Další Cibulka

Na tento rok mám nový Cibulkův kalendář. Tento týden se s různými výročí roztrhl pytel. Výročí narození má v neděli Jan Alfréd Holman, scénárista a režisér, o kterém jsem neměla ani potuchy. Podle krátké informace měl určitě zajímavý život – viz foto kalendáře.

Ve středu, mimo toho, že mám zaplatit telefon, má výročí úmrtí můj oblíbený herec Rudolf Hrušínský a ve čtvrtek můj krajan (Choceň je kousek od Vysokého Mýta a přesedá se tam odjakživa na mašinku do Mejta) Ladislav Boháč má výročí narození. Boháč byl určitě výborný herec, i když se pak dal na politiku, ale to já neřeším. Poprvé si s ním ve filmu „Madla zpívá Evropě“ zahrála i malá Jiřinka Bohdalová v krásných kytičkovaných šatičkách. Knížku, kterou o sobě napsal mám doma a je velmi zajímavá, protože nepíše jen o sobě.

O obou hercích netřeba nějakých velkých komentářů. Na internetu je jich dost, nakonec i fotografií, ale to jsem neodolala a pár jsem jich vybrala.

 

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Mělo by se střídat

leky Nevím, jak to chodí ve světě, jestli tam doktoři do receptů napíšou 3ml něčeho na rýmu, nebo nějaký inzulín, či něco na opruzené partie a ostatní nechají na lékárnících, nebo je ve světě doktor ten, co určuje čím by se měl pacoš léčit. Někdy totiž trvá dlouho než si chudák nemocný své léky osvojí bez toho, aby mu místo dobře, nedělaly nedobře. U nás doma je to tak s inzulínem. Nějaký čas se vychytávalo, který by to měl být.

Ne všechno levné je pro lidi to pravé, ale i naopak. Nejsem naivní babička, abych nevěděla, že se doktor často rozhoduje podle toho, jaké mu farmaceutický dodavatel dá “firemní propagační předměty”. Já jsem např. uvítala, když mi byly 2 léky nahrazeny jedním, byť dražším, na který si samozřejmě připlácím víc, ale je to pohodlí s polykáním. Naopak na zvýšený cholesterol jsem si s paní doktorkou dohodla ten nejlevnější, který také zabírá, u mě bez problému, u jiných prý problematicky.

Vypadá to, že za chvíli budou o způsobu léčby rozhodovat šamani, nebo báby bylinkářky. Možná se pak stane zdravotnictví křišťálově čisté, neboť odpadnou korumpovatelně možné vztahy a to i u lékárníků, na které si nyní brousí zuby farmaceutické firmy, které dosud obíhaly lékaře. Ony firmy samozřejmě mají už teď svoje magisterské ovečky, které dávají přednost jejich lékům, těm bezreceptovým, protože právě ty, jsou opravdu nejlepší a nejúčinnější.

Tuhle jsem kupovala mastičku a byla mi nabídnuty dvě, na potíže, které jsem přednesla. Chtěla jsem radu, která je účinnější. Paní magistra mi docela odsekla, že to tedy ona neví, ať si to doma vyzkoušíme. Je jasné, že na Chodově v nákupním středisku mají klientelu dost velkou, tak co by se namáhali s nějakou poradou.

A jak to celé vidím já?

“Mělo by se střídat, jsme taky potřební něčeho navíc”, prohlásil malý magistr a rozhlédl se po magistrech, kteří mu naslouchali. “Samozřejmě, střídat”, ozvalo se ze všech stran a magisterský lobbing se vrhl na ministra.

Ten se zamyslel a řekl. Je to tak, doktoři už mají dost, Teď zase budou tahat pilku magisterský. “A co lidi”, zeptala se naivní asistentka. “Mno, co lidi, však si zvyknou, hřbeti” (termín pro obecný lid z divadelní hry “Lucerna”)

Už je to tak, pánové Šimku a Grossmanne, dovolila jsem si volně parafrázovat dvě věty z vaší povídky “Moje jízda tramvají” Snad mi to tam nahoře odpustíte 🙂

„Mělo by se střídat, jsme taky unavení,“ prohlásil malý dědeček a rozhlédl se po lidech, kteří seděli. „Samozřejmě, střídat,“ ozvalo se ze všech stran a stojící se vrhli na sedící. Moje jízda tramvají Miloslav Šimek & Jiří Grossmann.

simek_grossman

Fotografie vypůjčené z internetu.

