Dolů a nahoru

vozik Mé pády jsou již v naší rodině proslulé. Nemyslím teď pády a vzlety, ale doslovné pády na nos. Dnes jsem se však natáhla přímo exklusivně, jak dlouhá tak široká a to už je co říct. Poloha na zemi připomínala vlajkonoše, který ani při pádu neupustil vlajku. Padla jsem podivně na bok, s rukou vytrčenou směrem k předsíni, tedy na západ, abych byla přesná. Trochu jsem  z toho byla otřesená a tak jsem si chvilku poležela na zemi, a přemýšlela, jestli to není předzvěst toho avizovaného konce světa. Ela se na tu spoušť dívala nevěřícně, neschopná pohybu, tohle ještě neviděla a neuměla to svým mozkem zpracovat, i když mě už viděla padat na společné vycházce ze schodů, jenže to si myslela, že to dělám schválně pro její potěšení, že si s ní chci hrát.

Když  jsem si dost poležela a konečně vstala, spočítala jsem kosti a až na trochu natlučený bok a ruku jsem byla v pořádku. Proč já vlastně padla. Brkla jsem o mnou, dávno již tomu, vyprojektovaný a následně zrealizovaný schod.

Bylo nebylo, kdysi jsme sršeli mládím a pohybliví jsme byli až až, dostala jsem za úkol nakreslit dispozice našeho domku, který jsme horko těžko budovali svými silami, odhodláním a odvahou. U domu i v domě bylo navrženo dosti schodů, s těma jsme nemohli hýbat, ale já, místo abych se snažila další schody eliminovat, tak jsem si je hezky znásobila, v koupelně i na terasu. Hlavně jsem si tehdy vymyslela v jedné třetině obýváku po celé délce, schod. Vznešeně řečeno, mimoúrovňovou podlahu.

Paráda, vypadalo to přesně tak, jako v zahraničních filmech… tedy v těch západních. Smála jsem se tenkrát, jestli na stará kolena nebude stupínek na obtíž, až budeme přes něj vrzat vrzavými koleny, ale tenkrát mi to bylo fuk a má replika mi přišla dost vtipná. Stáří bylo tak daleko, že na něj nebylo vidět ani sebelepším dalekohledem, ani Hubbleovým vesmírným dalekohledem.  Byli jsme nesmrtelní a schopní dokázat cokoliv, přenést se přes všechny překážky, stačila vůle.

Dnes strkám vozík s mužem nahoru a dolů přes ten úžasný schod a drtím mezi zuby, že jsem byla tenkrát pěkně pitomá a mám to za trest. Tedy za trest, za ten zbytečný schod.

Všichni, a to i děda, jsme se docela brzy vyrovnali s tím, že děda “úřaduje” na vozíku. Překvapivě, jako první, děti našich dětí. Děda z vozíku zalévá konvičkou kytky za oknem, které přežily moji macešskou nepéči a k těm, ke kterým z vozíku nedosáhne, povolává na pomoc Karolínu a Natálku. Docela jim spolupráce jde od ruky. Natálka to komentovala tak, že děda ke kytkám nesmí, až mu naroste noha. Já jsem si dnes se zalíbením prohlížela své ošetřené prsty na nohou, krásně nalakované od paní pedikérky a v zamyšlení říkám mužovi. To je zvláštní, že na každé noze mám jinak velké prsty, máš to taky tak? Jeho odpověď: “No já na pravé noze žádné prsty nemám.” Smáli jsme se ještě odpoledne.

natalkar 006

Fotografie není nejčerstvější, už je tak rok stará a skříň se všemi hrnky už jsou v propadlišti dějin, ale mám ji ráda, tu fotografii 🙂

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

47 thoughts on “Dolů a nahoru

  1. tak jsem se hned ráno pobavila, díky! mimoúrovňovou podlahu mám v bytě taky! taky jsem si ji vymyslela a můj manžel realizoval… jestli má na každé noze jiné prsty si nevzpomínám, on totiž zmizel celý :)))
    holčičky krásné, gratuluju

  2. Po včerejším koulení s rozlámaností těla (už navyknutou): Taky jsem miloval a obdivoval různé úrovně podlah v bydlení, zvýšený jídelní kout se stal skoro samozřejmostí, ale jeden stupínek se mi zdál málo (já bych 2). Sám jsem se na vysněné nedobabral, kamarády z Písnice jsem tím nápadem kdysi nadchnul. Musím se teď přeptat, jak u nich je to po letech s brnkáním. Já včera spadl v boulingu, zatím výkonem, když mě obě týmové spoluhráčky jasně trumfly. Stáří je prevít, říkávám občas v různých situacích a včera mi přišlo, že bych si na to snad měl už i zvykat. Ale stejně se mi ještě nechce. Tak další brkání, statečná Naďo, neopakovat, přeju dopředu! 🙂

