Foto příběh – jak to bylo

Všem moc děkuji za příběhy, které jste mi napsali pod mým minulým článkem. Jarka dokonce 2 x. Všechny byly skvělé a originální, měla jsem z nich radost. Někdy jsem se hodně zasmála, někdy zírala, jak se trefujete.  Jsem moc ráda, že mě napadlo, abych vás zaúkolovala. Nezklamali jste, byli jste všichni bezvadní!

A teď račte za mnou, jaký příběh je schován za tou fotografií, jak to bylo. Právě začíná …

foto Nevím jak u kterého podniku, ale u toho, kde jsem tenkrát pracovala já, byla zřízena grupa “Civilní obrana” neboli CO a každý v ní měl svoji funkci. Samozřejmě se nás nikdo neptal, jestli chceme, nebo nechceme, prostě jsme byli ustanoveni tak, aby když se něco šustne, každý věděl co má dělat, kde jak má pomáhat. Z našeho investičního oddělení jsme byly my dvě ženské pasované na sestry červeného kříže, které by zasahovaly v krytu domu, kde bylo naše pracoviště.

Ustanovit zrovna mě do zdravotnictví bylo velmi optimistické, protože já uměla akorát ošetřovat rozbitá kolena svých dětí, skvěle jsem uměla zuřivě se bránícímu dítěti vmanévrovat lžičku antibiotik do unikající a uřvané pusy, což mělo za následek neustálé převlékání polštářů, měřit teplotu, zastavovat tekoucí krev z nosu, ovázat pořezaný prstík, zalepit puchejř, dát olejový zábal na prsa kašlajícího a bránícího se dítěte, a to bylo tak asi vše.

Ukázalo se, že na tento fakt naši nadřízení přeci jen pomysleli a poslali nás společně s jinými adepty na zdravotní sestry či bratry, absolvovat kurz neboli školení. Školení se konalo nedaleko Prahy v jakémsi školícím zařízení. Docela jsem se na to těšila, protože jsem nemusela 2 dny vařit, navařila jsem předem. Bylo mi v té době cca 39 let (nebo 40, ale víc ne), Danovi bylo 16 a Katce 12 let, děti už tedy docela velké, aby se o sebe postaraly samy. Přijely jsme spolu s ostatními sehnanými do houfu ze všech možných podniků na určené místo (už si opravdu nepamatuji kde to bylo), ubytovaly se a zjistily, že máme smůlu, protože ještě nenastala topná sezóna. Radiátory studené jak psí čumák a zrovna bylo ošklivo a chladno. V učebně jsme se tudíž všichni sešli nabalení jako pumpy do všeho možného, co kdo měl s sebou.

Lektor byl poměrně mladý, uznalý a ještě ke všemu i inteligentní. Krátce nás přivítal a sdělil nám, že si nemusíme nic psát, že bude i část praktická, kde si všechno vyzkoušíme a že mu absolutně vůbec nebude vadit, když budeme zaměstnávat své ruce, ale hlavy bychom měli ponechat vstřícné jeho přednášce a také můžeme jíst a pít kdy se nám zachce. A tak jsem poprvé v životě ve škole při hodině pletla a to přímo s doporučením učitele. Vzhledem k tomu, že se tento děj odehrával v dobách minulých, kdy byla každá druhá ženská schopná ušít, uplést, uháčkovat uvyšívat atd. na sebe i celou rodinu, jehly, jehlice a háčky se jen kmitaly. Co jsem to měla rozpletené já? Já jsem pletla záda blůzky pro Katku.

Vůbec bych neřekla, že se dá při pletení krásně a soustředěně poslouchat, což byla ale také velká zásluha lektora, protože na nás hovořil jasně a zřetelně, prokládal důležité a suché informace humorem a dá se říct, že jsme se  opravdu hodně naučili, což si o přestávkách všichni libovali. Praktická část probíhala bez pletení, dodnes bych dala do kupy stabilizační polohu, upevnila nohu mezi dvě hůlky, ovázala nos, hlavu, atd. Když jsme to všichni na sobě zkoušeli, moc jsme se nasmáli.

