Měli jsme se dobře

pankracskola_0002 O čem psát, když je takové vedro. Splavená, z malého nákupu jsem dorazila domů, úplně vyřízená  a šup do sprchy, co by se tak asi dalo jiného dělat. Takže správně o vodě. A když o vodě, tak z gruntu. Nejlépe z doby, když jsme byli malí.

Ten kdo měl vlastní zázemí v podobě zahrady, užíval si vodu v neckách či dětské vaničce. Na plavání to sice nebylo, ale na zchlazení, cákání a vejskání to bohatě stačilo. Kór když se do necek usadili dva výtečníci, tak bylo v krátké chvíli v neckách či vaničce polovina vody, než když do ní skočili. Než se voda vsákla, hezky to kolem vaničky čvachtalo. Spořivé matky či babičky bědovaly nad zbytečně vycákanou vodou, ale to jen na oko, měly radost, že jsou děti šťastné.

Před těmito koupacími orgiemi bylo nutné prožít muka Tantalova, neboť se čekalo, až vodu ohřeje sluníčko. Sice se malý hrnek vody na plotně ohřál, ale koupací teplotu muselo obstarat slunce. To bylo jásotu, když zaznělo: “Do vody!” Když se děti vyřádily, stačilo dětské nádobíčko a konvičky a voda se přelévala sem tam a k té vycákané přibyla  vylitá. Děti by se asi ve vodě rozpustily, jak si užívaly, ale musely taky občas na deku, aby se modré puse změnila barva na tu původní a vystydlé tělo trochu oteplilo. Aby zůstaly alespoň chvíli bez kňourání, dostalo se jim chleba s máslem, houska nebo buchta, protože ve vodě jak známo vyhládne. Taky se musely dobít zdroje tekutin v podobě čajů, limonád nebo jen vody se šťávou. Ach to byla dobrota, to to chutnalo.

Když se podařilo, že se doma nezavařovalo, nedělaly třešňové a jiné džemy, tak se vyrazilo k řece, k rybníku, na plovku, zkrátka k vodě. To bylo ještě lepší. Pokud byl kočárek, tak se na něj naložilo jídlo, pití, ručníky, opalovací krémy, deka a už se drandilo.

Bože, nevím jak jsme přežily bez bez nafukovacích matrací, slunečníků, židliček, kšiltovek, chladících tašek s potravinami a bez krémů  s různými faktory. Maryna, Nubian a Kreolan to jistily, myslím, že o moc víc opalovacích krémů už nebylo, faktory jsme neznaly. Povalovalo se na  dece a když se někdo moc připaloval, hodil si na ramena plenu nebo ručník, u kapesníku se uvázaly na jeho rozích uzlíky a byla fešná čepička proti úpalu. Malé děti běhaly nahaté, to už se dnes moc nenosí. K dostání jsou úplně malinkaté plavky. Přibylo asi víc úchylů.

Ne, že bych říkala, že jsme se měli lépe nebo hůře než naše děti a děti našich dětí, se vším tím pohodlím co dnes mají k dispozici, ale měli jsme se dobře, protože jsme byly děti.

Na plovárně, na dece ve Vysokém Mýtě, zleva doprava – moje teta Olga, moje sestra, moje matka, na kočáru visí mé šaty

pankracskola

Na plovárně ve Vysokém Mýtě, škodolibá sestřenice (já), tahá do vody bratrance, který se v té době vody bál.

Obrázek nahoře – u Vltavy s kamarádkou Álou.

Reklamy

Od tabulky k tabulce a taky jak kdo čteme

cesticka_do_skoly2 Někdo čte rozvážně, pomalu, dělá si poznámky mimo knížku, někdo přímo do knížky, což absolutně nesnáším. Naposledy jsem si v knihovně půjčila knížku o Lubomíru Lipském a skoro na každé stránce byly nějaké vpisky. Tu oprava textu, sice správná, ale rušící, tu doplnění jména osoby na fotografii, a pod. Někdo dočte kapitolu a hezky si místo založí připravenou záložkou, někdo si zase pamatuje stránku (někdy já). Je škoda, že se šetří na kde čem, i na zakládací stužce, která byla součástí knížek. Na druhou stranu se u nás v knížkách dají nalézt různé letité fotografie, vylisované papírky od bonbonů, jako na př. Mon cherrie, někdy se dají nalézt i koresponďáky a dopisy. Prostě v našich knížkách se najde ledacos.

