Co jsem chtěla a co z toho vyšlo

Slunce Bylo krásné pozdní ráno, slunce se vyhrabalo z peřin a šláplo do mocného svícení, své paprsky žhavilo do běla, obloha modrá s mráčky jak šlehačka na dortu, vůkol ticho, že bylo slyšet hemžení brouků a mravenců v trávě, mouchy ještě spaly, k bzučení se teprve chystaly. Ptáci krásně zpívali, obzvláště náš kos, sice jsem je neviděla, ale jejich zpěv ve mně budil nádherný pocit klidu, že by jeden dojetím zaplakal. Věšela jsem prádlo a napůl oslepená sluncem jsem si malovala, že si natočím na kameru celou tuhle scenérii a za hluboké zimy či plískanic si budu  to krásné ráno ordinovat k prohlížení. Prádlo bylo dověšeno, ani se nepohnulo, větřík povíval kdesi jinde.

Spěchala jsem pro kameru, tedy pro fotoaparát s kamerou a zrada, ta škatule škodolibá měla vybité baterie. No nic, není všem dnům konec, však má být krásně celý červen. Jenže já, co mě napadne musím uskutečnit co nejdřív, protože jinak to ve mě hlodá, nedá mi to spát a tak jsem po dobití krabičky dnes ráno šla svoji vizi uskutečnit.

Co jsem chtěla a co z toho vyšlo:

Chtěla jsem nahrát čisté, modré nebe s mráčky jak šlehačka. Vyšlo mi nebe bez mráčků, trochu zahalené oparem.

Chtěla jsem nahrát ptačí koncert. Vyšel mi z toho zpěv někde v dálce a kos byl asi na obhlídce jak jsou na tom naše, už ne naše, třešně, pauzíroval.

Chtěla jsem nahrát žhavou sluneční kouli na modré obloze. Vyšel mi jakýsi sluneční efekt se žhavou čárou.

Chtěla jsem nahrát to hluboké ticho, na pozadí ptačího zpěvu. Vyšel mi z toho jakýsi šum, taky můj dech je slyšitelný a navíc letělo letadlo.

Chtěla jsem letadlo hezky zakomponovat do děje a nechat ho proletět žhavou koulí slunce. Vyšlo mi letadlo, které je příliš vysoko a noří se do žhavé čáry, kterou proniká, někde tam, kde je možné ho akorát tušit.

Předkládám výsledek svého snažení s tím, že kamera ve foťáku není tím pravým ořechovým pro zpracování podobných vizí a že se okamžiky v přírodě jen málokdy opakují 🙂

obrázek nahoře z internetu-klik