    • PS. Na holčičky jsem v závěru psaní zapomněl. Aby psaní nebylo dlouhé, tak jen, že pokračují v rodinné tradici, jak psáno už jinde dřív s použitím známého přísloví. 🙂

      • Díky, Břetislave. Přeju ti úspěch v koulení, je to docela fajn zábava, jenže já už bych teď určitě letěla za těmi kuželkami i s tou koulí :-). Docela by mě zajímal tvůj schůdkový průzkum. Ještěže jsem zůstala jen u jednoho, dva bych s tím vozíkem tedy nezvládla 🙂

  3. Naďo, taky by se mi moc líbil nějaký schůdeček a sem tam výklenek, jen ne ty fádní škatule, ve kterých od mládí přebývám. Se závistí a zalíbením, se dívám na staré filmy kde je před půlkulatým oknem stupínek a na něk stojan s květinami a pohodlný ušák s čajovým stolečkem. 🙂 Člověk si nějak nepřipouští, že by mu jednou ty schůdky mohly vadit. Už si ale s manželem pomalu uvědomujeme, že nebudeme pořád tak ohební a plánujeme si místo vany, pořídit sprchový kout se sedátkem. 😛 Doufám, že tě bok a ruka, nebolí. Měj hezký den. 😀

    • Sprchový kout se sedátkem je dobrý. Ne, už mě nic nebolí 🙂 Já jsem na stará kolena, než jsem šla do důchodu pořídila i polohovací a zdravotní postele.

  4. Chyba, které se asi dopouští každý, pramení z jednoho myšlenkového klamu, že totiž časový úsek do budoucna je vždycky mnohem delší než tentýž úsek do minula. Čili, řečeno selsky: 10 let do minulosti (rok 2001) to je nedávno,
    ale 10 let do budoucna (2021) – to je ještě nekonečně daleko. Z toho pramení další chybné odhady, jako, že schody mně nemohou nikdy vadit a pod.
    Já jsem měl to štěstí, že v Německu se už před čtyřiceti roky neustále v médiích omílal pojem „bezbariérové“ řešení pro tělesně postižené lidi, a začalo se všude s odstraňováním zbytečných schodů. Dokonce i naše firma odstranila, poměrně vysokým nákladem schody v celé budově (mimo schodiště vedle výtahu), aby vozíčkáři měli všude neomezený přístup ), jako ti ostatní. V Německu se to rychle prosadilo, asi proto, že měli z války vysoké procento invalidů. Takže i něco špatného je pro něco dobré…

    • Ano, Mirku, máte pravdu, člověk si neuvědomuje ty pohledy na věk. Já jsem jistý čas žila dopředu (v investicích) a jistý čas pozadu, jako úřednice. je to opravdu rozdíl.

  5. Ačkoliv zatím chodím po svých, tak nějak dopředu počítám s tím, že mě ta cukrovka taky na vozík dostane. Ale ne se strachem, prostě tak. Je to vlastně jediné plus, které uznávám, když vzpomenu na naši chalupu. Dostanu se dovnitř i ven bez problémů. Zato v paneláčku, uzounké a strmé schodiště – no, bude to oříšek (spíš ořech). Už proto roky lseduji různé domy a domky a porovnávám, kde na stáří či nějaké neduhy mysleli a kde to budou muset jednou řešit dodatečně :-). Jinak plně souhlasím s předřečníky a hlavně s Mirkem. A doufám, že i dnes, tedy den po pádu, nemáš nějaké zdravotní problémy. Protože i to, co naozaj vyzerá ako sranda, sranda být nemusí. Myslím na Tebe.