Já většinou knížky zhltala na jeden zápřah a když mě oslovila, tak jsem ji pak četla hezky pomalu a vychutnávala jsem si ji a k některým trvalkám jsem se ráda vracela a vracím. Když mě knížka nenadchla, tak jsem ji už nečetla. Měla jsem taky děsný zlozvyk, že jsem se nechtěla dát napínat a přečetla jsem si konec. U detektivek to bylo obzvláště pikantní, když jsem už napřed znala vraha, ale zase, když jsem ho znala, tak jsem si text vychutnala, jak ho policajti nemohou objevit a mají ho pod rukama, nebo jak se mýlí ve svých hypotézách. Číst napřed konec u dívčích románků jsem nemusela, končilo to většinou velkým objetím a polibkem, či přímo svatbou.

Knížky se u nás vždycky ctily, a i když jsem četla i při vaření nebo na cestách, nevzpomínám si, že bych jim kdy ublížila nějakým znečištěním. Zejména můj muž má knížky jako posvátné a málem si pokaždé, když sáhne po knize, myje ruce. Příšerně trpěl, když děti čmáraly do svých dětských knížek. Podezírám ho, že jeho dávný předek byl nějaký písmák.

Každý čte knížky po svém. Někdo v posteli, někdo na WC, jiný na lavičce, kdosi u stolu, někdo prostě všude. Já se pamatuji, že jsem kdysi četla i po cestě domů, když jsem šla pěšky, nebo jsem byla schopná slupnout knížku za noc (třeba “Skleněné peklo”). Teď jsem již vychladla a knížku čtu většinou jen v posteli a dlouho mi trvá, než ji přečtu.

Jako dítě školou povinné jsem na začátku roku přečetla naráz celou čítanku a podle úryvků z knížek jsem doma kňourala, aby mi některé koupili, nebo jsem uháněla do knihovny.

Vidím budoucnost školních dětí, jak pochodují do školy s malou taštičkou, kde mají jen svačinu, přezůvky a čtečku knížek, ve které budou mít všechny učebnice a knížky. Klik na domácí úkol, klik na češtinu, klik na matiku, klik na knížku. Čtečka bude sloužit i k psaní, takže se vlastně vrátí břidlicové tabulky s křídou v podobě tabulek elektronických. Knižní podoby učebnic a opravdové sešity budou mít jen na doma, aby se papír a vůně papíru úplně nevytratily. Už aby to bylo. Neumíte si představit, jak mají děti stále ty školní tašky těžké. Karolína ji dokonce vozila na kolečkách.

poctenicko

 

Návrhářka Andrea Ayala Closa vymyslela převratný model báječné přikrývky se zabudovanými rukávky zakončenými rukavicemi. Přikrývkou se přikryjete, rukávce navléknete a můžete si užívat čtení v neobvyklém uživatelsky příjemném prostředí zateplených rukávců. A nebojte! Andrea myslela na všechno. Ošetřeno je i otáčení stránek. Ukazováček má totiž odhalenou špičku.
Podle obrázku soudím, že číst takto v posteli se svým partnerem je velmi sexy. A navíc hygienicky korektní!!! Ach!

zdroj – zde klik

obrázek nahoře zde-klik

Ferda je převálcovaný

fmravenec1 Každá dětská generace má své oblíbené dětské knížky, které si s sebou nese do života a myslí si, že ty jejich byly nejlepší, nejhezčí a nejchytřejší. “Vnucuje” je další generaci, ale ouha, nová generace nemá zájem. Některé děti skoro vůbec nečtou a co víc, když jsou malé, tak ani nemají trpělivost čtení poslouchat. Něco o tom vím, s knížkami se vnucuju už druhé generaci.

