Od tabulky k tabulce a taky jak kdo čteme

cesticka_do_skoly2 Někdo čte rozvážně, pomalu, dělá si poznámky mimo knížku, někdo přímo do knížky, což absolutně nesnáším. Naposledy jsem si v knihovně půjčila knížku o Lubomíru Lipském a skoro na každé stránce byly nějaké vpisky. Tu oprava textu, sice správná, ale rušící, tu doplnění jména osoby na fotografii, a pod. Někdo dočte kapitolu a hezky si místo založí připravenou záložkou, někdo si zase pamatuje stránku (někdy já). Je škoda, že se šetří na kde čem, i na zakládací stužce, která byla součástí knížek. Na druhou stranu se u nás v knížkách dají nalézt různé letité fotografie, vylisované papírky od bonbonů, jako na př. Mon cherrie, někdy se dají nalézt i koresponďáky a dopisy. Prostě v našich knížkách se najde ledacos.

Já většinou knížky zhltala na jeden zápřah a když mě oslovila, tak jsem ji pak četla hezky pomalu a vychutnávala jsem si ji a k některým trvalkám jsem se ráda vracela a vracím. Když mě knížka nenadchla, tak jsem ji už nečetla. Měla jsem taky děsný zlozvyk, že jsem se nechtěla dát napínat a přečetla jsem si konec. U detektivek to bylo obzvláště pikantní, když jsem už napřed znala vraha, ale zase, když jsem ho znala, tak jsem si text vychutnala, jak ho policajti nemohou objevit a mají ho pod rukama, nebo jak se mýlí ve svých hypotézách. Číst napřed konec u dívčích románků jsem nemusela, končilo to většinou velkým objetím a polibkem, či přímo svatbou.

Knížky se u nás vždycky ctily, a i když jsem četla i při vaření nebo na cestách, nevzpomínám si, že bych jim kdy ublížila nějakým znečištěním. Zejména můj muž má knížky jako posvátné a málem si pokaždé, když sáhne po knize, myje ruce. Příšerně trpěl, když děti čmáraly do svých dětských knížek. Podezírám ho, že jeho dávný předek byl nějaký písmák.

Každý čte knížky po svém. Někdo v posteli, někdo na WC, jiný na lavičce, kdosi u stolu, někdo prostě všude. Já se pamatuji, že jsem kdysi četla i po cestě domů, když jsem šla pěšky, nebo jsem byla schopná slupnout knížku za noc (třeba “Skleněné peklo”). Teď jsem již vychladla a knížku čtu většinou jen v posteli a dlouho mi trvá, než ji přečtu.

Jako dítě školou povinné jsem na začátku roku přečetla naráz celou čítanku a podle úryvků z knížek jsem doma kňourala, aby mi některé koupili, nebo jsem uháněla do knihovny.

Vidím budoucnost školních dětí, jak pochodují do školy s malou taštičkou, kde mají jen svačinu, přezůvky a čtečku knížek, ve které budou mít všechny učebnice a knížky. Klik na domácí úkol, klik na češtinu, klik na matiku, klik na knížku. Čtečka bude sloužit i k psaní, takže se vlastně vrátí břidlicové tabulky s křídou v podobě tabulek elektronických. Knižní podoby učebnic a opravdové sešity budou mít jen na doma, aby se papír a vůně papíru úplně nevytratily. Už aby to bylo. Neumíte si představit, jak mají děti stále ty školní tašky těžké. Karolína ji dokonce vozila na kolečkách.

poctenicko

 

Návrhářka Andrea Ayala Closa vymyslela převratný model báječné přikrývky se zabudovanými rukávky zakončenými rukavicemi. Přikrývkou se přikryjete, rukávce navléknete a můžete si užívat čtení v neobvyklém uživatelsky příjemném prostředí zateplených rukávců. A nebojte! Andrea myslela na všechno. Ošetřeno je i otáčení stránek. Ukazováček má totiž odhalenou špičku.
Podle obrázku soudím, že číst takto v posteli se svým partnerem je velmi sexy. A navíc hygienicky korektní!!! Ach!

