Nejhorší nejsou trpaslíci

truhl ale truhláři, mají hrozně dlouhé dodací lhůty. Jako příkladně u nás. Kuchyň mi jeden truhlář dělá už od ledna a stále není hotová. Měla jsem o své kuchyni svoji představu, ale bylo mi řečeno, že vůbec nemám přehled jak teď kuchyně vypadají, a proto se kuchyně vyrobí podle nejnovějších trendů, do toho já nemám co mluvit.  Shlédla jsem se v červené barvě. Hlas odborníka pravil: ”Kdepak červená, to je strašně drahé.” Tak alespoň, aby byla hodně světlá, prosila jsem se sepjatýma ručkama.

S tím truhlář laskavě souhlasil a barvu i materiál vybral. Nemohla jsem si vybrat ani barvu a vzor desky, to byla také jeho volba.  Alespoň, že to spolu ladilo. “Tady bude světlo, předělám obklad a nakonec to vymaluju „, bájil truhlář nad nedokončeným dílem. Zatím mám jen to světlo. Dlouhá dodací lhůta (montovalo se po skřínkách) mě tak rozlítostnila, že jsem oželela nový obklad a trvala jsem si na svém, že starý je ještě dobrý, jen ať už je hotovo. “Nic takového, prohlásil odborník, ten obklad zde nezůstane, udělám nový”. Vzpomínala jsem, jak jsme obkladačky  pracně sehnali přes příbuzného v Rakovnickém podniku a myslela jsem si, že zde zůstane až do konce našeho života. 🙂

V rámci úsporného programu měl na místě zůstat starý sporák, ale co čert nechtěl, objevila jsem na internetu výprodej keramické, varné plynové desky  zn. Amica a považte, lidičky, bez ceny za dopravu. Tak to jsem do toho šla. Moje představa byla jednoduchá, do té mezery se akorát vloží na míru stejný odřezek pultové desky, do kterého se varná deska osadí a pod ní získám ještě skříňku. Joj to bude bájo, zase další úložný prostor. Troubu vymyslím později, možná bude stačit Remoska jako za starých časů. “NIKDY”, prohlásil můj truhlář, “nikdy se nesnížím k takovému paskvilu, ta deska se musí koupit znovu a celá, jinak nic neosazuju, nic nebudu nastavovat, to by bylo pod moji profesní úroveň. Desku koupím za svý. “ Tak a je to.

Je zajímavý, že pod jeho profesní úroveň se vloudila malá chybka, kdy do prostoru trčí roh police, o který jsem si párkrát pěkně rozrazila hlavu. Je zvláštní, že člověk tou hlavou ani neudělá moc prudký pohyb, ale jakoby se vymrštily nějaké ručky, které popadnou moji hlavu a vší silou klepnou o ten zatracený roh. “To je maličkost, to uříznu, pche, kdyby byly jen takovéhle lapálie …”

Kuchyň se moc povedla. Líbí se mi, úložné prostory jsou docela i podle mých představ, ale stále čekám na osazení varné desky a tím i skříňky pod ní, uříznutí toho vražedného rohu, o vymalování ani nemluvě. Počítám také, že na ten obklad hezky potichu nedojde. Dnes je to nachlup půl roku, co se o nové kuchyni začalo mluvit a začala se vyrábět. Možná se do konce roku dočkám i toho malování, čas přeci letí jak splašení koně a po dovolených jsou hned vánoce a vánoce jsou takové poetické, lidi jsou na měkko, to by v tom byl čert, aby to truhlář-odborník všechno nedodělal. A kdože je můj truhlář? No můj synek. Znáte to o té kovářově kobyle, no ne?

kuch1

Obrázek z muzea – zde klik

kuch

Supermoderní kuchyně, hygienickočistá, dodává se s uklizečkou v uniformě, jakou předvádí malá holčička 🙂

Podkolenky

Kopie - jazoo Vytvořila jsem si takovou tezi, proč za mého holčičího věku všechny holčičky s příchodem jara, toužily nosit podkolenky. Hned jak sluníčko vykouklo a i když bylo ještě studené, odehrávaly se v domácnostech, kde měli holčičku, boje o podkolenky. Holčičky škemraly a škemraly a některé i v jarním chladu, podkolenky vyškemraly, i když se chvěly zimou. Ostatní, co si podkolenky vykňučely až později, když už bylo o něco tepleji, té opodkolenkované velice záviděly.