Foto vzniklo samozřejmě o přestávce, kolegyně by to při přednášce nezvládla, taky pletla 🙂

obvaz

Při psaní jsem úporně myslela na správnou volbu “ly” a “li” , jestli mi to někde nepasuje, tak se omlouvám a upozornění vítám!

Vaše příběhy:

Jarka

A nemáš tam něco lehčího? Překvapujeme mě ta bunda. Ani ne, že ji máš v místnosti na sobě, ale že je dokonale ušitá a nevypadá to na látku, ale na nějakou koženku, či dokonce kůži??? Jestli je to opravdu tvoje dílo, tak smekám. Kde by to mohlo být, sedíte za sebou jako ve škole, ale už se mi zdáš na školačku dospělejší. Jsem z toho vašnosti jelen a dám se poddat!

Honza Marek, Kanada

Proč máš tu bundu na sobě? Inu pro to, že za prvé nebylo uhlí a tudíž jsi ji musela nosit abys nezmrzla, anebo ses do ní tak zamilovala, žes jí stále nosila a vypnula topení. K té tvé píli spisovatelské a i pletařské či švadlířské…jen mi napadá jedna báseň, kterou jsem musel ve škole přednášet „….toč se a vrč můj kolovrátku….a děvčata předou měkký len…..“ ale asi jsem spletl dvě různé básně dohromady. To ale nic nemění na faktu, že jsi byla a stále ještě jseš děva šikovná….

NULI

Bylo Ti kolem dvaceti, čekalas na nějaké rozhodnutí, pletla sis svetřík podle vlastního nápadu, je to v nějaké třídě nebo společenské místnosti, pletařský kroužek to není, ale plete Vás tam opravdu víc, bundu máš proto, abys mohla hned vystartovat, až se objeví ten, na koho čekáš – nejspíš Jirka . Tak, příběh to není, nějak mi chybí múza, ale pokus na odpovědi slušný, ne? Teď jsi mě s tím věkem spletla (objevilo se to tam, zatímco jsem psala). To vypadá, jako že Ti bylo víc. A asi jo. Po logice . Ale měnit už to nebudu, sek je sek …

Blanka

Sedíš na nejakom nudnom školení a aby si ho aspoň trochu využila, cez prestávku pletieš deťom svetre. Bundu máš na sebe preto, lebo si si pulóver ráno niečím okydala, zistila si to neskoro a je Ti to medzi cudzími trápne. A máš +-40, je to ešte pred revolúciou.

Vendy

Nejsem v pletařském kroužku. I když zrovna pletu, pletu bílou šálu na zimu. Zima už je teď. Zase netopí, na večerních kurzech se holt šetří. Oni to dospělí vydrží… Ještě že mám tu príma koženou bundu. A rolák… sedět v lavici, když netopí, není žádná sranda. A tak si ještě upletu ten parádní šál. A lektor pořád nejde a nejde… Myslím, že to stihnu ještě dnes.

Anna/Ajka

Na Pankráci,na malém vršíčku byla a žila mladá, vdaná třicetiletá budoucí maminka.Ráda chodila do pletařského kroužku,aby si ve svém 4.měsíci těhotenství upletla výbavičku na první toužebně očekávané dítko.Jelikož již bylo po topném období,tak ač již v jarní čas.. ,byla ve třídě, kde se kurs konal veliká zima.Maminka si raději nechávala na sobě budičku,kterou si také krátce před tím ušila.Při soustředěném pletení a počítání oček se také stále v duchu obírala myšlenkou na nenarozené miminko.A jelikož se narodí až někdy na podzim,tak se právě věnuje pletenému fusáčku pro holčičku ,či chlapečka.Tak hlavně,aby bylo miminko zdravé… Anna /Ajka

Annapos

Píše se rok 1975, je ti dvacet čtyři let je jaro a ve škole se šetří uhlím, už se netopí, teplo tam moc není, raději si ponecháš bundičku, aby jsi nenastydla protože ve stavu, tom krásném stavu si nemůžeš dovolit být nemocná, aby jsi neublížila malé dcerušce, kterou čekáš a pro kterou zrovna o přestávce, na vysoké škole, pleteš něco moc hezkého. Anna

TlusTjoch

Pleteš šálu pro strýčka Příhodu (rádio hlásilo tuhou zimu), jsi na botelu Racek v Podolí, když jsi získala rekreační poukaz ROH. Bunda patří plavčíkovi. Snímek pořídil vedoucí kroužku „nad mapou světa“.

babi Maňasová

Jsi na střední škole. Je přestávka, ostatní rychle dopisují úkoly, ale ty máš všechno hotovo, tak jsi vytáhla pletení. Musíš uplést svetr k narozeninám pro maminku a docela to spěchá. Foto pořídil profesor, který přišel do třídy o něco dříve a zaujalo ho, jak studenti tráví volný čas.

