Zeširoka, aneb Obloukem ke stejnému začátku

pastelky Vzhledem k tomu, že jsem stále doma (vycházím jen v nejnutnějších případech), oblékám své domácí šaty, kterých mám pochopitelně několiko. Většinou černé a tmavomodré barvy a velice často je střídám. Sice se mi líbilo, jak kdysi chodily hospodyňky doma v šatech a přes ně zástěru, ale abych tak sama chodila po doma, tak to zase takový nostalgik nejsem.

Když je teplo, vycházím v domácích šatech i venčit Elu. Při vybírání jakou rasu zvolím, měla jsem kdysi několik podmínek. Musí to být fena, musí to být línější rasa, musí své pánečky milovat, být schopná je ochránit i jejich dům. Vyšla mi z toho rasa Leonberger, která má vše co jsem požadovala, ale má jednu závadu. Děsně líná a měla by se často vyčesávat, což Ela příšerně nesnáší. Její jemné chloupky putují vzduchem, usazují se v chuchvalcích, které po ní musím stále likvidovat. Chloupky přilnou úplně na všechno co není ve skříni, nebo jinak ukryto.

Její láska k osazenstvu rodiny je převeliká a dává ji najevo hlavně při jejich příchodu domů. Vrhá se na ně radostně, jako by je 5 let neviděla a osazenstvo s pištěním a výkřiky před ní uniká, aby jejich oděv nebyl plný chlupů. Tyto scénky se opakují dnes a denně. U dveří z domu máme lepící kartáč, který je v neustálé permanenci, ale není stoprocentní. Je legrace, když Ela vítá Natálku, která je jen o malý kousíček vyšší.

Natálka hrozně ráda maluje. Její nynější malířské období se věnuje všemu co vidí, takže maluje podle předloh a také mě nutí, abych i já podle nich malovala. Třeba jejich školku s dětmi, hřištěm se skluzavkama a houpačkama. No, dává mi to zabrat. Tuhle se Natálka rozhodla, že bude malovat mě. Nad jejími výkresy vždy nepředstavitelně áchám, jak jsou skvělé, ale tentokrát to pro mě byla záhada. Na mých domácích šatech se vyskytovaly takové pokroucené žížaly. “Co to je”, ptám se udiveně.

A Natálka mi odpoví: “No přeci chlupy!”  “Ale já nejsem medvěd, jaké chlupy?”  “Od Eliny”, říká to pozorné dítě, kterému neunikne vůbec nic.

natalnaroz 0077

Reklamy

32 thoughts on “Zeširoka, aneb Obloukem ke stejnému začátku

  1. Zdravím Vás Naďo.
    Konečně jsem našel váš blog a musím konstatovat že jste absolutně nezklamala. Velice rád jsem si početl. Jo psí chlupy to je pech. Dětská všímavost je absolutně nádherná.
    Zdravím Míra Holeček

  2. Chlupy, toť věčný problém u nás doma a nejen doma! Jsme totiž koččí. Onehdá mě v práci přestala fungovat myš. Teď se už neřeší oprava vyjmutím a umytím gumového balónku. Vše jest optické. A myš svítila červenou LED diodou, jak ji její činnost a fyzikální zákon káže. Ale ejhle! Na jejím vyhodnocovacím čidle se skvěl mě známý melírovaný chloupek s černým koncem. V životě jsem naší milovanou kočičku v práci neměl a ani nevím, jak by mi to v mé kanceláři „upravila“.
    Ale statická elektřina na svetru holt dokáže své.

