Náš život s cukrovkou

glukometr-element-1

začal plíživě v roce 1975. Můj muž začal překotně hubnout, kabát na něm visel jako na ramínku a doktorka stále nevěděla proč. Moje sestřenice, doktorka neurologie, na to přišla “ajn cvajn”. Zprávu o mužově doživotním onemocnění jsem se dozvěděla na své narozeniny telefonem. Od té doby se vždycky něco ošklivého kolem mých narozenin uděje, a proto toto období vůbec nemám ráda.

Začátky s nemocí byly krušné. Už jen to, že se nám den rozdělil na pravidelné hodiny jídla, že jsem každý den vařila nejen večeři, ale i oběd do kastrůlku, že dle tehdejších metod musel mít muž maso k obědu i k večeři, denně ovoce a vše vážené, ale také pravidelné dávky inzulínu podávané injekčně. Vyfasovali jsme tehdy skleněné injekční stříkačky, jehly a box na vyvařování. Několikrát se nám povedlo vyvářené nástroje utavit, protože jsme na ně zapomněli a těsnící guma od injekční stříkačky se smrdutě uškvařila.

Byli jsme mladí a rádi chodili na koncerty, do kina, do divadla a vůbec, jenže komplikací byla porce jídla na 9. hodinu večerní a také poslední dávka inzulínu. Jíst s sebou donesené jídlo v 9 v divadle nebo na koncertu bylo dost náročné, i když to vyšlo na přestávku. Píchat si injekci s doprovodnými dezinfekčními tanečky nebylo vůbec myslitelné. Také jsem se bála hypoglykemických záchvatů, protože se někdy projevovaly dost hrozně a měly velice rychlý nástup. Jednou si muž rozbil hlavu, jindy vyděsil k smrti děti, když se choval jako nepříčetný.

Jak šel čas, všechno se uklidňovalo, rovnalo, s nemocí jsme se naučili žít a pravidelnost jídla už byla samozřejmost. Také přibývalo různých pomůcek a vylepšení, přes jednorázové jehly až k inzulínovým perům, glukometrům, inzulinovým pumpám, transplantacím.

Našim největším pomocníkem je glukometr. Podle něj a podle plánované aktivity se dá množství inzulínu operativně nastavit. To všechno prodlužovalo nástup doprovodných nemoci, které cukrovka umí nastartovat. Můj muž byl velmi ukázněný pacient a plnil vše, co mu lékaři nařídili, snad proto si nástup těch nemocí oddálil.

Časem jsme se vypracovali tak, že před obědem, či večeří v restauraci, muž vytáhl inzulínové pero, vyhrnul si rukáv a zabodl jehlu do ruky. Všechno šlo rychle jako blesk, ani to mnoho lidí nestihlo zaregistrovat. Nemoc nás již téměř v ničem neomezovala, ani konzumace jídla v nějakém slavnostním prostředí, protože se velice zvýšil sortiment pro diabetiky, takže vhodné jídlo s sebou už nebyl takový problém.

Letos bylo mému muži 68 let, z toho 38 let s cukrovkou. Přestál mnoho zlých ataků nemocí, vloni byl půl roku v nemocnici, část pobytu v umělém spánku, prodělal několik septických stavů a chirurgických zákroků, kdy jsme se připravovali i na smutný konec. Vyvrcholením byla amputace nohy pod kolenem. V beznadějných dobách nás jeho ošetřující lékař utěšoval, že je muž velký bojovník a že to všechno zvládne. A vybojoval a zvládnul, dnes je už od prosince loňského roku doma, učí se žít na jedné noze, musí všechno vědět, plánuje budoucnost.

Cukrovka – diabetes mellitus nám sice zkomplikovala život, ale na kolena nás ještě nedostala.

np4_2

aee391596b68857305d3064ad8af4c2c_400

Advertisements
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

18 thoughts on “Náš život s cukrovkou

  1. Jak různá jsou témata, s kterými se jeden setkává.. někde jsem už použil citát, že život lidský je doba, která uplyne mezi narozením a úmrtím, počítaje v to i výlety do okolí… se zdravím a nemocí u svého táty taky mám poznatky ze svého mládí…
    tak aspoň že ty výlety se nám do života počítají! Naďo, doufám a těším se na další knížku od Vás!

  2. Tak teď už jsou mi jasné, tvoje loňské letní návštěvy v nemocnici, i tvoje špatné dny, plné obav o manželovo zdraví. Můj taťka, měl také cukrovku a píchal si a manželova maminka si píchá inzulín též. Oba ale tuto nemoc dostali až na stáří. V mladém věku, to musí být nepředstavitelná komplikace, v běžném životě. Je moc dobře, že je tvůj manžel takový bojovník a držím palce, vám oběma. 😀

  3. Děkuji Břetislave a Jarko za podporu. Je to článek pro určitý časopis, ale není jisté zda vyjde. Tak jsem si ho pro jistotu vydala sama 🙂

  4. To mi je líto. 😦 Ne, že bych sama cukrovku měla, i když ona celiakie (bezlepková dieta) také není nic extra, avšak jak tak čtu, cukrovka je stokrát horší.
    Je ale dobře, že nic nevzdáváte a že muž bojuje, jak se dá. Ono se při těchto nemocech nic jiného dělat nedá.
    Přeji vám, opravdu moc, abyste to pořád tak dobře zvládali a aby vše bylo v klidu. Žádné další komplikace! 🙂

  5. to jsem netušila, že ta nemoc tvého muže trápí už tak dlouho…vždycky, když se mi bude chtít fňukat, tak si vzpomenu na tebe a tvého Jirku a zastydím se. Pozdravuj ho!