Mirek Toms

Mně je to úplně jasné, Naďo. Tady v čekárně na nádraží Vysoké Mýto, kde se nikdy netopí je vždy (i v létě) zima jak na dráze, čekáte na oněskorený rychlík do Prahy dne 20.2. 1974, čili bude Vám za pár dní 28 let. Přemýšlíte právě o tom, co nakoupíte za maso k narozeninové slavnosti, která se blíží. Tu bundu jste dostal od manžela k Vánocům, ale všem jste vyprávěla, že jste si ji šila sama. Aha?…

Jarka

Seš vysokoškolačka a studium je drahé, proto každou volnou chvilku trávíš v manufaktuře na pletené sboží, kde s ostatními pleteš svetříky pro vietnamské tržnice. Potřebuješ každou korunu, svědčí o tom i tvá bunda, kterou sis sama ušila.

Fredy Kruger

“ Jsem z toho celý popletený !
… nohy mám s rukama propleteny,
svetr na zemi nedopleten,
snažím se býti nepropleten,
však stále více se zaplétám “ !

… V propletenci smýká se sem a tam
a tam – a sem zpátky ( doslova )
neidetifikovatelná osoba !

v prostoru malé světnice
identifikovány pouze jehlice !

bretislav

Inu, ač nejsem mužem činu (předurčeným pro činy klenuté), zhodnotit fotku z roku 71 přišlo mi, jak rozfouknout chmýří pampelišky; tento příběh zánovnější jde mi zas jak šermování s halapartnou.. Čekárna být by to mohla a něco pro dítko. Ta slušivá bundička ale s horkem ani zimou nemá společného nic, ta je tam nejspíš proto, že nositelka se ráda a úspěšně odlišovala.. Ráno večera „moudřejší“.. po probuzení po fyzicky náročné části víkendu beru zpátky čekárnu a nahrazuju ji čekáním. až se sejde SRPŠ.

Lucka

Můj tip:
Přišla jsi v roli drsné inspektorky do třídy mladých šiček a kontroluješ kvalitu jejich stehu. A aby o tvé profesionalitě nemohlo být pochyb, máš na sobě tu bundičku vlastní výroby. Vzadu za tebou už se kdosi chystá chytat se za hlavu…

bstormto úplně není, ale trochu přeci 🙂

Advertisements
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

21 thoughts on “Foto příběh – jak to bylo

  1. Teším sa, že som aspoň uhádla vek a výsledok pletiarskej činnosti.
    Dávaj ešte, je to super, lepšie ako Monk s Colombom, chodila som sem nedočkavo pre výsledok každú chvíľu.

  2. Jak mnoho z nás má podobné příběhy a podobné životy jsme i prožili, dokonce jsem jako zdravotník v místě, kde jsem pracovala a dvacet pět let byla povinně proškolována, měla všední a sváteční uniformu a velkou brašnu s červeným křížem, byli chvíle kdy mě to obtěžovalo, ale i chvíle kdy jsme, doslova zachraňovali život, vzpomínám na velký požár rozvodny kdy tam zůstalo sedm kluků a jeden to zaplatil životem i při takových věcech býval zdravotník, pomáhal než přijela sanitka. V dnešní době, třeba u silnice je vidět kroužek lidí kolem havárie kteří nevědí co dělat, myslím že taková školení by nebyla od věci a že by lidé měli vědět jak pomoci. Dvakrát do roka jsme mívali velké zdravotnické cvičení, spolu s profíky a doktoři a sestřičky nám ukazovali co jak dělat a bylo tam po večerech i mnoho zábavy a dobrá parta. dnes jsou to jen vzpomínky.