  6. Milá Naďo! Ani nevíš, jak ti rozumím, i když jsem se taky škodolibě smála! Ale to já se dokážu zasmát i sobě! Já bych o pádech, tedy mých, mohla napsat knihu! Já už ani nevím, kde jsem neupadla. Jeden čas to bylo úplně strašné. Nejen odřeniny, naraženiny, ale i zlomeniny a pěkné! Ale o tom se budu muset jednou pořádně zamyslet a napsat na blog! A co se týče koupelny, sprchový kout nemáme, protože nemíním strkat peníze do cizího, ale sedátko ve vaně mám. To jsem dostala teď nedávno k těm mým „krásným“ kulatým narozeninám od dcery. A je to fajn. Už dlouho se z vany nezvednu proto, že mám pořád nějaké rameno „nadranc“. Teď pravé a zase mne čeká nemocnice, ale co, přiměřeně k věku, ne? Hezký den bez bolesti. Liba

    • Ajta, ajta, Líbo, nějak ses mi schovala, měla jsem dojem, že jsem ti odpovídala, ale to víš, roztržitá babka. Přeju ti , Líbo, aby tě nic nebolelo a ta nemocnice byla co nejkratší a taky, aby ti pomohla!

  7. U nás manžel škobrce s berlemi, ale jak zmíním nějaké bezbariérové opatření, je oheň na střeše. Holt to nechám vyhnít, on musí sám říct, že jako přízemek na bydlení i spaní nebude marná věc… Za pár let stejně na moje slova dojde, alternativu už vymýšlím 😉 Ale ty schody v pkoji, taky jsem měla pro ně slabost! Jéje!
    🙂

  8. Jsem od přírody kverulant a často se zlobím na mládí že nemyslí, ani o krok dopředu, musela bych si dát hlavu do svěráku abych přiznala to co ty, že jsem dělala spoustu hloupých rozhodnutí, většinou se nesměji, ale mám na sebe zlost. Moc hezky jsi popsala jak se platí za chyby mládí a také jsem těch kopanců nadělala a nejen v “ architektuře „, ale i v životě. Máš dobrou povahu, umíš-li se tomu zasmát, díky.

    • Ano, Anno, pohlížím na sebe, na tu bývalou mladou holku shovívavě a s nadhledem. Nic si nevyčítám ani neomlouvám. Člověk samozřejmě po cestě životem získává zkušenosti, které v mládí nemá. A nikdo není bez chyb, zase jiné věci se mi třeba povedly. Já si ochotně chYby přiznám i si z nich dělám legraci, prostě se tak vážně neberu.

  9. V poslední době se u Tebe tak krásně nasměju. Já vím, není pěkné se smát cizímu neštěstí. Píšeš, že to mělo dobrý konec, že Tě nic nebolí, takže takový malý škodolibý úsměv mi dovol, jinak by to samozřejmě k smíchu nebylo. My máme doma tak malé prostory, že rozdělit třeba obývák mimoúrovňovou podlahou nepřipadá v úvahu, naštěstí. 😀
    A také jsi mne donutila si prohlédnout nohy, tedy moje a …… ať koukám jak koukám, prsty mám stejné na levé i na pravé. 😉 Pravítkem je ale měřit nebudu. 😀

    • To jsem ráda, Pavle, že se směješ, to potěší, já nechci lidi rozplakávat :-). Taky se máš fajn, že máš tak souměrné prsty na obou nohách 🙂

  10. Tvůj nadhled zafungoval i při pádu. Pořád jsi schopna se na sebe koukat shora a trochu se při tom i bavit… Líbilo se mi, jak jsi počítala všechny kostičky a ověřovala si, jestli jsi celá… to mi připomnělo, jak jsem před několika roky letěla na tramvaj (v zimě) a cestou se odrazila od zmrzlé kaluže. Že následoval fantastický držkopád si každý dovede představit… tak jsem chvíli ležela a zkoušela pohnout rukama a nohama, jestli nemám něco zlomenýho, neměla jsem. Ale zajímavý bylo, že kalhoty jsem měla nepoškozené, ale když jsem si v práci prohlídla bolavý koleno, měla jsem je rozedrané do krve…Asi byly kalhoty z kvalitního materiálu.
    Schody, schodky, schodečky. Ano, vypadají pěkně, dolaďují interiér a pomáhají se přemístit zdola nahoru a naopak. Ale jednou to přijít musí a schody se najednou stávají otravnou záležitostí…
    Ten schodek u vás v pokoji asi vypadá pěkně a místnost je díky tomu zajímavě členitá. Ale myslím, že dnes zajímavost a členitost jde do kchelu a zbývá jen ono imaginární tlučení do hlavy, jakou hloupost jsme to provedli.
    Ještě chci pochválit fotečku, nevadí, že je to rok staré, vnučky jsou pořád pěkné holky!