Vzhledem k tomu, že generace mojí holčičky a holčiček mé holčičky a chlapečka o podkolenky jaktěživo neškemraly, že to muselo určitě pramenit v nošení punčocháčů, které jsme v té době nosily, a které jediné byly na trhu. Punčocháče se většinou kupovaly malinko větší (ty děti hrozně rychle rostou), kolem nohou se nepěkně shrnovaly, na zadku plandaly a kolena se boulila a shrnovaly se i do bot. Když pak člověk povyrostl, tak se rozkrok protáhl níž a guma místo v pase se ocitla na bocích. Punčocháče padaly a člověk je nestačil povytahovat. Barvy byly dvě, hnědé (asi 2 až tři odstíny) a bílé, bílé byly jen na velké bubnování, ale potíže s nimi byly stejné jako s hnědými. Struktura byla vroubkovaná, řekla bych, jedno oko hladce, druhé obrace.

Z těchto pocitů jsem usoudila, že to byl hlavní důvod, který nám holčičkám nedal spát, jak jsme se na podkolenky, obzvláště na bílé podkolenky, těšily. Teplý větřík se svobodně proháněl po našich nahatých nohách až pod sukýnky k trikotýnovým spoďárkům, nic nás neškrtilo, nikde se nic neboulilo, nastal úžasný pocit lehkosti. Zajímavý, že s ponožkama už to tak nebylo. Ty nastoupily do letních sandálků automaticky, bez větších emocí.

Móda podkolenek se občas objeví, dělá to docela hezké nohy, ale nesmí být až těsně pod kolena, to se pak uškrtí lejtka. 🙂 Nejhorší jsou podkolenky silonové. Když má dáma takové podkolenky k sukni (šatům), nikdy nesmí dopustit, aby jí jen trochu vyčouhly podkolenkové lemy, to je pak příšerná podívaná.

O podkolenky tenkrát škemraly holčičky, jestli i kluci, to nevím, ale nosili je ke kraťasům také, jak je vidět z fotografií.

Z blogu Břetislava s jeho svolením – zde klik podkolenkové i punčochové foto

 bretislav1

Můj budoucí muž se sestřenicí

Foto nahoře: Já – jediná fotka s podkolenkami a ještě vystřižená, bílý límeček na kabátu a mašle dokládají, že jsem byla od mala parádnice 🙂

Kdo neumí krájet chleba

pec-na-chleba1 nesnese se ani s lidmi, praví jakési přísloví a já pravím, že ač tak stará osoba, že krájet chleba neumím. Hezky, jako ve filmu, vzít pecen chleba do ruky, nožem udělat nad ním znamení kříže, objet ho krásně rovně tím samým nožem a je dokonáno. Hmm, vypadá to hodně jednoduše, ale zkuste to s dnešním chlebem a tupým nožem. U nás je snad už tradice, že máme doma jen tupé nože a když už je někdo nabrousí, tak jako první číslo se vždycky říznu.

Krájení chleba řeším tak, že položím veku chleba na prkýnko a pilkovým nožem na sýr uříznu krajíc. Někdy se chleba drolí jak drobenka, jindy je takový plastický, jak vyrobený z formely. Nikdy se nezavděčím, protože je plátek chleba buď moc tlustý nebo moc hubený. Pro taková nemehla, jako jsem já prodávají chleby už nakrájené a já pak doma z pytlíku doluji ty velké krajíce, které jsou až na dně. Chleba moc dlouho nevydrží, rád se zbarví do zelena, ale s ekologií to nemá nic společného. Připadá mi, že ten krájený vydrží ještě kratší dobu.

Tuhle jsem si chtěla v obchodě hodit chleba do krájecího stroje, jako správná světačka, ale stroj měl dvě příhrady. Rozhodla jsem o vložení chleba do té nižší a stiskla knoflík. Čekala jsem, kdy se na mě posype skvěle nakrájený chleba a nic. Hledala jsem návod, návod u stroje nebyl. Provozovatel usoudil, že to všichni gramotní lidé umí, tak se s návodem nezatěžoval S velkou obavou, aby mi to nenakrájelo ruku jsem vynořila chleba ze stroje a dala do košíku celý, neporušený. Ta potupa, já takový technik a nějaká vobludná mašina nade mnou zvítězila.