Já jsem milovala, mimo jiné zamilované knížky, Ferdu mravence a děti mých dětí Ferda vůbec nezajímal. Já jsem trnula o Ferdu, jak mu chtěla potvora Beruška, nechat napráskat, neměla jsem ji za to vůbec v oblibě a přála jsem jí, aby napráskali jí. Jásala jsem, jak luční kobylka s Ferdou ve vozíku unikla nástrahám. Byla jsem ráda, když se protivnému šneku něco nezdařilo a  Pytlíkovi jsem se smála, jak vždycky něco popletl. Z Ferdů jsem měla moc ráda Ferda v mraveništi, kde se mi líbily hlavně kukličky a jak se Ferda o ně staral. Samozřejmě mluvím o svém věku, cca 7 až 8 let, aby nebylo pochyb 🙂

Ze všech knížek, které jsem od Ondřeje Sekory četla, u mě zvítězila knížka “Malované počasí”. Také tu jedinou akceptovala Kristýna, když byla malá a četly jsme si ji v posteli. Mé děti přijaly Ferdův slabikář, protože jim říkanky samy lezly do hlavy a to se jim líbilo.

“Amálka papala papáníčko, pokapala kanapíčko. Běžela Beruška v brekotu, byla bosa, bez botů. Cácorka capala cestičkou, pocákala ji celičkou” … a tak dál až po “Zebru zebou zuby, zubr se zas zubí”.

Nejlépe knihovnice a knihovníci by mohli říct, v jakém kurzu si dnes Ferda u dětí stojí. Podle mého domácího průzkumu, nic moc.

Kristýně se líbila Paní Láry fáry od Betty MacDonald, prožívala jednotlivé příběhy s očima navrch hlavy a docela všemu věřila. Karolína je oddaná Petře Braunové a kvůli ní začala chodit i do knihovny, zatím u ní vítězí knížka Ema a kouzelná kniha, která také letos vyhrála obě hlavní kategorie čtenářské ankety Suk 2010 (Sukova studijní knihovna literatury pro mládež, která je součástí Národní pedagogické knihovny Komenského v Praze.), zde – klik a zde – klik a získala za ni i výroční cenu Albatrosu v kategorii původní text. Natálka zatím skončila u “Polámal se mraveneček” a na poslouchání knížek nemá ten správný sicflajš.

Ondřej Sekora napsal své první Ferdy před válkou (a nejen Ferdy) a ty, co psal v padesátých letech, byly prý poplatné době. Nevím, ty už jsem nečetla, měla jsem totiž ještě spoustu dalších knížek různých žánrů, takže Ferdu převálcovaly.

 

Toto je již třetí vydání, my jsme

četly vydání 1. s úplně jinou obálkou.

Dolů a nahoru

vozik Mé pády jsou již v naší rodině proslulé. Nemyslím teď pády a vzlety, ale doslovné pády na nos. Dnes jsem se však natáhla přímo exklusivně, jak dlouhá tak široká a to už je co říct. Poloha na zemi připomínala vlajkonoše, který ani při pádu neupustil vlajku. Padla jsem podivně na bok, s rukou vytrčenou směrem k předsíni, tedy na západ, abych byla přesná. Trochu jsem  z toho byla otřesená a tak jsem si chvilku poležela na zemi, a přemýšlela, jestli to není předzvěst toho avizovaného konce světa. Ela se na tu spoušť dívala nevěřícně, neschopná pohybu, tohle ještě neviděla a neuměla to svým mozkem zpracovat, i když mě už viděla padat na společné vycházce ze schodů, jenže to si myslela, že to dělám schválně pro její potěšení, že si s ní chci hrát.

Když  jsem si dost poležela a konečně vstala, spočítala jsem kosti a až na trochu natlučený bok a ruku jsem byla v pořádku. Proč já vlastně padla. Brkla jsem o mnou, dávno již tomu, vyprojektovaný a následně zrealizovaný schod.

Bylo nebylo, kdysi jsme sršeli mládím a pohybliví jsme byli až až, dostala jsem za úkol nakreslit dispozice našeho domku, který jsme horko těžko budovali svými silami, odhodláním a odvahou. U domu i v domě bylo navrženo dosti schodů, s těma jsme nemohli hýbat, ale já, místo abych se snažila další schody eliminovat, tak jsem si je hezky znásobila, v koupelně i na terasu. Hlavně jsem si tehdy vymyslela v jedné třetině obýváku po celé délce, schod. Vznešeně řečeno, mimoúrovňovou podlahu.

