Náš život s cukrovkou

glukometr-element-1

začal plíživě v roce 1975. Můj muž začal překotně hubnout, kabát na něm visel jako na ramínku a doktorka stále nevěděla proč. Moje sestřenice, doktorka neurologie, na to přišla “ajn cvajn”. Zprávu o mužově doživotním onemocnění jsem se dozvěděla na své narozeniny telefonem. Od té doby se vždycky něco ošklivého kolem mých narozenin uděje, a proto toto období vůbec nemám ráda.

Začátky s nemocí byly krušné. Už jen to, že se nám den rozdělil na pravidelné hodiny jídla, že jsem každý den vařila nejen večeři, ale i oběd do kastrůlku, že dle tehdejších metod musel mít muž maso k obědu i k večeři, denně ovoce a vše vážené, ale také pravidelné dávky inzulínu podávané injekčně. Vyfasovali jsme tehdy skleněné injekční stříkačky, jehly a box na vyvařování. Několikrát se nám povedlo vyvářené nástroje utavit, protože jsme na ně zapomněli a těsnící guma od injekční stříkačky se smrdutě uškvařila.

Byli jsme mladí a rádi chodili na koncerty, do kina, do divadla a vůbec, jenže komplikací byla porce jídla na 9. hodinu večerní a také poslední dávka inzulínu. Jíst s sebou donesené jídlo v 9 v divadle nebo na koncertu bylo dost náročné, i když to vyšlo na přestávku. Píchat si injekci s doprovodnými dezinfekčními tanečky nebylo vůbec myslitelné. Také jsem se bála hypoglykemických záchvatů, protože se někdy projevovaly dost hrozně a měly velice rychlý nástup. Jednou si muž rozbil hlavu, jindy vyděsil k smrti děti, když se choval jako nepříčetný.

Jak šel čas, všechno se uklidňovalo, rovnalo, s nemocí jsme se naučili žít a pravidelnost jídla už byla samozřejmost. Také přibývalo různých pomůcek a vylepšení, přes jednorázové jehly až k inzulínovým perům, glukometrům, inzulinovým pumpám, transplantacím.

Našim největším pomocníkem je glukometr. Podle něj a podle plánované aktivity se dá množství inzulínu operativně nastavit. To všechno prodlužovalo nástup doprovodných nemoci, které cukrovka umí nastartovat. Můj muž byl velmi ukázněný pacient a plnil vše, co mu lékaři nařídili, snad proto si nástup těch nemocí oddálil.

Časem jsme se vypracovali tak, že před obědem, či večeří v restauraci, muž vytáhl inzulínové pero, vyhrnul si rukáv a zabodl jehlu do ruky. Všechno šlo rychle jako blesk, ani to mnoho lidí nestihlo zaregistrovat. Nemoc nás již téměř v ničem neomezovala, ani konzumace jídla v nějakém slavnostním prostředí, protože se velice zvýšil sortiment pro diabetiky, takže vhodné jídlo s sebou už nebyl takový problém.

Letos bylo mému muži 68 let, z toho 38 let s cukrovkou. Přestál mnoho zlých ataků nemocí, vloni byl půl roku v nemocnici, část pobytu v umělém spánku, prodělal několik septických stavů a chirurgických zákroků, kdy jsme se připravovali i na smutný konec. Vyvrcholením byla amputace nohy pod kolenem. V beznadějných dobách nás jeho ošetřující lékař utěšoval, že je muž velký bojovník a že to všechno zvládne. A vybojoval a zvládnul, dnes je už od prosince loňského roku doma, učí se žít na jedné noze, musí všechno vědět, plánuje budoucnost.

Cukrovka – diabetes mellitus nám sice zkomplikovala život, ale na kolena nás ještě nedostala.

np4_2

aee391596b68857305d3064ad8af4c2c_400