zdroj – zde klik

obrázek nahoře zde-klik

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

30 thoughts on “Od tabulky k tabulce a taky jak kdo čteme

  1. Do knížky si strkám jako záložku, cokoliv placatého, stránku bych si nezapamatovala, nemám paměť na čísla. A to fakt. Jsem ráda, že si pamatuji rok narození vlastní rodiny, ostatní mám zapsané v kalendáři, jinak zapomenu na všechny příbuzné. 🙂 Nikdy jsem si nepřečetla konec knížky dřív, než na něj došel čas. Dělala to moje spolupracovnice v zaměstnání a mě z toho bral amok. Za komančů jsme měli čas i na čtení v pracovní době (je to smutné, ale je to tak!) a ona kupovala takové sešítkové romány. Vždycky zhltla poslední stránku a pak se s klidem pustila do čtení. To tedy naprosto nechááááápu!! 😀

  2. Po tej prikrývke túžim! Ja sa priznám, že zakladám rožky stránok, záložku používam len u sprievodcov alebo odbornej literatúry.

  3. Máš pravdu, knížky se zakládají ledasčím. Vzpomínám si, že jsem našla v jedné vypůjčené knížce makarón ( neuvařený) a pak také když jsme s mojí kamarádkou prohledávaly v knihovně všechny vrácené knížky, protože ona místo záložky použila bankovku…Dopadlo to dobře.
    Knížky miluji a nesnáším, když jim někdo „ubližuje“. Také čtu převážně před spaním, proto bych na tvé fotografii uvítala nějakou podpěru pro ruce, protože v této pozici nelze dlouho vydržet!

  4. Hahá, ten nápad je senzační! Tomu říkám vrchol pohodlí! Jen nevím, když někdo potřebuje na záchod, ale rychle, jak se z těch rukávů dostává, to se totiž nejraději všechno šmodrchá a komplikuje…
    Ale dobrá fotka.
    Ke knížkám… já se tedy trochu stydlivě přiznávám, že knížka pro mě tak posvátná není, i když u půjčených knížek si dávám opravdu pozor, ale u mých vlastních už to tak neberu. Už jako malá jsem pastelkami vybarvovala černobílé ilustrace v jakési pohádkové knize a jako větší jsem si podtrhávala (tužkou, ne perem) citace, které mě třeba nějak oslovily. To mě časem taky přešlo, až jsem se citáty přesytila, a dnes čtu knihy téměř všude, i v autobuse, ale nejraději vleže. A s baštou. Je to hrozný zlozvyk, ale je. Na druhou stranu si říkám, že je lepší kniha trochu omlácená a otřepaná, ale čtená, než zcela nová a čistá a pěkná a nečtená.
    Asi nejvíc opatrná jsem u publikací, obrazových knih a encyklopedií, protože ty se jednou můžou někde udat (antikvariát, bazar, inzerát). Ostatní knihy, mám obavy, půjdou jednou do kontejneru, protože v naší rodině už snad nikdo nečte. Škoda, už mám pěknou sbírku.

  5. Musím se tady usmívat, když čtu, jak jsi v detektivkách nalistovala konec knížky. Já to tak dělám dodnes :), a přesně jako ty, užívám si pak čtení ještě víc, protože vím, kdo je vrah, zatímco ti hloupí detektivové na to pořád nemůžou přijít. Taky se školní čítankou mám stejné zkušenosti. Přečetla jsem ji vždycky celou hned, když jsme ji dostali. Knížky si zakládám speciálními záložkami, ušitými z pohlednic. Ve stacionáři, kde jsem pracovala, je totiž jeden chlapec vyráběl a tak jsem je od něj kupovala ve velkém, bylo to oboustrannému prospěchu – on měl obrovskou radost, že prodal a já mám teď díky němu spoustu záložek 🙂 Jinak vpisky, čmárání, popř. opravy textu v knížkách mě taky rozčilují.

