A docela mi bylo z toho smutno

konethom Tak dnes jsem si na sobě vyzkoušela, jak to vypadá, když se lidi motají pod nohama těm druhým. Je to mizérie to stáří, nebo jsou nějaké skvrny na slunci. Vím, jak já sama zatínám zuby, když se mi ti nemotorové* motají v krámě s vozíky pod nohama a trpělivě čekám, i když otáčím oči v sloup. Jsou ale lidi, kteří jsou jako p. rychlý ve filmu Florenc 13.30, kteří když mají před sebou překážku nedočkavě hrabou kopytem, eech, nohou, aby mohli pokračovat ve svém slalomu, aby neztratili ani minutu. Pokud jen hrabou nohou, je to dobrý.

Tak zrovna já dneska vyzkoušela všechno možný. Začínajícího p. Alzheimera, i pletení se pod nohama druhým. I když bych si byla přála vypadat roztomile popleteně, tak dneska jsem excelovala jako maximální trdlo veliké. V duchu, že dáma za MHD nikdy neběhá, raději si povoz nechá ujet, jsem popatřila na autobus, který stál ve stanici ještě s otevřenými dveřmi a bylo to přesně moje číslo, kterým jsem hodlala jet. Nejdřív jsem si řekla něco o té dámě, ale náhle mě popadl akční syndrom a do otevřených dveří jsem vystartovala, no vystartovala, bylo na mě prostě vidět, že chci jet s tímto šoférem.

Dopadla jsem na sedadlo a usnesla jsem se sama se sebou, že přestoupím u Thomayerky na stosedmdesátku a pojedu s ní až domů. Mohla bych jet až k metru, ale raději cestuju povrchově. Dojíždíme k Thomayerce a já jsem spatřila oplocený prostor s pasoucími se koňmi a hned jsem si vzpomněla, jak o tom psal nějaký bloger na IDnes a říkala jsem si, to by byl dobrý článek spojit ty koně se srnkama a muflonama, co se udomácnili v prostorách nemocnice, proti koňské pastvině. Moc se mi to zalíbilo, už jsem si cosi štymovala, když jsem s hrůzou zjistila, že jsme právě ve stanici, kde jsem chtěla vystoupit. Vylítla jsem ze sedadla jako by mě uštkla zmije a přes lidi, deroucí se do autobusu jsem se drala ven s omluvami, no jak ta poťapaná babička.

Nebylo však všem dnům konec s roztomile popletenou babičkou. U jízdních řádů ve stanici stála paní a děsně dlouho studovala jízdní řády autobusů. Nevydržela jsem a nahnula jsem se jí přes rameno, abych viděla, kdy jede ten můj. Vůbec jsem si nevšimla, že do stanice dorazil autobus a my dvě s tou paní malinko blokovali vstup. Poznala jsem to hned, v okamžiku, kdy do mě schválně hrubě narazil vysoký obtloustlý mládenec s baťohem, až jsem téměř padla na tu paní, co o mládenci neměla potuchy. Myslela si, že chci nastoupit a ona mi překáží, tak poodstoupila a pokynula abych nastupovala. Byla jsem tak tím pardem tak rozhozená, že jsem se jen zmohla na větu – “Vrazil do mě”, a mávla jsem k autobusu. Sedla jsem si na lavičku, celá nejistá a trochu zmatená a řekla jsem si:

“Tak a už je to tady”, začnu se bát cestovat. Jsem stará, už nejsem tak pohotová a pletu se lidem do cesty. A docela mi bylo z toho smutno.

sporadanesrnky

Spořádané srnky v Thomayerově nemocnici – obrázek ze stránky – klik

Obrázek koně je z článku na IDnes – klik

Dodatečně od Jarky Jar. z jejího komentáře:

Jinak se mi zdá, že od těch srnek na zebře by se mohlo mnoho chodců učit. V Albertě udělali specielní mimoúrovňový přechod pro losy, aby je na Trans Canada Highway nezmasakrovala vozidla. Pošlu Ti fotku, abys viděla, že ta chytrá zvířata ho skutečně používají.

Tak tady je ta fotka od Jarky



* nemotorové = babky a dědové