pro ten rok vydali diplom i pro bramborovou medaili. Totiž, hořce jsem plakala tak, že jinak nemohli. No jo, kolik mně tak mohlo být? Deset?, dvanáct?

Někdy v tomto období jsem se zúčastnila celostátní soutěže ve znalostech ruského jazyka, kde jsem obsadila náramné třetí místo a obdržela za to knihu s věnováním od komise. Neumím si vysvětlit, že jsem pak rychle o tyto znalosti přišla, u maturity jsem z ruštiny prolezla jen kvůli dobrotivé ruštinářce a přísnému předsedovi maturitní komise, který rusky neuměl vůbec.

Jaký je to pocit být první? Primus třídy, první na závodech v kde čem, první v soutěži pekařů, ve znalostech kdečeho, první v soutěži o nejlepší literární dílko, první v soutěži krásy, ošklivosti nebo dokonce být první dáma? První, prostě první.

Ale ano, nakonec jsem si uvědomila, že jsem přeci jen v něčem opravdu první, alespoň v naší rodině –

Já (My), Naděžda první a určitě taky poslední! 🙂

soutez

Kterýpak z nich je asi první?

Reklamy

24 thoughts on “První

  1. To je opravdu zvláštní zamyšlení, takto popřemýšlet, mě ještě nenapadlo. Nikdy jsem totiž ambice být první, neměla. A to bych řekla, že jsem soutěživý tip. Baví mě všelijaké kvízy, testy a soutěže, ale dělám si je fakt jen pro zábavu. Když dopadnu dobře, jsem náležitě pyšná, když nic, tak prostě nic. : D Ale přece jen jedno prvenství mám a přivedla jsi mě na to Naďo, ty. Jsem totiž prvorozená, heč! 😛

  2. Ach, první :-D. Já bývala první ve školních kolech biologické olympiády u nás na škole, jednou jsem taky byla první na skautských závodech se svojí družinou, dost často bývám první na autobusové zastávce směr škola – domov a v pátek na skautských schůzkách :-D. Ještě pořád ráda soutěžím, i když třeba jen sama se sebou :-).
    A cos nám chtěla říct výběrem fotky? Proč zrovna takové zrůdičky? Já tedy nevím, co ostatní dámy, ale tihle pánové jsou odporní :-D. Hezký den :-).

  3. * No prosím, Jarko, nakonec se propracujeme k tomu, že byl (je) člověk ve svém životě alespoň jednou první 🙂
    * Fotografií těch svalnatců jsem chtěla říct, že se o prvenství soutěží v ledasčem. Někomu to přijde krásné, mně tedy ne, ale krásných fotek je na internetu haba kuk 🙂
    Jinak, Ratusko, jsi moc šikovná, napiš nám jaké to bylo, být první, určitě jsi večer nemohla usnout 🙂

  4. S tím prvenstvím na tom budeme asi podobně … :-). A to i s tím křestním jménem. To moje není Naďa, ale v rodině se objevilo poprvé a díky němu si mě všichni k mé nelibosti vždycky okamžitě pamatovali … 😦

  5. Párkrát se mi zdařilo být prvním komentujícím.
    Ejhel – neomezené možnosti blogu.
    Tady jsem až pátý, ale možná mi vysatvíš diplom i za toto umístění.

    Mistr Topolánek jednou v parlamentu označil jako jedničku ministra Kalouska. Vztyčeným prstem.

  6. * Zarox, taky jsem byla se svým jménem dost viditelná a své jméno jsem neměla ráda, ale už jsem si zvykla.
    * Pavle, vystavím ti diplom, jedině když budeš hořce plakat!

