Jožka hledá samostatnost

kavbbraun Už jsem několikrát psala o tom, že jsem v životě přečetla (nebo nedočetla) všechno možné, co mi přišlo pod ruku, tedy myslím tím i určité žánry. Pokud jsem se dostala i k červené knihovně, pak jsem ráda četla hlavně takové knížky, které pojednávaly o hlavních hrdinkách, jakožto děvčatech aktivních, vynalézavých, s touhou po vzdělání a nezávislosti na muži a musely mít i svůj humor a nadhled. Samozřejmě, že i tyto románky končily splynutím rtů jejích a jeho, s plánovanou svatbou, ale to mi nevadilo. O takovou hrdinku jsem se nemusela bát, že by prošla životem jako uťápnutá manželka, visící manželovi na krku, očekávajíc jej, až přijde z práce domů, s jeho pantoflemi v ruce a horkou knedlíčkovou polévkou na plotně.

I když se mi docela líbil Kája Mařík, tak jsem tedy Zdeně na chuť nepřišla, když byla líčená jako skromná fialka ostávajíc v koutku s nemoderním účesem – copy obkroužené kolem hlavy, když  už se nosila pěkně střižená mikáda. Podle autora knížky Františka Háje (pseudonym) budila Zdeňa ve společnosti velkou pozornost, jak vynikala svojí přirozenou krásou, nenamalovaná a skromná, haha, už to vidím, podle mě nemastná, neslaná, upíchnutá na Káju, bez špetky sebevědomí. Ale budiž, proč ne, jenže taková představa do života mně nevyhovovala.

Životní příběhy můžou a nemusí být červenou knihovnou, můžou to být pěkné boje o uplatnění v životě. Jako  třeba bojovala a vybojovala své místo na slunci i Eva Jiřičná, světově známá architektka. Někdo může namítnout, že přes všechen boj, umíněnost a nepohodu měla štěstí, že byla na správném místě ve správnou hodinu a ve správné době, ale štěstí přeje jen připraveným. Když jsem poprvé, v devadesátých letech zaznamenala její jméno a viděla její díla, k tomu ještě její životopis, naprosto mě uchvátila. Zde – klik rozhovor IHned s Evou Jiřičnou.

Moc ráda čtu o ženských co něco výjimečného dokázaly, ale i o těch, které ničím zvláštním nevynikaly, ale dovedly se se životem prát, s jeho nepřízní, např. když se ženě narodí hendikepované dítě a ona mu obětuje svůj život, aby jej nemusela dát do ústavu, nebo když si žena zařídí svůj podnik a je úspěšná, nebo taky žena, která umí skloubit své zájmy a kariéru s úspěšným manželstvím a štěstím svých dětí. Není to tak málo, jak by se zdálo.

A proč titul Jožka hledá samostatnost (Hüttlová Jaromíra)? Protože dnes už snad každá žena hledá samostatnost a dříve to byla výjimka, která stála za napsání knihy. Ženy se učily hlavně vařit, starat se o děti a bylo jim “mláceno” do hlavy, že pán v domě je manžel. A tak se těšily na vdavky a poté konečně vdaly a zůstaly doma a doufaly, že je mužíček na stará kolena nezapudí a nenabrkne si mladší. Taková odkopnutá žena sice dostávala nějaký měsíční příjem od bývalého manžela, ale záleželo na tom, jak byl movitý. No a co s takovou ženskou, na stará kolena, co nic neumí?

Hlavní hrdinka této modré knížky řídila auto, měla za sebou patřičné vzdělání, byla na tu dobu (30. léta) emancipovaná, samozřejmě kouřila 🙂 neb byla moderní, s na krátko ostříhanými vlasy, ve sportovních šatech, byla energická, vtipná a chtěla se postavit na vlastní nohy, zkrátka chtěla dokázat, že nemusí žít z otcových – továrníčkových milionů. Haha, asi jen bohaté slečny si mohly dovolit hledání své samostatnosti s takovým vybavením. Ty chudé, to měly daleko komplikovanější. Musely se sakra otáčet.

Vzpomínám na tu knížku se slzou v oku, neb jsem ji po velkém přemlouvání zapůjčila jednomu bídákovi a už mi ji nevrátil. Ale možná, že bych ji dnes už ani neotevřela :-).

 

P.S. Za interpretaci děje knížky “Jožka hledá samostatnost” moc neručím, dávno již tomu, co jsem ji četla 🙂

Jak jsem zjistila, tak na internetu v antikvariátu stojí 500,- Kč   

zlin_jiricna_kulturni_centrum_clanek1

Polyfunkční budova Kongresové centrum Zlín, architektonický unikát, který navrhla slavná česká architektka, zlínská rodačka Eva Jiřičná, se dočkala slavnostního otevření. Stalo se tak ve středu 29. září, tedy přesně čtyři roky, tři měsíce a tři dny od položení základního kamene.

Foto a text pod ní, ze stránek – klik

Foto nahoře – Kavárna B BRAUN, Sokolská ulice v Praze – lékařský dům – klik zdroj fotografie. Schody navrhla Eva Jiřičná

Advertisements
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

11 thoughts on “Jožka hledá samostatnost

  1. Pozor, pozor, tak se Zdenou bych byl opatrný… Rozběhli se, zastavili se až u schodů vedoucích na prostranství před zámkem. „A teď se obujeme“, řekl Kája, ale v tu chvíli si vzpomněl, že střevíčky zůstaly na rozcestí za pařezem. „Tak to vidíš, Zdeňo, jestli ty si na něco vzpomeneš. Počkej, ty doma dostaneš!“ „Co bych dostala? Střevíce byly dole v tašce. Ty jsi je vyndal, já ne!“ :-))
    To bylo moje, Kája – 7 dílů u babičky ve Slaném. Marné bylo babiččino dožadování se, co je u nás doma nového, vnuk, jak přijel, uléhal na kanape a řeči s ním nebyly. protože si četl slánské knížky po strejdovi. Vlastně nějakou dobu mi bylo dovoleno číst jen první čtyři díly, protože Kájovi v dalším pokračování ubližovala jeho bytná a vnuk měl být toho ušetřen, a závěrečné čtení, kdy to taky u sobě souzeného páru zaskřípalo, to bylo až v dovolené etapě třetí.