  6. Já s tím nemám problém. Pokud si knížku někdo nezaloží plátkem slaniny (tím nemluvím o starých a vzácných tiscích), nevadí mi to. Oslí uši, pravda, nesnáším, ale všechny ostatní alternativy, které nejsou na škodu čitelnosti nebo soudržnosti vazby, mě nechávají chladným. Když něco používáte, prostě se to opotřebovává. Pro knížky to platí tuplem. A co se týče vpisování (tužkou!), narazil jsem i na poznámky s větší hodnotou, než byl komentovaný text. Což neplatí paušálně.

  7. Aj moja mama číta detektívky odzadu a potom sleduje vraha, že či urobí niekde chybu.
    Ničenie kníh podškrtávaním nemám rada, dokonca som vždy uprednostila aj nepodčiarknuté skriptá, lebo som neverila, že ten, čo to farebne „vylepšoval“, správne odhadol, čo je v texte podstatné.
    Do kníh sa učia písať deti už od prvej triedy – majú na to špeciálne tzv. pracovné zošity, do ktorých všeličo dopĺňajú a dokresľujú, takže im už asi neskôr ani nenapadne chovať sa ku knihám inak. (Podobne ako im nenapadne, že do kina sa kedysi chodilo na filmy a nie na popcorn.)

  8. Děkuji vám všem za vaše zajímavé názory, které jsem si s chutí přečetla. Hodně mě potěšilo, že nejsem sama, kdo někdy čte knížky odzadu :-). Doufám, že ještě nějaké názory přijdou 🙂

    • Vidíš, k tomu čtení odzadu – já to zase nikdy nedělala, protože mi to zkazilo celé překvapení, vzpomínám si, jak naštvaná jsem byla, když jsem v knize Angelika a král náhodou otočila na úplně poslední stranu a tam bylo poslední slovo: Nezomrel! (kniha byla ve slovenštině).
      Měla jsem po radosti a po kouzlu postupného odhalování (v době, kdy jsem to četla, jsem neviděla film, takže kniha byla pro mě opravdu první – a film rozhodně předčila).
      Ještě si vzpomínám, když jsem kamarádce půjčovala román To, důrazně jsem jí kladla na srdce, ať nečte prvně konec – taky byla čtenářka odzadu… A když mi knihu vracela, tak poznamenala, že To četla opravdu od začátku a že kdyby nalistovala konec, měla by v tom jenom zmatek.
      Ještě k těm čtečkám – myslím, že by to byla dobrá varianta pro školáky. Když vidím ty batohy, co táhnou na zádech, tak by měli obrovskou úlevu. Aspoň tu váhovou…

  9. dobrý den, vlastní knihy – hl. ty oblíbené správně „ošmaťhané“ – nedotknuté ve mně vzbuzují podezření (dodnes se prodávají „na délku“). Vpisuju taky – z vlastního pohodlí, snaho o zachycení myšlenky – do vlastních. Dětí se musím zastat – pracovní „popisovací“ sešity jsou super věc – zaujmou mnohem více než množství prázdných černých blech – a jejich chování ke knihám přikládám více rodinné výchově než tomuto – stejně jako chování v kině – Moje osobní spotřeba – dvě knihy týdně – relax v křesle u kávy, vsedě. Vleže mi písmenka začínají „rychle mizet“ 🙂