  7. já jsem nikdy nebyla v ničem první. Vlastně jsem ale čněla se svým jménem Zuzana, na našem malém městě jsem fakt jinou neznala, ve škole jsem byla jediná. No a pak jsem přišla do Prahy a v našem Školském ústavu nás bylo ve třídě 10, z toho tři Zuzany…

  8. Dnes jsem se po dlouhé době klidu, pohádala se svým mužem,
    Vzala ho do spárů nějaká lichá závist, říkám mu chceš být bohatý? Vždyť můžeš, dnes můžeš všechno, jen musíš být dostatečně tvrdý a bezohledný ke všem a hlavně k sobě, vždyť takhle ve skoro sedmdesáti jich začíná znova mnoho, vezmou si mladou a mají ještě malé děti, zasadí strom, postaví dům, ale se mnou už ne, říkám mu . Já totiž už nechci být první, já chci mít klid, milé lidi kolem sebe, třeba i ty virtualní, ticho, pohodu a být spokojená z malých blbostí, už totiž nemám velké sny, jen na ně ráda vzpomínám a to mě stačí už do konce života, teď tedy kecám, ještě jeden sen mám, novou pračku, a ten si hned tak nesplním, protože ty čtvery rodinné brýle o kterých jsem tu jednou mluvila, stály dvanáct tisíc korun a tím pádem teď, budu snít o penězích na uhlí a pračka je fuč.

    • Milá paní Anno, promluvila jste mi z duše, já taky už nechci být nikde a nikdy první, mně postačí být poslední a k tomu si dát sklenku Chateauneuf du Pape. Ale jinak, jsem napsal poměrně dlouhý komentář do Vašeho blogu a on se ztratil někde v nekonečném vesmíru…

  9. Naďo, být pořád první je hrozný pocit. Já byl stále první jenom na vojně v Boru u Tachova. Byl jsem u naší baterie nejdelší mezi 90 chlapy, se svými tehdy 194 cm živé dvýšky. Čili všude v řadě první, když naš starej chtěl nějakého dobrovolníka na nějakou pitomost, byl to vždy „ten dlouhej v první řadě“
    mundůr mi byl krátkej, kavalec krátkej, okop pro stojícího střelce nejhlubší, čili jsem ho dloubal o dvě hodiny dýl, zatímco prckové už vleže hulili Partyzánky, no hrůza. První??? Nikdy!!!!

  10. Tak já mám také nějaké zkušenosti být první. Jsem prvorozený jako Jarka. V biologii jsem rozhodně nevyčníval z řady, ale jsem soutěživý a v mládí na škole jsem dělal trochu atletiku (sprinty) a dokonce jsem vyhrál okresní přebor, v krajském už pouze druhý. První ze třídy jsem rukoval na vojnu, první ze třídy (z kluků) se ženil, první ze třídy jsem dědkem. Já mám některá prvenství rád. 🙂

  11. Tak teď jsi mě přinutila k zamyšlení, jestli jsem někdy byla v něčem první, ale asi ne, když si to nepamatuju. Jedině to, že jsem byla první dítě mých rodičů, ale to jaksi není moje zásluha. Soutěžívala jsem v recitaci, ve zpěvu, ale na první místo to nikdy nebylo. Ve sportu rozhodně ne, tam jsem byla vždycky spíš první odzadu. Takže asi ne. Ale nijak mi to nevadí.

  12. Já trochu soutěživá jsem, nemůžu za to, jsem první ze 3 dětí 😀 A jsem moc ráda první v naučení nějakého zapeklitého probléme, třeba ve švédské gramatice, nebo mě blažilo, že jsem byla nejlepší v autoškole…

  13. * Zuzko, určitě jsi první ze třídy, kdo vydal knížku 🙂
    * Anno, to je mi líto, já to mám s brýlemi naopak, nám teď klekla pračka, tak jsem si ji zamluvila na splátky, kleknul nám pes a to je slušná díra do rozpočtu, tak s brýlemi musím počkat.
    * Honzo, při představě jak hloubíš okop a prckové hulej Partyzánky mě docela rozesmála, nikdy bych si takovou nevýhodu vysoké postavy nepředstavila. Nám narostla do výšky prvorozená vnučka a někdy žbrblá 🙂
    * Pavle, to jsi dobrý! Konečně někdo, kdo byl opravdu první v nějaké sportovní soutěži! Určitě sis užil obdiv dívek.
    * Evo, ani mě nijak zvláště nevadí, že jsem nebyla první, jen jsem nad tím tak zamyslela, když jsem ve zprávách viděla pana Šebrle jak před odjezdem na závody hýřil optimizmem jak to všechno vyhraje. Taky jsem občas narazila na blogu na radování se nad tím, že někdo přidal komentář jako první 🙂
    * Janah, to se máš čím pyšnit, opravdu, to jsou vynikající úspěchy, gratuluju!