  2. Je zajímavé, že ses zmínila o Františku Hájovi a „jeho“ Kájovi Maříkovi. Ten František Háj se jmenoval Marie Wagnerová-Černá narozená v Mníšku pod Brdy (Lážov) 27.5 1887 a zemřela tamtéž 25. 7. 1934. Byla to dcera vážených učitelů, manželů Černých, taktéž Mníšeckých rodáků. Já jsem tu serii knih nedočetl, zdála se mi velice naivní. Nicméně jsem se o paní Wagnerovou a její život zajímal, protože jsme oba byli rodáci. Než jsme se odstěhovali v roce 46 na Sázavu, bydleli jsme v malé vísce Rymaně, která tehdy v roce 38 patřila k Mníšku. V Mníšku jsem také začal chodit do první třídy v roce 1944. Naším řídícím učitelem byl místní knihovník pan Emanuel Czizewski. „Paní“ Háj se ale nejmenovala František, ale Felix a má na mníšeckém hřbitově hezký hrob. O něj se hrdě stará město Mníšek.
    A ještě jenom to, že dalším slavným mníšeckým rodákem byl spisovatel F:X: Svoboda, po kterém je pojmenováno hlavní mníšecké náměstí, na kterém je též kostel sv. Václava, kam chodil Kája ministrovat. A teď už teda konečně končím. Kdo tohle dočetl, zaslouží di medajli.

  3. Se zájmem jsem si přečetla předcházející komentář, takže Káju Maříka, napsala žena! 🙂 Celého jsem ho přečetla jako holka, teď mám všech sedm dílů půjčených od mamky a nemůžu se prokousat ani tím prvním. Ale je fakt, že to co jsem četla se mi líbilo a dokonce mě dojímala Kájova bezprostřednost, naivita a láska k rodičům i Bohu. 🙂 Ženy, které něco v životě dokázaly moc obdivuji, ale sama jsem nikdy přílišné ambice neměla. Jsem takový průměrný, tuctový člověk, ale musím říct, že spokojený člověk. 😀

  4. Koukám, že Vás zaujal hlavně Kája Mařík. Jo, jo je to fenomén.
    Břetislave, mluvila jsem právě o dílech, kterých se Vám dostalo v pozdějším věku než ty první díly. Jako děti Kája se Zdeňou působily velmi roztomile :-).
    Honzo, máš samozřejmě s tím Felixem pravdu, jsem už zapomnětlivá babička a tak to popletu, ach jo, musím se víc kontrolovat. Co budu dělat, až mi bude vosumdesát? Tedy v případě, že se toho dožiju. 🙂
    Jarko to je prostě skvělý a bezvadný, že se cítíš tak dobře!

  5. Teda já se skoro stydím přiznat. Čtu celý život a přečetla jsem nespočetně knížek – od červené knihovny přes westerny a detektivky až po Steinbecka a Senecu – ale Kájou Maříkem jsem se nikdy neprokousala, jaksi mi to nesedělo. Takže k této diskusi víceméně mlčím a odcházím se skrýt do houští. 🙂

  6. Káju Maříka jsem taky zatím neprokousala (ani nepřečetla), celá série se utěšeně povaluje v zadní řadě knihovničky a čeká, až bude otevřena. Po pravdě, nakoukla jsem na prvních několik stránek a myslím, že daleko čipernější byla Gabra s Málinkou…
    Že je F.Háj vlastně paní Hájová (která ani nebyla Hájová), jsem někde slyšela.
    Ty knížky, o kterých píšeš (děvčata jako aktivní hrdinky) by nemusely být špatné, i když dnes asi opravdu naivní. (Rozhodně mohly být originální ve své době!)
    Když ženská něco dokáže, je to obdivuhodné. I když bych pochválila i muže, pokud by něco dokázal. Paní Jiřičná má vkus, řekla bych, obě ukázky se mi líbily. Schody byly elegantní a to kongresové centrum zajímavě řešené a vizuálně krásné. (Rozhodně lepší než slavná chobotnice, která byla navržena pro Prahu, nebo brněnský falus, pardon, hodiny, které byly navrženy pro Brno.
    Hrome, nebyla to nakonec pomsta?)
    Z žen, které něco dokázaly, bych uvedla ještě Blanku Matragi, i když to je ze světa módy a ne architektura, proslavila se svými úžasnými modely.
    Ženy, které pečují o své postižené děti, obdivuji hodně – já vím, že to jsou jejich děti, ale musí to být strašně namáhavé nejen fyzicky, ale i psychicky.
    Ale stejně tak obdivuji ženy, které batikují, paličkují, pletou, vyšívají nebo pletou košíky. Eventuálně všechno dohromady…

  7. Taky se přiznám – Kájou Maříkem jsem nedotčená. Já četla hodně brzy verneovky a Arthura Ransome, na druhém stupni už poezii a moderní romány či novely, na gymplu Exupéryho, Simone de Bauvoire … – a detektivky :-). Evu Jiřičnou mám ráda, ale obecně svůj obdiv dávám mužům i ženám. Co jediné asi výrazně oceňuji u žen, je schopnost řídit auto (neb sama nezvládám :-).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s