Paráda, vypadalo to přesně tak, jako v zahraničních filmech… tedy v těch západních. Smála jsem se tenkrát, jestli na stará kolena nebude stupínek na obtíž, až budeme přes něj vrzat vrzavými koleny, ale tenkrát mi to bylo fuk a má replika mi přišla dost vtipná. Stáří bylo tak daleko, že na něj nebylo vidět ani sebelepším dalekohledem, ani Hubbleovým vesmírným dalekohledem.  Byli jsme nesmrtelní a schopní dokázat cokoliv, přenést se přes všechny překážky, stačila vůle.

Dnes strkám vozík s mužem nahoru a dolů přes ten úžasný schod a drtím mezi zuby, že jsem byla tenkrát pěkně pitomá a mám to za trest. Tedy za trest, za ten zbytečný schod.

Všichni, a to i děda, jsme se docela brzy vyrovnali s tím, že děda “úřaduje” na vozíku. Překvapivě, jako první, děti našich dětí. Děda z vozíku zalévá konvičkou kytky za oknem, které přežily moji macešskou nepéči a k těm, ke kterým z vozíku nedosáhne, povolává na pomoc Karolínu a Natálku. Docela jim spolupráce jde od ruky. Natálka to komentovala tak, že děda ke kytkám nesmí, až mu naroste noha. Já jsem si dnes se zalíbením prohlížela své ošetřené prsty na nohou, krásně nalakované od paní pedikérky a v zamyšlení říkám mužovi. To je zvláštní, že na každé noze mám jinak velké prsty, máš to taky tak? Jeho odpověď: “No já na pravé noze žádné prsty nemám.” Smáli jsme se ještě odpoledne.

natalkar 006

Fotografie není nejčerstvější, už je tak rok stará a skříň se všemi hrnky už jsou v propadlišti dějin, ale mám ji ráda, tu fotografii 🙂

Co jsem chtěla a co z toho vyšlo

Slunce Bylo krásné pozdní ráno, slunce se vyhrabalo z peřin a šláplo do mocného svícení, své paprsky žhavilo do běla, obloha modrá s mráčky jak šlehačka na dortu, vůkol ticho, že bylo slyšet hemžení brouků a mravenců v trávě, mouchy ještě spaly, k bzučení se teprve chystaly. Ptáci krásně zpívali, obzvláště náš kos, sice jsem je neviděla, ale jejich zpěv ve mně budil nádherný pocit klidu, že by jeden dojetím zaplakal. Věšela jsem prádlo a napůl oslepená sluncem jsem si malovala, že si natočím na kameru celou tuhle scenérii a za hluboké zimy či plískanic si budu  to krásné ráno ordinovat k prohlížení. Prádlo bylo dověšeno, ani se nepohnulo, větřík povíval kdesi jinde.

Spěchala jsem pro kameru, tedy pro fotoaparát s kamerou a zrada, ta škatule škodolibá měla vybité baterie. No nic, není všem dnům konec, však má být krásně celý červen. Jenže já, co mě napadne musím uskutečnit co nejdřív, protože jinak to ve mě hlodá, nedá mi to spát a tak jsem po dobití krabičky dnes ráno šla svoji vizi uskutečnit.

Co jsem chtěla a co z toho vyšlo:

Chtěla jsem nahrát čisté, modré nebe s mráčky jak šlehačka. Vyšlo mi nebe bez mráčků, trochu zahalené oparem.

Chtěla jsem nahrát ptačí koncert. Vyšel mi z toho zpěv někde v dálce a kos byl asi na obhlídce jak jsou na tom naše, už ne naše, třešně, pauzíroval.

Chtěla jsem nahrát žhavou sluneční kouli na modré obloze. Vyšel mi jakýsi sluneční efekt se žhavou čárou.

Chtěla jsem nahrát to hluboké ticho, na pozadí ptačího zpěvu. Vyšel mi z toho jakýsi šum, taky můj dech je slyšitelný a navíc letělo letadlo.

Chtěla jsem letadlo hezky zakomponovat do děje a nechat ho proletět žhavou koulí slunce. Vyšlo mi letadlo, které je příliš vysoko a noří se do žhavé čáry, kterou proniká, někde tam, kde je možné ho akorát tušit.

Předkládám výsledek svého snažení s tím, že kamera ve foťáku není tím pravým ořechovým pro zpracování podobných vizí a že se okamžiky v přírodě jen málokdy opakují 🙂

obrázek nahoře z internetu-klik