    • Taky jsem, Vendy, měla několik ošklivých pádů, taky to odnesla kolena, ale vše se nakonec v dobré obrátilo. Máš zajímavé kalhoty, to ty mé tedy nevydržely :-). Díky za pochvalu, autor fota jsem já 🙂

  11. Jejda Naděnko..hlavně,že to celkem dobře dopadlo :)Pozor na ruce,které musí dopsat další knihu !!! Už se na ni moc těším.A Vám přeji ,aby jste již nepadala.Vnučky jsou moc pěkné holčičky..řekla bych,že jsou babičce dost podobné.Přeji jenom pohodové dny.Anna/Ajka.

    • Milá Ajko, knížka už je u vydavatele, ale jemu to dlouho trvá, slibuje teprve zalomení textu snad do prázdnin, jak to půjde dál, nevím. Díky za přání, taky ti přeji pohodové dny 🙂

  12. Vidíš Naďo, ty trpíš pády, já to mám obráceně: Při mé vejšce 194 cm zase do všeho bourám hlavou. Nad jídelním stolem těžká lampa, do které jsem snad stokrát vrazil hlavou při odchodu do stolu. Dnes — jsem něco dělal na naší kůlně. která je nebezpečná tím, že má nějaké trámky příliš nízko. Do jednoho jsem vrazil hlavou tak, že jsem si rozsekl kůži na palici (asi 4 cm sek) a krve jako z vola. (jsem na práškách na ředění krve) tak letím do baráku, za mnou proud červené a pak rovnou na kliniku. Manželka řídila auto a já si držel kupu ubrousků na hlavě. Doktorku jsem uprosil, aby mi to nazašívala, tak to jen vyčistila a zalepila. Teď chodím po světě s flastrem na palici. Vypadám nádherně. Ještě, že nepadám na zem. Mám to k zemi trochu dál než ty.

  13. Schody! To je oč tu běží.
    Prvně jsem si jejich záludnost uvědomil, když jsem měl kdysi zlomenou nohu a skákal jsem po berlích k našim do devátého patra, když nejel výtah.

      • To se mi nezdá, projektant za nefunkčnost výtahu obvykle nemůže. Taky jsem dosud nepomýšlel, jak bude, až mi u nás začne scházet výtah. Do čtyř podlaží v baráku se nedělával a já chtěl mít tehdy hezký výhled na Phu..

        • No, snad máš, Břetislave, alespoň balkon, abys na něm mohl vysedávat, ale myslím si, že budeš čilý až do pozdního stáří 🙂

          • Milá Naďo, tomu bych byl věru rád, nějaký čas ještě „čilý“ vydržet. Lodžie máme dvě, tu směrem na východ mám v Galerii mezi „pokusnými- archivními“ a na ní bych vysedávat pak bez výtahu dost dobře dokázal a to mnohem raději, než jak si představovala moje praktická žena před hodnou řádkou let, totiž už tehdy zamluvit mi do foroty nově zřizovaný domov důchodců, z té lodžie od nás dřív dobře na obzoru viditelný (vzdušnou čarou do 1km), než ho stromy zaclonily. Neumím domyslet, co by to se mnou udělalo, když pomyslím na spoustu knížek, škatulí a krabic od kolekcí, zaplněných tolika součástmi mého bytí.. Na likvidování takových věcí jsem nikdy dobrý nebyl, i když chápu, že to jednou přijde.

  14. No, když jsem začala číst tvůj článek, lezl mi mráz po zádech,. Hlavně, že to dopadlo dobře. Já sama mám velký strach z pádů, zrovna vloni jsem se pěkně natloukla a to jsem o nic nezakopla, žádný schod, žádný kluzký povrch ( skončila jsem s nalomeným nosem ). Vidím, Naďo, že to nemáš lehké, ale máš krásné vnučky, které ti dělají radost. Drž se a nepadej!
    Přeji pěkný den!

    • Tedy, Heleno, nos jsem tedy ještě z pádů nalomený neměla, to musel být pád přímo děsivý. Jo, holky mi dělají radost a ta nejstarší, momentálně starost :-), všechno ví, všude byla, všechno zná :-). Taky ti přeji pěkný den!