  3. A ještě jednu ze života.
    Můj nyní dospělý syn před cca 21 lety se mnou na procházce: „A jaké je tohle autíčko?“ “ Červené.“ „A tenhle dům?“ „Žlutej.“ „A tenhle strom?“ „Zelenej.“ „A tenhle pejsek?“ „……??….Chlupatej!“

  4. Ahoj Naďo,o psích chlupech mi něco vyprávěj! S našimi psy to sice nebylo a není tak hrozné, ale sestra má doma takovou bílo-černou „všehochuť“, pes je to sice malý, ale chlupů má dost. Kdysi jsem k nim přijela vlakem, na sobě tmavý svetřík, pěkně jsem se usadila do křesla a když jsem vstala, svetřík dostal apartní melír, na který nepomohlo nic, žádný kartáč, nic. Inu museli jsme najít náhradní oblečení, abych se důstojně dostala domů. Od té doby k nim cestuji jen ve světlejších odstínech nebo si nosím náhradní oblečení….
    Koukám, že ty Natálky mají výtvarné sklony, moje vnučka Natálka, také ráda a pěkně kreslí, navíc zpracuje každý materiál, který jí přijde pod ruku, až mi to občas není vhod. Po její návštěvě se všude povalují papírky, provázky, lepící pásky atd.

    • Heleno, já než vyjdu z domu, tak se kartáčuju o 106, abych se pak ještě celou cestu obírala. Jak říkal Ota, ta statická elektřina je potvora :-). Možná ty Natálky mají tu uměleckou tvorbu nějak zakódovanou 🙂

  5. A to je přesně to, proč nemáme žádné domácí zvířátko. Neumím si představit, že bych se s těmi všudypřítomnými chloupky zžila. Ale možná bych si časem zvykla a brala to jako nedílnou součást domácnosti, zvlášť, když si člověk toho čtyřnohého kamaráda zamiluje a je to vlastě další člen rodiny. Jediné co by mě asi opravdu, ale opravdu vadilo, by byl pejsek, nebo kočička v posteli. Ale asi i na to se dá zvyknout. Fakt nevím. 🙂

    • Jarko, u nás zvířátka s námi v posteli nespala a nespí (kdo by pořád povlíkal?), ale pochopím, když někde ano. Prý umí dobře zahřívat záda, takže pak nebolí. :-). Já bych Elu potřebovala za krk a pak na kříž, ale obě bychom se ani do postele nevešly 🙂

    • S tou postelí jsem si to Jarko také dříve neuměl představit. Potom jsem se podvolil, protože jsem to číče nemohl odmítnout a dnes mě to naprosto nevadí.
      Milé je například když člověku není dobře a kočičí zahřívání (spí tam) na břiše nebo na zádech člověku často i uleví. Na bolesti zad je to přímo výborná léčba!

  6. Pejsci jsou mí kamarádi a tak jim semtam nějaký ten chlup na koberci odpustím. V posteli s námi nespí, zato si moc rádi hoví na gauči, kde mají svoji psí dečku 🙂 Natálka je všímavá, ale to jsou asi všechny děti – naše vnoučátka se soustředí zásadně na detaily a větší věci jdou jaksi mimo ně.

  7. Leonberger? To je nádherný pes. U nás v dědině se taky takový vyskytuje, obdivuju ho pokaždé, i když na dálku. Ale doma bych ho nemohla mít, bo máme malý dvorek – a i když je to podle všeho líný pes, měl by mít svůj prostor.
    Teď nemáme psa žádného, zato máme kočkovitou úrodu. Problémy s chlupy znám… a radostně vítající psí stvoření taky znám. Naštěstí ten poslední nebyl hopsavý, stačilo, když se vrtěl kolem nohou a tančil svůj psí taneček na uvítanou.
    Krásná fotka malé vnímavé slečny i pastelek, které užívá k tvoření portrétů, ať věrohodných, nebo abstraktních. Je vidět, že je vnímavá a skutečnost chce vtělit do obrazu. Skutečnost jsou v tomto případě chlupy na oblečení…
    Jinak řečeno – pes je nádherný, vnučka šikovná a má dobré pozorovací schopnosti. 🙂

    • Díky, Vendy, za milý komentář. Ela má sice ne velkou, ale má zahrádku, obývací pokoj je prostorný, ale stejně vyhledává malé prostory, asi se tam cítí útulně 🙂 Ovšem venčit, tak to vyžaduje 🙂

  8. Problémy s Rudolphem Prokoukem !

    On stále jen chodí obloukem !

