Styčný důstojník pro věci poštovní

pesapostak Byla jsem vybrána a ustanovena pro styk s Poštou. Ne, že bych byla ta nejschopnější, ale protože jsem doma. Jsem tedy několik let styčným důstojníkem pro věci poštovní.

Čirou náhodou se kdysi teta Olga přivdala do naší rodiny, tedy přesněji řečeno, vzala si mého strýce. Olinka měla tatínka vesnického pošťáka a ten byl oproti své protivné a panovačné paní veselý to kumpán s červeným nosem. Inu, dřív se asi místo peněžních dýšek dávaly štamprličky. Budiž řečeno, teta Olga byla moc hodná teta, celá tatínek, s malinko červenými tvářemi, daleko míň než tatínkův nos, ale podoba tu byla :-).

Naše pošťačka byla děvče neurčitého věku, dosti kulatá, ale značně pohyblivá, byla rychlá a přesná jak střela a já žasla, jak je možný, že když má takový pohyb, že není jako proutek. Ela ji nenáviděla, to je jasné, jako skoro všichni psi své pošťačky. Já nevím proč, mají své uniformy, tahají za sebou modrou škatuli na kolečkách, vypadají jako paní, co jdou z nákupu. Co těm psům tak vadí? Dopisy s červeným a modrým pruhem? U Ely je to dávno zjištěné, pošťačka sahala na její schránku na domě! Dotýkala se domu, který má Ela na starost, protože v něm bydlí nejen ona, ale taky její milované bytosti. Jestliže jsem zapomněla zavřít dveře do předsíně, tak se Ela plnou vahou vrhala na vstupní dveře, že se nejen chvěly dveře, ale otřásal se i dům v základech. U těchto zuřivých nájezdů patřičně vyhrožovala hlubokým vrčením a štěkotem, vypadalo to děsně, přímo hrůzostrašně.

Naše pošťačka se Ely nebála. V klidu naházela poštu do schránky a šla. Když mi potřebovala něco dodat do ruky, tak věděla, že nejprve odsunu Elu z předsíně a bude to v pohodě. Až jednou, když byla zima, šla jsem s Elou z procházky, Ela rejdila ve sněhu, já ji odepla z vodítka, aby si to užila a já ji nafotografovala. Byly jsme malý kousek od domova, ještě jsme dům neviděly, Ela krásně pózovala, udělala jsem výcvak a najednou se ozvalo klapnutí naší schránky. Ela se proměnila v  dělovou kouli a uháněla jak tank k domovu, aby si to všechno s naší pošťačkou vyřídila z očí do očí. Neslyšela, neviděla, nějaké mé povely byly jak bzučení mouchy. Než jsem své kulaté tělo přesunula jak nejrychleji jsem mohla k domovu, stála pošťačka pod schody a Ela na ni zle štěkala. Byla jsem šťastná, že na milou pošťačku jen pouštěla hrůzu a nevhrla se jí po krku. Děsně jsem se omlouvala, zelená pošťačka se na mě usmívala pokřiveným úsměvem, že se tedy nic nestalo a šla dál. Vzhledem k tomu, že za ní nebyla mokrá cestička, dopadlo to dobře. Zmydlila jsem Elu a šlo se domů. Měla jsem výčitky svědomí a tak jsem milé paní poštovní, když chodila s důchodem dávala od té doby dýško královské.

Budiž řečeno, že se ke mně paní poštovní stále chovala slušně a ochotně. Jednoho dne naše zocelená pošťačka zmizela. Chodila za ní náhradní paní a zjevně se jí u nás za dveřmi nelíbilo. Moc se bála. Já jsem se jí nedivila, taky mi to nedělá dobře, když na mě nějaký pes řve. Jednoho dne tahle náhradní paní poštovní u nás zazvonila a měla sebou pošťáka. “Zaučuju ho”,  řekla náhradní paní poštovní. A co to? Co naše paní pošťačka? Jo, tak tu vyhodili na hodinu, kradla peníze z poštovních vratek (poštovní poukázky, kterými se vracely přeplatky). No jasně, docvaklo mi, znala čísla občanek, tak to pro ni nebylo tak složité. Budiž řečeno, že nám žádné peníze nechyběly, teda mimo těch, kterých se nedostává při vysokém datumu.

Je to ale věc, teď si musí Ela zvykat na nového pošťáka. Dnes jsem zapomněla zavřít dveře do předsíně. To bylo řevu, snad se milý pošťák pochlapí a od pošty kvůli naší Ele neodejde 🙂

onasestra

Vlasta Burian jako pošťák

Zní trubka do kraje, hurá! to pošta je
a lístek či psaní snad nese ti!
Jen spatříš obálku a poznáš na dálku,
co skryto pečetí.

R: Růžové psaníčko znamená randíčko,
nebo: „Mé zlatíčko, jak mám tě rád!“
Modré však, heleď se, holčičko nepleť se,
to už ti jistě chce kluk kvinde dát.
Když žluté, je to žárlivost,
a bílé toť nevinnost.
Lila až z Jablonce, bez známky dokonce,
to je kus lakomce, neber si ho!