Zeširoka, aneb Obloukem ke stejnému začátku

pastelky Vzhledem k tomu, že jsem stále doma (vycházím jen v nejnutnějších případech), oblékám své domácí šaty, kterých mám pochopitelně několiko. Většinou černé a tmavomodré barvy a velice často je střídám. Sice se mi líbilo, jak kdysi chodily hospodyňky doma v šatech a přes ně zástěru, ale abych tak sama chodila po doma, tak to zase takový nostalgik nejsem.

Když je teplo, vycházím v domácích šatech i venčit Elu. Při vybírání jakou rasu zvolím, měla jsem kdysi několik podmínek. Musí to být fena, musí to být línější rasa, musí své pánečky milovat, být schopná je ochránit i jejich dům. Vyšla mi z toho rasa Leonberger, která má vše co jsem požadovala, ale má jednu závadu. Děsně líná a měla by se často vyčesávat, což Ela příšerně nesnáší. Její jemné chloupky putují vzduchem, usazují se v chuchvalcích, které po ní musím stále likvidovat. Chloupky přilnou úplně na všechno co není ve skříni, nebo jinak ukryto.

Její láska k osazenstvu rodiny je převeliká a dává ji najevo hlavně při jejich příchodu domů. Vrhá se na ně radostně, jako by je 5 let neviděla a osazenstvo s pištěním a výkřiky před ní uniká, aby jejich oděv nebyl plný chlupů. Tyto scénky se opakují dnes a denně. U dveří z domu máme lepící kartáč, který je v neustálé permanenci, ale není stoprocentní. Je legrace, když Ela vítá Natálku, která je jen o malý kousíček vyšší.

Natálka hrozně ráda maluje. Její nynější malířské období se věnuje všemu co vidí, takže maluje podle předloh a také mě nutí, abych i já podle nich malovala. Třeba jejich školku s dětmi, hřištěm se skluzavkama a houpačkama. No, dává mi to zabrat. Tuhle se Natálka rozhodla, že bude malovat mě. Nad jejími výkresy vždy nepředstavitelně áchám, jak jsou skvělé, ale tentokrát to pro mě byla záhada. Na mých domácích šatech se vyskytovaly takové pokroucené žížaly. “Co to je”, ptám se udiveně.

A Natálka mi odpoví: “No přeci chlupy!”  “Ale já nejsem medvěd, jaké chlupy?”  “Od Eliny”, říká to pozorné dítě, kterému neunikne vůbec nic.

natalnaroz 0077