Jožka hledá samostatnost

kavbbraun Už jsem několikrát psala o tom, že jsem v životě přečetla (nebo nedočetla) všechno možné, co mi přišlo pod ruku, tedy myslím tím i určité žánry. Pokud jsem se dostala i k červené knihovně, pak jsem ráda četla hlavně takové knížky, které pojednávaly o hlavních hrdinkách, jakožto děvčatech aktivních, vynalézavých, s touhou po vzdělání a nezávislosti na muži a musely mít i svůj humor a nadhled. Samozřejmě, že i tyto románky končily splynutím rtů jejích a jeho, s plánovanou svatbou, ale to mi nevadilo. O takovou hrdinku jsem se nemusela bát, že by prošla životem jako uťápnutá manželka, visící manželovi na krku, očekávajíc jej, až přijde z práce domů, s jeho pantoflemi v ruce a horkou knedlíčkovou polévkou na plotně.

I když se mi docela líbil Kája Mařík, tak jsem tedy Zdeně na chuť nepřišla, když byla líčená jako skromná fialka ostávajíc v koutku s nemoderním účesem – copy obkroužené kolem hlavy, když  už se nosila pěkně střižená mikáda. Podle autora knížky Františka Háje (pseudonym) budila Zdeňa ve společnosti velkou pozornost, jak vynikala svojí přirozenou krásou, nenamalovaná a skromná, haha, už to vidím, podle mě nemastná, neslaná, upíchnutá na Káju, bez špetky sebevědomí. Ale budiž, proč ne, jenže taková představa do života mně nevyhovovala.

Životní příběhy můžou a nemusí být červenou knihovnou, můžou to být pěkné boje o uplatnění v životě. Jako  třeba bojovala a vybojovala své místo na slunci i Eva Jiřičná, světově známá architektka. Někdo může namítnout, že přes všechen boj, umíněnost a nepohodu měla štěstí, že byla na správném místě ve správnou hodinu a ve správné době, ale štěstí přeje jen připraveným. Když jsem poprvé, v devadesátých letech zaznamenala její jméno a viděla její díla, k tomu ještě její životopis, naprosto mě uchvátila. Zde – klik rozhovor IHned s Evou Jiřičnou.

Moc ráda čtu o ženských co něco výjimečného dokázaly, ale i o těch, které ničím zvláštním nevynikaly, ale dovedly se se životem prát, s jeho nepřízní, např. když se ženě narodí hendikepované dítě a ona mu obětuje svůj život, aby jej nemusela dát do ústavu, nebo když si žena zařídí svůj podnik a je úspěšná, nebo taky žena, která umí skloubit své zájmy a kariéru s úspěšným manželstvím a štěstím svých dětí. Není to tak málo, jak by se zdálo.

A proč titul Jožka hledá samostatnost (Hüttlová Jaromíra)? Protože dnes už snad každá žena hledá samostatnost a dříve to byla výjimka, která stála za napsání knihy. Ženy se učily hlavně vařit, starat se o děti a bylo jim “mláceno” do hlavy, že pán v domě je manžel. A tak se těšily na vdavky a poté konečně vdaly a zůstaly doma a doufaly, že je mužíček na stará kolena nezapudí a nenabrkne si mladší. Taková odkopnutá žena sice dostávala nějaký měsíční příjem od bývalého manžela, ale záleželo na tom, jak byl movitý. No a co s takovou ženskou, na stará kolena, co nic neumí?

Hlavní hrdinka této modré knížky řídila auto, měla za sebou patřičné vzdělání, byla na tu dobu (30. léta) emancipovaná, samozřejmě kouřila 🙂 neb byla moderní, s na krátko ostříhanými vlasy, ve sportovních šatech, byla energická, vtipná a chtěla se postavit na vlastní nohy, zkrátka chtěla dokázat, že nemusí žít z otcových – továrníčkových milionů. Haha, asi jen bohaté slečny si mohly dovolit hledání své samostatnosti s takovým vybavením. Ty chudé, to měly daleko komplikovanější. Musely se sakra otáčet.

Vzpomínám na tu knížku se slzou v oku, neb jsem ji po velkém přemlouvání zapůjčila jednomu bídákovi a už mi ji nevrátil. Ale možná, že bych ji dnes už ani neotevřela :-).

 

P.S. Za interpretaci děje knížky “Jožka hledá samostatnost” moc neručím, dávno již tomu, co jsem ji četla 🙂

Jak jsem zjistila, tak na internetu v antikvariátu stojí 500,- Kč   

zlin_jiricna_kulturni_centrum_clanek1

Polyfunkční budova Kongresové centrum Zlín, architektonický unikát, který navrhla slavná česká architektka, zlínská rodačka Eva Jiřičná, se dočkala slavnostního otevření. Stalo se tak ve středu 29. září, tedy přesně čtyři roky, tři měsíce a tři dny od položení základního kamene.

Foto a text pod ní, ze stránek – klik

Foto nahoře – Kavárna B BRAUN, Sokolská ulice v Praze – lékařský dům – klik zdroj fotografie. Schody navrhla Eva Jiřičná