Začala jsem se rozhlížet po domácích kráječích chleba, cenově byly docela zajímavé a některé snad uměly ten chleba rovnou i namazat, ale vzpomněla jsem si, že jsme kdysi takový kráječ (na kliku) doma měli a nikdo než já, ty drobky z něj neodstraňoval, takže byl pořád zasekaný. K mytí se to nějak složitě rozdělávalo a tak mě přešla chuť na nějaký kráječ, který bych musela zase ošetřovat, do myčky se určitě ta potvora dát nedá. :-).

A tak zůstanu u metody prkýnka a sýrového nože, nebo u koupi chleba krájeného. Podle toho možná nikdo nepozná, jestli se snesu s lidmi 🙂

pek-pekari_historicke_foto

 

Ilustrační obrázky vypůjčené z internetu

Provokativní názor

chlapec nemám jen já, už jsem četla několik, mému podobných. Jde o kluky nebo-li budoucí muže. Pokud se kluk narodí do úplné rodiny a je vychováván i taťkou, tedy, že si na něj taťka najde čas a věnuje se mu, pak má kluk docela kliku a mohl by mít naději, že vyroste jako mužskej, který si umí poradit a je mu jasné, že se má starat o svoji ženu i děti.

Horší je, když se kluk narodí do úplné rodiny, kde pro pracovní zaneprázdnění vidí klučík taťku jen o vánocích a velikonocích a to ještě na chvíli. Pak je na tom podobně, jako by se narodil do rodiny neúplné a byl obklopen samými ženskými. A to ještě s matkou, která by mu utírala nos ještě v patnácti a nosila kakao do postele jako v té reklamě. Nebude to pravidlem, jako ostatně u všeho, ale s velkou pravděpodobností z něj vyroste zpovykaná, osoba, která bude chtít od manželky stejnou péči jako od své maminky.

Jako dříve, při domácích půtkách mezi manžely, prchaly manželky k mamince, tak teď to vypadá, že to bude naopak. Valná část kluků vyrůstá jako chlapečci. Chlapci využívají veškerý maminčin servis a nemají kdy, kde a s kým zmužnět. Dokonce ani na vojnu nejdou, kde by poznali nějaké tvrdší zacházení, které by je zocelilo pro život. Takto přijdou o vojenské zážitky, které se do pozdního života muže mění v báječné historky, hlavně o gumách, nebo-li zelených mozcích velitelů a jak oni na ně vyzráli. A vůbec, co já vím o historkách, na vojně jsem nebyla a většinou si takové historky mezi sebou vypráví mužští. Přeci ženská tomu nemůže rozumět 🙂

Možná se začínají zdvihat chlapecké pěstičky s voláním: “Cože? na vojnu? Do tý pakárny?” Ještě bych se tam uhnal” Taky se možná zdvihají i mateřské pěstičky se zavlhlýma očima, s voláním: “Cože mého chlapce mezi drsňáky? Vždyť by tam nastydl a uplakal by se.”

No dobře, ať se to tedy nejmenuje vojna, ať to není na dva roky, ať to není ani na rok, ale 6, nebo 10 měsíců v drsnějších podmínkách, kde by se chlapci starali sami o sebe by jim jen prospělo. Možná by si pak i tu péči maminek víc považovali.

Vzpomněla jsem si jak jeden starší řidič z povolání říkal, že se vyjezdil na vojně, takže když šel pak v civilu dál dělat řidiče, že měl za sebou pořádnou praxi, kterou by jinde nezískal. Dnes takoví “vyškolení” řidiči vymírají.

Tak nevím, nevím jak staří byli řidiči autobusů, co tento měsíc krátce po sobě havarovali v Rakousku…

elvis1

Elvis jde na vojnu

Moje krevní skupina

Kdo máte podobnou krevní skupinu, toho potěším, kdo ne, tak snad příště. Tak si to užijte, jako si užívám já!

Jsem tak zařízená, že se mi vždycky líbily takové hlasy, jako mají Jerry Lee Louis, louis Armstrong,  Little Richard a jiní,např. Joe Cocker

a např. Janys Joplin

Z českých pak tito dva

Ještě jedna z nedokonalých fotek.
Zarůstající graffiti. Příroda uklízí.