  14. Když neexistuje disciplína, ve které by člověk byl první, jistě není problém ji založit. Čím obskurnější disciplína a čím rozmlženější pravidla soutěže, tím lépe a tím větší šance na prvenství. Jen se bojím, že nejsem první, koho to napadlo :-).

  15. Být v něčem první? Vážně si nevzpomenu, kdy se mi to podařilo.
    Asi nikdy. Navíc nejsem typ, co se dere kupředu třebas za každou cenu. Vlastně v žádné soutěži jsem nevyhrála, a když ano, tak nějaké třetí místo.
    Tvůj článek je dobrý na zamyšlení. Vlastně je to věc, o které vím, a kterou sebou vleču celý život a je natolik mou součástí, že mě ani nenapadlo nad tím popřemýšlet.
    Leda v momentě, kdy zase vyhraje nebo se zviditelní nějaká známá neznámá.
    Asi není dobré, být všude první, má to svoje mínusy, třeba to, že první je příliš sledovaný.
    Ale jednou, občas, být první… to by neškodilo.

  16. Trochu jsem rozpolcená. Byla jsem primus třídy celých dvanáct let. Jednak mě bavilo učit se a jednak jsem měla přísného tátu, který mi na konci gymplu, při posledním vysvědčení, kdy jsem si dovolila mít první dvojku (z fyziky) dal facku a prohlásil, že chodit ještě rok, tak propadnu :-). Takže jsem byla první z nutnosti :-). A ti mužští na fotce se mi rovněž PRANIC nelíbí.

  17. Já jsem na tom stejně, nikdy jsem první v ničem nebyla, jako děcko jsem byla spíše nesmělá a tak nenápadná, že si mě někteří profesoři na gymplu nepamatovali za celé studium. Chybělo mi zdravé sebevědomí, které dnešní mladí určitě nepostrádají. A to je pro ně dobře. Časem se to upravilo. Možná, že od dob studií by se nějaké to prvenství našlo. A ti chlapíci se mi také nelíbí.

  18. Tfuj, to jsem se leklo těch svalnatců žilnatců. 😀

    Škoda, že jste taková, jako většina lidí, milá Babičko. Dovolíš mi citovat moudrého pána, abych tě trochu namíchl nebo popíchl?

    „Dobrý boj je ten, který vedeme ve jméno svých snů. Když v nás sny propuknou celou svou silou – v mládí – máme hodně odvahy, ale dosud jsme se nenaučili bojovat. S velkým úsilím se nakonec bojovat naučíme, ale to už odvaha k zápasu slábne. Proto se tedy obracíme proti sobě, bojujeme sami se sebou a stáváme se svým nejhorším nepřítelem. Říkáme, že naše sny byly dětinské, těžko uskutečnitelné anebo že byly plodem naší neznalosti reálného života. Zabíjíme své sny, protože máme strach bojovat dobrý boj.“

  19. *Taky jsem, Heleno, moc sebevědomí neměla a asi mít už nebudu …
    * Co ty o mně víš MCHS? Myslím si, že mé články bereš moc vážně, i když některé (a těch je minimum) vážné jsou. Škoda, že jsi neuvedl koho cituješ, to se dělává 🙂
    Já jsem svůj sen nezabila, před rokem mi vyšla knížka a jak to vypadá, vyjde mi i druhá. 🙂 a ačkoliv někdo může říkat, že si vydá knížku za své peníze kdo chce, tak u mě to tak není. Knížky vydává vydavatel Akcent na své náklady.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s