  10. Knížky, jéje! Že Vy jste to napsala pro mne? 😀
    Knížka, to je dobrodružství, spojnice s těmi, kdo ji měli přede mnou, vůně minulých dob, setkávání s přáteli… Radši se nechlubím, že jsem zase něco objevila v antíku, ale chlapi vědí a vyvracejí kukadla 🙂 Něco mám v práci, takže se police až tolik necpou, ale až to přistane doma, to bude! Jenže odolejte, když se to může hodit, když to vábí a když se to ke mně hrne. Například tématicky shodné věci.
    Je ovšem fakt, že po všech knihách sahám, najdu si detail, použiju… Profesorku málem porazilo, když jsem v absolventce drze citovala Chalupného z r. 1917 🙂 Mám resty, pořád mám v hlavě našviháno příliš mnoho věcí na souvislou četbu, takže třeba Temnou věž od Kinga odkládám. Ponořila bych se do ní a je to spousta dílů, neexistuje, jenom slintám. Já se znám. Tuhle jsem se chtěla podívat na nějaké jméno v Duně a plácla jsem sebou, dokud ta šestistovka nebyla slupnutá. Už se mi po ní prostě moc dlouho stejskalo.
    A záložky? Našla jsem jednou třeba založený dopis chlapce o tom, že z „toho“ miminko nebude… A po pár letech se k němu vrátila na svém blogu. Zakládají se stránky lecčíms 😉

  11. Mne jako kluka opakovaně peskovala máma, když se jí zdálo, že jsem na knížky neopatrný (rohy stránek nebývaly někdy jeden jak druhý), já to dobré nabádání tehdy pociťoval jako ne moc adekvátní k mému relativnímu snažení se. Něco z toho máminina pesku ve mně zůstalo, když jsem později poznal vizuelní proměny řady (i mých) knížek, které zaujaly mou ženu a děti (a ovšem též někteří známí „přispěli“, když si knihu půjčili). Hajdaláci jsme my různí a nejen s knihami. Poznámky do knížek, ty mi nevadily, myslím tím do vlastních a spíš těch tematicky zaměřených. Ale patrně nikdo nemá na moji ženu, jak ta v dobách, kdy se chtěla naučit z mé odložené šachové učebnice ovládat hru královskou (abych měl radost), vyplňovala tam diagramy zadaných úloh svou propiskou tak důkladně, že její poznámková píle by si nezadala s počínáním computeru, kdy snad žádné políčko, kam bylo možno všemi figurami táhnout, vzala v úvahu a prošmejdila je s tou propiskou, včetně těch v konkrétní pozici zcela šachově nesmyslných. Nemá obdoby!

    • PS. (je moc horko).. mělo být „každé“ políčko … (to je tím, že jeden píše větu dlouhou a nevidí si z jedné strany řádku na druhou nebo naopak..)

  12. Tenhle příspěvek o knížkách, čtení a záložkách mě potěšil. Taky čtu všude, kde se dá, všechno, co se dá, a na knížky, příběhy, psaní a písmenka naprosto nedám dopustit. Snažím se ke knihám chovat s úctou, to mám asi po tatínkovi (čtenářství je u nás genetická výbava), zakládám je sice ne vždy záložkami, ale často prostě malými papírky nebo letáčky, které mám po ruce. Stejně jako Vy bytostně nesnáším, když si půjčím knihu v knihovně a je chudák celá počmáraná, což se bohužel obzvláště v univerzitní knihovně, do níž chodím, stává prakticky pokaždé – vše je navíc vylepšeno tím, že snad každý, kdo si knihu půjčil, si do ní zatrhával jinou barvou a vpisoval po okrajích jinou barvou; a to nejen v odborných publikacích, ale také v beletrii nebo poezii. Nechápu to, kniha je sice do určité míry spotřební zboží, se kterým pracujeme, ale nemusíme do ní přece čmárat! Máme samolepicí papírky, poznámkové bloky…cokoli je lepší, než navždy znehodnotit text propiskou nebo fixem… Mrzí mě, že se to děje, ale jediné, co se s tím tak dá dělat je, že to nebudu provozovat sama, což není mnoho..
    Hezky se mi čtete, přijdu zas 🙂 Pyré.