  3. * Pavle a Ratusko, 🙂
    * Blanko, opravdu ses trefila i s tím školením :-), neboj já zase něco vymyslím 🙂
    * Anno, tak ty jsi opravdu byla skoro zdravotní sestra, to my jsme byly jen tak z leknutí. Já doufám, že se nikdy k ničemu vážnému nenamotám, myslím, že bych zpanikařila, ale určitě bych volala o pomoc. Moje dcera už několikrát na veřejnosti pomoc poskytovala, ale je to zdravotní sestra. Věřím, že to někdy bylo hodně náročné, ale že jste zažili i dost legrace.

    • To v žádném případě Naďo, k záchraně života jsem se přimotala a nezapomenu na to nikdy, naposledy kdy se to stalo a já se pokusila, jsem nezachránila a můj dlouholetý přítel zemřel dříve nežli přijela záchranka i když pokračovali velice dlouho…..nikdy na to nezapomeneš a neodpustíš si a takže nejsem sestra, nikdy jsem nebyla a kdykoliv si na to vzpomenu udělá se mě špatně, ještě po letech, mluvím o dvou případech a oba ve mě zanechali hrozné pocity, ty kteří zachraňují denně obdivuji. Anna

      • To je smutné, také znám podobný příběh :-(. Manželka našeho velice oblíbeného skautského vedoucího se ho po prodělaném zdravotnickém kurzu také snažila oživovat po infarktu. Bohužel srdíčko to nezvládlo.

      • Anno, taky je obdivuji, však i u nás záchranáři zasahovali, byli na místě jako blesk. Myslím, že si nemáš co odpouštět. Někdy se to prostě nezdaří.

  4. Naďo, já jsem neměla zkušenosti ani s ošetřováním rozbitých dětských kolen. Ale když jsem dělala policajta – dobrovolníka u RCMP (auxiliary constable), musela jsem projít kursem první pomoci. Poprvé jsem propadla, a po druhé prošla s odřenýma ušima. K několika bouračkám a hospodským rvačkám jsme se s partnerem sice nachomejtli, ale mých zdravotnických znalostí a jejich praktického využití naštěstí nebylo třeba. Jinak hezká vzpomínka na dobu civilní obrany. Jestlipak vás také učili, že v případě výbuchu atomové bomby si máte lehnout nohama směrem k epicentru výbuchu, a přikrýt se plachtou?

  5. Školení pro CO, mě opravdu nenapadlo. Nějak rychle jsem zapomněla na léta minulá a přitom jsme těch opičáren kolem CO zažili už od školních let. Pamatuji si na školní nácvik organizovaného úprku do krytu (sklepa) a na pochodová cvičení, kde jsme se balili do pláštěnek a igelitových pytlíků.
    Byla to Naďo, prima hra s fotkou, moc jsem se pobavila. 😀

  6. To byly dobré odpovědi, CO školení mě nenapadlo, i když zdravotnický kurz ano… nebo vůbec nějaký vzdělávací kurz. Vlastně co to kecám, kurzy jsou vzdělávací… 🙂
    Když je zima, vlhko a vlezlo, a není možnost se někde ohřát (prohřát), je to na belu. Starou.

  7. To by mne nenapadlo, ale vzpomněla jsem si, jak mne donutili u jednoho zaměstnavatele stát se také členem zdravotnické hlídky a dokonce jsem musela absolvovat nějaký závod, kde byli rozmístěni různě krvácející figuranti a my jsme museli zasahovat a ošetřovat. Vím je, že nás zachránila jedna členka našeho družstva, která všechno znala, zatímco my jsme byli dost tupí. Nakonec jsme obsadili nějaké dobré místo a každý obdržel křišťálovou mísu,dodnes ji mám ve vitríně. Bez tebe bych si na tuto příhodu už ani nevzpomněla… Jo, tomu už se ani nechce věřit!

  8. Každá fotka má svůj příběh, alespoň ty, co mám doma já:-). Jsem fotkomil, prohlížím si je často a ráda. I fotky „cizích“ lidí. Taky ráda fotím, neuměle, ale o to raději. Na našem sobotním srazu od devítky jsem nafotila asi 30 fotek, doma je chci dát do počítače – jen tmavě rudé skvrny s pár siluetami lidí … Asi je rozbitý foťák, to mě mrzí víc, než že mi ujel vlak :-).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s