  6. S tímto se potýkal tatínek mé švagrové, taky si musel píchat inzulín, myslím třikrát denně. A cukrovku získal díky stresu, protože stavěli barák, v práci dělal přesčasy, do toho dítě…
    Přitom to byl jeden z nejsympatičtějších a nejpohodovějších chlápků, jaké znám.
    Glykemický šok (snad se to tak jmenuje) jsem zažila v nemocnici u jedné paní, myslela jsem zpočátku, že se jí zdají ošklivé sny, protože naříkala, ale neprobouzela se, protože sestry jí daly něco na spaní… ale to jsem nevěděla, že má cukrovku.
    Tak jsem šla upozornit sestru, jestli by se na tu paní nepodívala, že jí nějak asi není dobře… mělas vidět ten fofr, když sestra nahlídla. Okamžitě doktorka a sestry…
    S paní to dopadlo naštěstí dobře, něco jí asi píchly, takže se hladina cukru vyrovnala… A já mám o zkušenost víc.

  7. Ještě chci říct, že jste oba stateční, že se s tím perete, jak nejlíp můžete. Není to jen tak, už s tím neustálým přemýšlením, jak se zařídit pro případ, že někam jedete nebo jdete třeba na koncert, jak jsi psala…

  8. Je dobře že pokrok v lékařství zapracoval a dnes je to co bývalo jen pro někoho dostupné všem, jsou to velcí pomocníci v určování přesné potřebné dávky léku, život se zdá snesitelnější, není-li nutné mít při sobě kufr s léky a potřebami.
    Je tam to zdá se, vím o čem mluvím, a to o své mamince. Je tak mnoho rodin kde si to prožili a prožívají a všichni víme jak je to těžké a že se o tom nedá říci období života, to je na vždy a o to je to horší, nemoci, které se nedají léčit, jsou ty nejhorší, jdou pomalu, plíživě a ukusují ze života a ten kdo se jim postaví je velký bojovník, přeji tobě, tvému manželovi a celé rodině tu sílu, zdraví a štěstí, to hlavně, protože bez něj je všeho nějak méně. Anna

  9. Sdílím Tvoje starosti i obavy a obdivuju Tvoji statečnost. Můžu řící, že bojujete dobře. Diabetes melitus typ 2 člověka porazí za dvacet let. Tvůj manžel Naďo už to tahne ke čtyřicítce a teď už plánuje budoucnost. To je fenomenální. A také tvoje věrnost a péče mně odzbrojuje. Vážím si Tě Naďo a nepolevuj a Tvého manžela ode mne pozdravuj.
    Má typ 2 anebo typ 1?
    A těším se na další blogy.

  10. Tak skleněné stříkačky a jejich sterilaci jsem fakt nezažil. Ale stejně, je to hnusná nemoc, protože NEBOLÍ!!! A já říkám, že je jak „plíživá kontrarevoluce“ !!!

  11. Díky, Le fille Ash , Zuzko, Blanko, Vendy, Anno, Honzo, MirkuČ, za Vaše milé komentáře. U nás se zabydlela cukrovka 1. typu.

  12. Člověk se pořád dovídá nové věci o nemocích a žasne. Tak třeba o cukrovce jsem měl jen takovou ubohou znalost, že jsem si myslel, že dotyčný pacient nesmí jíst cukr, což musí nahražovat cukerinem. Tečka. A ono je to jinak!
    Takže vlastně děkujme za každé ráno, kdy ještě žijeme a nemáme žádnou novou nemoc. Ale nebuďme smutni a vezměme si příklad z Nadi, která je vzorem statečné ženy a má skoro stále dobrou náladu. Abych ji v té náladě podpořil, uvádím, dle mne, dobrej fór:

    Tři staří kamarádi Pereles, Abeles a Yajteles se scházeli na pivě každý čtvrtek v hospodě U Vejvodů. Jednou se tam sešel jen Pereles a Abeles, který hned spustil: „Představěj si, Pereles, co se stalo s Yajtelesem. A to nebudete říkat, jako vždycky: to nic, to mohlo být horší!“
    „No a co jako?“
    „Ten Yajteles odjel na služební cestu a když se nečekaně vrátil ve středu domů, přistihl tam svoji Sáru in flagranti s Raubičkem!“
    „To nic, to mohlo být horší!“
    „Počkaj, to není všecko. On se tak rozčílil, že vytáhl pistoli a zastřelil Sáru, Raubička a nakonec sebe!“
    „To nic, to mohlo být horší!“
    „Člověče, co mohlo být horší – tři mrtvoly za pár vteřin!“
    „To mohlo být opravdu horší! Kdydyby se byl vrátil už v úterý, tak zastřelil mně!!!…“

  13. Je to nelehké téma, ale napsalas to pěkně. A hlavně – vedete si statečně.
    P.S. Já mám několik let diabetes 2., jednoznačně ze stresu. S Vaším prožíváním se to ale nedá srovnat. Máte můj obdiv a úctu.

  14. netušila jsem, že tvůj muž je už tak dlouho nemocný…vždycky, když začnu fňukat, vzpomenu si na něj a na tebe a zastydím se. Moc ho pozdravuj!
    p.s. klikla jsem ti na fotku už včera, taky jsem už včera psala do diskuze, ale počítač zlobil. Doufám, že dnes už to bude ok!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s