  13. Přiznám se bez mučení, že konec knížky jsem si NIKDY nepřečetla dopředu! To už by mne nebavilo číst. Také si dávám záložky do knížek, nedávno – asi loni – jsem v jedné dost staré knížce, je to klasika, když jsem ji chtěla půjčit vnučce, našla dopis, který jsem psala mému „miláčkovi“ tedy prvnímu manželovi asi tak před 48 lety! To bylo počteníčko! A souhlasím všemi deseti s tím, že by si zasloužili peklo ti, kteří ohrnují růžky – to nesnáším.

  14. Naďo, tohle je téma na celý blog. V naší rodině se též pěstovala úcta ke knihám. Můj otec, i když narozen ve Vídni vídeňským Čechúm byl veliký český vlastenec a mít „celého“ dnes tak pomíjeného Jiráska to muselo být. V plátně vázán (tedy ty knihy) a ilustrován A. Kašparem. Kupoval ty knihy v „Družstevní Práci“ na začátku války. Já jsem pak pokračoval v „Klubu čtenářů“občas se dostalo něco slučného.
    Dnes se zabývám historií starého Řecka, Říma, Assyrie, dobou Hellenismu atd a to si kupuju knihy, do kterých si — Naďo — představ si — podtrhávám důležitá data a jména!!!!
    Ale už jako malý čtyřletý prcek jsem objevil mámin objemný sešit, kde si krasopisně zapisovala recepty které za mlada získala v Hospodyňské škole „HOCH-UND HAUSHALTUNGSCHULE MARIANUM“ v Rakousku, odkud ona pocházela. Ty recepty byly psány fialovým inkoustem a já jsem si slinil prsty a ten text jsem rozmazával do krásných fialových obláčků. Takže ty nejdůležitější data receptů byly důmyslně zamaskovány k převeliké radosti matčiny.

  15. Ano je to téma na širší zpracování, ale to není nic pro mě, napsala jsem o knížkách u nás doma. Moc hezky jsme si popovídali o tom jak to každý s knížkama má doma on (ona) a já vám za to děkuji.
    Honzo, barbare, takhle zničit mamince vzácné recepty 🙂

  16. tak takové rukávy bych brala! Čtu si každý večer v posteli a je mi vždycky zima na ruce. Záložku mám speciální, buď papírovou nebo dokonce koženou, bez záložky jsem ztracená.

  17. Já jsem čtenář hltač, při zaujetí knihou vraceč. 😀 Jen knihy o faktech a historické čtu pomaleji. Jinak se přiznám, že jsem na čtení závislá, a nemůžu-li delší dobu číst (2dny), mám abstinenční příznaky. 🙂

  18. Sice si do knížek obvykle nic nevpisuji, ale nevadí mi, když na nějakou takovou narazím; zvláště, když je to třeba po rodičích či prarodičích. Objevila jsem před mnoha lety Bibli po svých prapředcích, tam jsem pátrala marně – resp. tam byly nalepené papírky. Ale v konfirmační knížce už vpisky byly – amoc mě to zaujalo. Záložky musím mít, špatně se mi hledá, kde jsem skončila.

  19. Já používám metodu pana Horníčka, že do knížek (zdůrazňuji: jen do vlastních!) dělám k místům, které mne zaujmou, malé znamínko, tečku, jiným než mým očím téměř neviditelnou. Když pak knížku dočtu, vracím se k těm znamínkům, něco si vypíšu, je to takové rozloučení s knížkou – tím delší, čím víc je v ní znamínek a čím víc tedy za takové rozloučení stojí. A co je na tom pěkné (a pan Horníček o tom několikrát pěkně rozprávěl, takže to není žádná původní myšlenka), že postupem čas se znamínka objevují v jiných místech, z čehož si dělám závěr, že k opravdu dobrým knížkách stojí za to se průběžně vracet :-). Díky za moc pěkný a inspirativní článek.