Pro Fredy Krugera

Výbuch nastal přesně v pondělí

Čím jsem starší, tím více si užívám jaro. Kdysi dávno pro mě jaro znamenalo jen předstupeň léta, které jsem dychtivě vyhlížela. Teď dychtivě vyhlížím jaro, užívám si kvetoucích keřů a stromů, o kytkách nemluvě. Ten zázrak  jara daleko víc prožívám než tehdy, kdy to pro mě byla samozřejmost -“No a co, co ty lidi na tom maj, rozplývat se nad rozkvetlými stromy, zelenou trávou a nějakýma kytkama”. Já měla jen starost, co si koupím nového na sebe, že se shodí těžké kabáty a vyhlížela jsem slunce, nové modely plavek a těšila se na léto.

Dnes už se na léto příliš netěším, vedro ani slunce už nejsou nic pro mě, stín je můj kamarád, ale ráda vzpomínám na koupání na plovce, v rybníku a opékání na slunci. Kolem mě voněly opalovací krémy, vajíčka na tvrdo, řízky, šustily pytlíky se sušenkama a bonbónama, protože u vody, to je stará vesta, u vody vyhládne. Večer jsem doma v koupelně sledovala o kolik jsem hnědší než včera a taky stupeň spálenosti. Každé léto, když jsem na sluníčko vystrčila bledé tělo, spáleninám jsem se nevyhnula. Časem se to srovnalo a tělo k mé spokojenosti, hnědlo. Podzim byl otravný, protože končilo mé zamilované období léta.

Dnes se naopak na podzim těším, obzvláště na babí léto, nakonec svůj k svému. Barevnost přírody je v té době nejsytější a nejomamnější, počasí je stálejší a nebývají taková vedra, i když je pravda, že se i vedro někdy dostaví.

Ale teď je jaro, jaro vybuchuje všemi barvami a bude se chovat až do léta, jako malé dítě. Hned bude plakat dešťovými slzami, hned se bude slunečně smát, někdy to obé pomíchá, někdy se bude bouřkově vztekat, jindy zas mrazivě vzdorovat a bude také utíkat s větrem o závod. Kolik asi jar nám ještě zbývá?

Obraz046 Obraz047

žlutý a bílý výbuch

Fotografie: Já, mobilem, malinko doupravené

Zeširoka, aneb Obloukem ke stejnému začátku

pastelky Vzhledem k tomu, že jsem stále doma (vycházím jen v nejnutnějších případech), oblékám své domácí šaty, kterých mám pochopitelně několiko. Většinou černé a tmavomodré barvy a velice často je střídám. Sice se mi líbilo, jak kdysi chodily hospodyňky doma v šatech a přes ně zástěru, ale abych tak sama chodila po doma, tak to zase takový nostalgik nejsem.

Když je teplo, vycházím v domácích šatech i venčit Elu. Při vybírání jakou rasu zvolím, měla jsem kdysi několik podmínek. Musí to být fena, musí to být línější rasa, musí své pánečky milovat, být schopná je ochránit i jejich dům. Vyšla mi z toho rasa Leonberger, která má vše co jsem požadovala, ale má jednu závadu. Děsně líná a měla by se často vyčesávat, což Ela příšerně nesnáší. Její jemné chloupky putují vzduchem, usazují se v chuchvalcích, které po ní musím stále likvidovat. Chloupky přilnou úplně na všechno co není ve skříni, nebo jinak ukryto.

Její láska k osazenstvu rodiny je převeliká a dává ji najevo hlavně při jejich příchodu domů. Vrhá se na ně radostně, jako by je 5 let neviděla a osazenstvo s pištěním a výkřiky před ní uniká, aby jejich oděv nebyl plný chlupů. Tyto scénky se opakují dnes a denně. U dveří z domu máme lepící kartáč, který je v neustálé permanenci, ale není stoprocentní. Je legrace, když Ela vítá Natálku, která je jen o malý kousíček vyšší.

Natálka hrozně ráda maluje. Její nynější malířské období se věnuje všemu co vidí, takže maluje podle předloh a také mě nutí, abych i já podle nich malovala. Třeba jejich školku s dětmi, hřištěm se skluzavkama a houpačkama. No, dává mi to zabrat. Tuhle se Natálka rozhodla, že bude malovat mě. Nad jejími výkresy vždy nepředstavitelně áchám, jak jsou skvělé, ale tentokrát to pro mě byla záhada. Na mých domácích šatech se vyskytovaly takové pokroucené žížaly. “Co to je”, ptám se udiveně.

A Natálka mi odpoví: “No přeci chlupy!”  “Ale já nejsem medvěd, jaké chlupy?”  “Od Eliny”, říká to pozorné dítě, kterému neunikne vůbec nic.

natalnaroz 0077