    „Od rána ! … než večer nadešel,
    třistakrát náměstí obešel,
    teď chodí kolem baráku “ !

    … lidé řvou : “ starému Nowaaku,
    ( co u domu usnul opilý )
    pošlapal obličej před chvílí “ !
    … tohleto skutečně Nowaak , že je ?
    ano ! poznán dle obličeje,
    přestože na něm jsou otisky bot !

    Ne ne ! toto mu nebude vhod !

    Nowaaka někdo když zaprudí ….

    zle bude, až se probudí “ !

  9. Děti jsou úžasná stvoření.
    Ještě úžasnější, než lidé.

    A chloupcích mi, babičko, vůbec nemluv, vůbec! 😀 😀 Budeš slečnu malířku prosím pozdravovat? A že jí radí malé stvoření z vesmíru, ať kreslí i věci neurčité, že pak bude babička áchovat rozpačitěji. A neukážeš nám něco z jejích výtvorů? Pěkně prosím, co nejzvědavěji!! 🙂

  10. No se psy moc zkušeností nemám, celý život odolávám pokušení si nějakého pořídit a odolávám stále.. Moje odolání vyvrcholilo tehdy, když rodina mé dcery dostala štěně Labradora čokoládového, a kdy jsem si uvšdomil, že pejsek musí být venčen i za nejhoršcí kanadských povětrnostních podmínek, tady na pobřeží silné větry a nepředstavitalné slejvaky. Leč pejsek kňučí a řádí tak dlouho, až zlomí i nejotrlejšího. Deštník se do té sloty brát nemůže. Pak se přijde domů a pejsek se vrhne do obýváku a provede ono známé psí otřepání, kdy je vše kolem mokré. Pak se vrhne na krabičku sardinek (nepozorovaně) a celou ji rozkouše a pokecá koberec olejem. Tak to jsou mé zkušenosti s psíkem.
    Ta dívenka Natálka, to je krásná mladá dáma, a silně mi připomíná jednu z mých nejmladších vnuček. Navštívila nás s maminkou a sestřičkou minulý týden. Jednoho večera se zadívala do obličeje své babičky a nevinně se zeptala: „Babičko, už je ti třista let??“

    • Hezky, jsem se, Honzo zasmála, mně zrovna dneska řekla Natálka: „Ty seš dneska babičko stará, že jo?“ když jsem hekala při úklidu jak mě bolí záda :-).
      Podle tvých zkazek byl váš labrador veselý chlapík. Aby sis pořídil psíka, musíš zvážit spoustu věcí. My máme v obýváku dlažbu a jsou zde dveře na terasu a do zahrádky, takže v tomhle dobrý!

  11. Obávám se, že budu mnohými zavržena, ale to už je život. Naše Bretaňská Španělka Willy totiž vzorně plní svoje povinnosti „předčišťovače“ talířů (před tím, než je dám do myčky nádobí – i když bych je mohla dát rovnou zpátky na polici), a nejenom proto si zaslouží místo v naší posteli. Akorát ji musíme trochu usměrňovat, neboť si někdy myslí, že my v tom jejím loži nemáme co dělat. S chlupy nejsou potíže, na povlečení ani na koberci je není vidět.

    • Nojo, Jarko, možná se u vás moc nepráší a Willy pravidelně kartáčujete, to Ela je kartáčovaná jen někdy a děsně při tom zuří a taky „bretaňka“ asi tak nelíná. 🙂

  12. To moc dobře znám, když jsme přišli do Švédska, pořídili jsme si skladnou, leč dlouhosrstou čivavu, kluka. Je béžový. Zkus hádat, proč už na doma nenosím žádné černé a tmavé kalhoty, a proč je v předsíni nejdůležitější lepivý váleček? 😀

  13. S Elou si „užiješ“, ale taky užiješ. I já jsem čekala obrázek, taky si prosím poslat. A Honza Marek mě teda dostal! A vůbec všechny povedené komentáře.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s