  15. Naďo, hlavně že to dobře dopadlo, nemáš nic zlomeného a ještě se tomu dokážeš zasmát. Ty schody nám všem ještě dají zabrat, v minulých dnech mě tak moc trápila páteř, že už jsem přemýšlela, kdybych náhodou skončila na vozíku, jak se dostanu po 9 schodech, které vedou do domu. Naštěstí už to přechází, tak to snad v bezprostřední době nehrozí. S pády moc zkušeností nemám, dávám si dost velký pozor, protože s tou mojí páteří bych se taky už nemusela postavit. Ale asi před třemi roky jsem spadla ze židle při zalévání kytek na skříni, tehdy jsem dostala vynadáno od všech členů rodiny a kytky musely do nižších poloh.

    • Taky už, Evo, nerada lezu po hůrách, jedině se štokrlátkem, ale i tak se bojím … Schody jsou mizérie, i my máme schody u vstupu do domku a to je velká překážka.

  16. Zvláštní, když tak o tom přemýšlím, můj ideál byla vlastně vždycky podlaha pokud možno zcela rovná a nepřerušovaná, bez schodů, bez prahů, bez výčnělků. Nevím proč, třeba proto, že moje žena byla klavíristka a čas od času jsem měl tu čest přesunout klavír, na jiné místo v bytě, ano, ten klavír díky jehož poctivému pancéři byla i půlcentimetrová překážka pořádným náporem na svaly i na nervy :-). Podivuhodné, že podobné vysněné podlahy bez překážek jsem se dočkal až teď, když moje piáno se dá odmontovat od stojanu a vzít jen tak pod paží, a když už po mně nikdo žádné stěhování nepotřebuje. Tak aspoň nezakopávám.

    Doufám, že všechny otlučeniny jsou už v pořádku.

    • Jo, Petře, ten klavír mohl sehrát určitou roli při oblibě podlah :-). O klavíru vím své, několikrát putoval z domu i do domu a dokonce po točitém schodišti do patra a to byl tedy nářez!

      • Hejbat s piánem, taky vím svoje.. Kdysi jsme ho Na Hřebenkách pomáhali stěhovat kamarádovi z vody, šest kluků mělo co dělat. Později jsem si nechal přestěhovat pianino z rodného města sem do Phy, děsil jsem se dopředu, jak to proběhne s tou tíhou, pak jsem zíral, že profík stěhovák ho na zádech v popruzích sám do schodů vynesl(!), pro mne událost neuvěřitelná. Když jsem později v dětském pokoji na přání ženy pokládal laminátovou podlahu, kvůli kolečkům pianina jsem v ní vyřízl díry, abych s ním nemusel manévrovat. Jsou tam dosud, i když hudba dávno žádná. To nejdřív jsem nadšeně po letech zase objevoval někdejší oblíbenosti z not, z kterých hrávala kdysi máma (nikdy jsem jejích kvalit nedosáhl), mým nejoblíbenějším bylo asi „Šumění lesa“ (s efektním přehmatáváním rukou) a taky „Do tvých malých ruček bílých“ a „Dájo, nevolej!“- cajdáky z máminných tanečních a ze svojí hudebky jsem se rozvzpomněl na „vrchol mého umu“ – „Minutový valčík“ (a zase s ujíždějící jednou a nestíhající druhou rukou).. ale mé nadšené připomínání si dávných časů vyprchalo jednoho dne, kdy jsem se na schodech zdvořile zeptal kamarádky sousedky, co bydlí pod náma, jestli je to neruší a její odpověď byla, že „to je hrozný“ a že dělám pořád stejné chyby na stejných místech. Ještě jsem to tehdy „chtěl řešit“ hraním v době, kdy sousedi nebudou doma, ale že jsem neměl jistotu, jestli (ne)jsou, pianino je už dávno rozladěné a já zvyknutý, ale co s těma schodama a s ním jednou?…

  17. Tvůj pád byl jistě jen pokusem o let Supermana :-D. Hezky si to napsalo o mládí, které nekouká tak daleko dopředu. Nemusí to ale být jen mládí, stačí nějaká nepředvídatelná nemoc a dokáže to samé.

    • No vidíš, Ratusko, to mě nenapadlo, že Superman vždycky vztyčil ruku a vzlétl, ta moje poloha možná vypovídá o tom, že jsem asi fakt původně chtěla vzlétnout 🙂

  18. jo, teda, schod v obýváku, to byl svého času super věc! No jo, ale to stáří, to je zase jiný kafe. My máme zase v baráčku točitý schody do patra a nahoře ložnici. Záchod je samozřejmě dole…no, to bude stáří, to jsou perspektivy!
    Ale jinak jsem se teda zasmála, to jo!

  19. Pingback: Přivezli jsme si domů nohu « * Ze života české rentiérky *

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s