Mé zamilové grafiky a grafici

Je jich mnohem víc, než zde představím, ke každé grafice se váže nějaká drobná příhoda. Moc dobře se mi vyfotografovat nepovedly, protože sklo se dost špatně fotí a tak jsou obrázky různě šikmé a vystřižené z pasparty a rámů v programu Picasa, aby tam nebylo vidět odrážející se předměty. Někde se to úplně nepovedlo, jako zde:

Tuhle babču od Ivy Hüttnerové jsme získali neobvyklým způsobem. Kdysi jsme byli na výstavě v Novoměstské radnici, tedy v její  věži a mezi jinými tam vystavovala i paní Hüttnerová. Její obrázky nepatřily zrovna k těm levným a tak můj muž zašel ke stolku u vchodu, kde byly k mání všelijaké obrázky k prodeji. Zeptal se vlídné paní, jestli nemají od této malířky a grafičky něco menšího, levnějšího. Paní zalitovala, že tedy nemá, ale když se dali do litování oba dva, najednou si paní vzpomněla, že přeci jen něco má a dala mu tento autorský tisk s tím, že úplně zdarma. Myslím, že dodnes můj muž nezavřel pusu, pokud se na grafiku podívá.

Ani tenhle obrázek se mi nepovedl. Je to grafika Petra Melana a já při pohledu na tvář měsíce vidím zhmotněnou duši. Petra Melana mám moc ráda, škoda, že zemřel docela mlád. Říkalo se o něm, že mu dokončení jeho děl dlouho trvá, protože, „promiňte mistře“, je prý líný.

Přefoceno, vystřiženo, nic lepšího z toho už nenadělám 🙂

Jeden z prvních Melanů (oba obrázky patří k sobě, mohou být k sobě zády, že se rozcházejí nebo čelem, že se potkávají)

Tato grafika je od Jana Krejčího a jmenuje se  „Talisman“ . Nechť se na mě nikdo nezlobí, ale já v tom vidím zobrazení života.

Karel Oberthor – Veškerý smutek světa je vložen do přimhouřených očí klauna …

 Tak tohle je Jiří Anderle a je taky mizerně zfocený, ty dva obrázky rovněž patří k sobě. Nad nimi je trochu vidět keramická hlavička od Jany Purkrábkové, kterou mám taky moc ráda. Kdysi jsem viděla od ní na jedné výstavě kočku, choulící se do klubíčka  na zemi a úplně jsem ji viděla u našich vchodových dveří. Bohužel, přesahovala naše finanční možnosti. Stejně by nám ji někdo ukradl, kdybychom ji nepřibetonovali …

Jan Hísek, „Předání bílého kvítku“. Jeden z nejkřehčích obrázků, skoro jako „Sen noci svatojánské“.

Michaela Lesařová- Roubíčková, naše vzácná grafička, která nám již několikrát vytvořila péefko. Máme sadu 3 skleniček. Každé desetiletí jedna sklenička. Jestlipak ještě nějaká přibude?

Naše soukromá galerie, galerie obrázků našich dětí a dětí našich dětí. Jen ten kocour vpravo je pajc, který dělal můj muž -). Toho kocoura s růžovýma ušima dělal syn, kolik mu bylo, nevím, byl malý. Kostkované tělo a fousky vystřihl ze staré, zálesácké tchánovy košile, oči a uši z tchýniny blůzky z jejích mladých let. Je to lepená koláž.