  20. Mě se jednou dostala do ruky jakási knížka z červené knihovny. Jak se do mé knihovničky dostala, netuším, asi dar. Tento žánr není má káva, takže knížku jsem nikdy nečetla, ale překvapilo mě, že byla založena vložkou, tou slabou slipovou intimkou. Možná, že s tím tu knížku už prodávali, děje se dnes všelicos. Každopádně když se mi podařilo tuto knížku na Aukru komusi udat, poslala jsem ji dál i s tou vložkou.

  21. Já si musím naopak detektivku užít a to znamená poctivě se prokousat celým texem a případně se dohadovat jestli je vrahem zahradník nebo někdo jiný. To bych si připadala jako když sním z dortu rovnou jen ovocnou oblohu a zbytek nechám 🙂
    A pokud jde o vpisky, na to jsou skvělé právě čtečky. Zrovna přemýšlím, že se přidám k čtečkovému davu …

  22. Tak já o čtečce přemýšlím už delší dobu, ale zatím jsem při zdi, protože si myslím, že k dispozici ještě moc knih v češtině nebude. Trochu se tu zaspala doba, i když na knižním veletrhu už se o tom (prý) dost mluvilo a vystavovalo.
    Na Lucku se věší záhadné případy, divím se, že v knížce našla jenom intimku :-).
    Děkuji vám všem, komu jsem ještě nepoděkovala, moc dobře jsme si o knížkách popovídali.
    Nastavila jsem si s tímto tématem vysokou laťku, mám dojem, že se s dalším tématem už nepřekonám 🙂

  23. Právě jsem zjistil, že prakticky na totéž téma jsem narazil v Barbořině „Šťastném blogu“, doufám, že tedy mohu sem přenést i můj komentář:
    Měl jsem kdysi (za mlada) jednoho kamaráda, kterému jsem půjčil svoji knížku (jen jednou) a pak, když mi ji po mnohaletém urgování vracel, jsem ji nemohl poznat, takže jsem mu ji věnoval. Knížka byla promaštěná, jako by si přečtené stránky zakládal kolečky uheráku, takzvané oslí uši se táhly celou knihou a po okrajích textu byly různé glosy napsané nejčastěji inkoustovou tužkou.

    Absolutním kontrastem v zacházení s knihou byla naše někdejší domácí, paní revidentová Kadlecová, která měla zasklenou knihovnu napěchovanou díly Aloise Jiráska, Boženy Němcové, Karla Čapka a dalších mistrů, všechno vázáno v kůži se zlatou ořízkou a zlatým písmen na hřbetě. Když jsem si chtěl jednou něco vypůjčit, nasadila si paní revidentová bílé rukavičky, knihu opatrně vyndala a řekla: „Podívejte se, jak se správně s knihou zachází. Používejte vždy jako já rukavice a otvírejte ji pouze částečně, tak asi do 90°, aby se nerozlomila ve hřbetě.“ Poděkoval jsem se rychle s tím, že pootevřené knihy nedovedu číst…

    Odpovědět

  24. Jejda to je téma..Já knihy také miluji a zacházím s nimi s velkým respektem.Pokud má kniha dvojí obal,tak 1.sundám a každou knihu dávám do připraveného koženkového obalu se záložkou..Nemám ráda ani to,pokud se uhlazují vnitřní stránky (aby se kniha při čtení nezavírala).Po špatných zkušenostech s půjčováním knih,již nikdy nepůjčím(nejsem lakomá,ale mrzí mne neúcta ke knize).Asi bych si rozumněla v tomto případě s Tvým mužem Naděnko.Knihy čtu jenom v sedě v křesle,ale za to mohou zdravotní problémy.A také někdy čtu knihy od konce.Mám spousty knih a mimo jiné určitě stovku kuchařských.Ty jsem ráda kupovala již od patnácti let.Málokdy jsem z nich něco uvařila,ale čtu si v nich jako v románech a sním :)A nyní ve svém věku přemýšlím „KAM S NÍ“ (s nimi):(. Mám také své 4 knihy,ke kterým se ráda vracím.:) Anna/Ajka

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s