Ach to loučení

ale zase to šťastné shledání …

foto 019 Jsou stovky podob loučení. Loučíme se s mládím (jak kdo a jak kdy:-), s tučným jídlem, protože nám to lékař zakázal pod pohrůžkou, že praskneme, loučíme se s létem, zimou, zkrátka se čtyřmi ročními obdobími, loučíme se s bytem, když se stěhujeme, s dětmi, když jedou někam na prázdniny (ach ta úleva a svoboda, konečně vymalujeme byt a přestěhujeme obývák, aniž by se nám pletly pod nohama, taky si zajdeme do kina, do divadla, zkrátka budeme si žít, jenže už druhý den se nám po nich začne stýskat a těšíme se, kdy už konečně přijedou).

Loučení je na pořadu každého dne. Každý den se loučíme slovy – dobrou noc, někdo jen utrousí čau, jiný mávne rukou a jde se spát.

Loučení jsou skoro vždycky smutná, jen když se loučí nezvaná a nemilá návštěva, tak to někdy stojí za námahu udržet obličej v mezích a abychom nezačali tančit radostí po pokoji. Loučení jsou s těšením se na shledání, ale loučení jsou i ta nejsmutnější, když nám někdo odejde na vždy a žije jen v našich vzpomínkách. O těch já mluvit nebudu.

Prožila jsem v životě těžká loučení, i když s těšením se na návrat. Dvě z nich byla nejvíc emotivní. Když jsme jezdili jednou za týden (byla tam 6 týdnů) za Kristýnou do lázní a po společně prožitém dni na obědě v restauraci, v cukrárně a na procházce jsme to nebohé dítě vedli zpět, abychom odjeli domů bez ní. Ještě dneska cítím tu přímo fyzickou bolest, když jsme odjížděli. Ona byla hrdinka a neplakala. Lázně jí pomohly, ale mě úplně zdrtily.

Jiná, smutná loučení jsem prožívala celé dva roky, kdy můj budoucí muž byl na vojně a většinou já jsem jezdila za ním. Moc je domů z kasáren nepouštěli. Ta loučení na nádraží či u autobusu, byla také velmi bolavá, inu jak to tak bývá, když se loučí mladí, zamilovaní lidé. Ale pak ta šťastná setkání!

Pro dnešek se loučím a připomínám nádhernou písničku “Valčík na rozloučenou”.

Končí ten čas, jenž byl plný
Nejhezčích nocí a dní
Poslouchej jak tichý valčík
Na rozloučenou nám zní 

Den končí nám a my jdeme vstříc
Těžkému loučení
A blízko kouzelný valčík
Na rozloučenou nám zní …

 

Základní informace

Český název: Valčík na rozloučenou
Originální název:  Waterloo Bridge
Česká premiéra: Neznámo kdy, ale už byla.
Světová premiéra: 17. května 1940 (před 25954 dny)
Natočeno: USA 1940
Režie: Mervyn LeRoy
Scénář: S.N. Behrman, George Froeschel, Hans Rameau
Kamera:  Joseph Ruttenberg
Hudba:  Herbert Stothart
Hrají: Vivien Leigh (Myra), Robert Taylor (Roy Cronin), Lucile Watson (Lady Margaret Croninová), Virginia Field (Kitty), Maria Ouspenskaya (Madame Olga Kirowa), C. Aubrey Smith (vévoda), Janet Shaw (Maureen), Janet Waldo (Elsa), Steffi Duna (Lydia), Virginia Carroll (Sylvia), Leda Nicova (Marie), Florence Baker (Beatrice), Margery Manning (Mary), Frances MacInerney (Violet), Eleanor Stewart (Grace)
Délka: 108 minut
Žánr: Drama / Válečný

Advertisements
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

27 thoughts on “Ach to loučení

  1. nesnáším loučení, hlavně takové, o kterém nevím, že loučení bylo… je mi líto, že už děti nenosím na koni, nepamatuju, že bych dítě (ani jedno ani druhé ani třetí) nepostavila na zem a řekla: „tak a teď se rozluč s tím nošením na koni, tohle bylo naposledy.“…. stejně tak si nepamatuju, kdy jsem naposledy držela děti v náručí, a dokonce ani za ruku…. možná je to dobře, protože kdyby existoval jakýsi dozorčí hlas, který by řekl: „tak, a teď jste se drželi naposledy, od téhle chvíle už to dítěti přijde trapné“, tak bych se asi zhroutila na chodník či lesní cestu…. :)))…. eh, a je zajímavé, že si pamatuju poslední rozhovor s tátou po telefonu před 11 lety…. jeho poslední věta byla: „budu končit, máma tu vypeckovává meruňky, tak zase brnkni“…. přišlo mi to divné, protože takové slovo táta nikdy nepoužíval… a jak ráda bych mu brnkla…

  2. Ten film jsem viděl 2x v německé televizi, jedno oko nezůstalo suché, a dva hlavní představitelé Vivien Leigh a Robert Taylor (největší krasavci té doby) tu atmosféru odchodu na frontu úžasně dobarvili…

  3. Ještě pokračování: A protože taky nemám rád dojímavé loučení, odešel jsem tenkrát do emigrace, aniž by to rodiče věděli. Teprve za týden dostali ode mne pohled z Vídně, takže se nemuseli strachovat co je se mnou…

    • Také moc nemám ráda loučení, Mirku, takže když děti odlétají na dovolenou, tak se s nimi zásadně neloučím, jen jim řeknu, mějte se hezky, za chvíli jste doma.
      Film jsem neviděla, musel to být krutý doják, ale myslím i, že hezký. Ta písnička mi bzučí od rána v hlavě. 🙂

  4. Ne každé loučení, je pro mě stresující. Třeba jsem se docela dobře naučila loučit s „nepotřebnými“ věcmi. To jednou za čas, vezmu igelitový pytel a jedu. Nejlépe se mi vyhazuje šatstvo. Někdy se mi zželí knoflíků, gum a zipů, které odstřihám a vypářu, pro další možné použití, jindy letí halenky, svetříky, bundy a kalhoty, do pytle bez mrknutí oka. To samé, čas od času udělám se serepetičkami, na které padá prach. 🙂 Loučení s lidmi, to je jiná kapitola, to opravdu ráda nemám. Naštěstí, jsem jich zatím nemusela, tolik absolvovat.

    • Tedy, Jarko, tady bys byla potřebná jak sůl, s těma hadrama mi to nejde, pořád je překládám, že se ještě můžou hodit a stejně je na sebe nevezmu, ale vyhodit, rozloučit se s nimi …

  5. Loučení nemám rád, ale někdy je to to nejlepší, co můžeme udělat. Třeba když jsme se před půl rokem loučili s tátou a věděli jsme oba, že je naposled. Těžké ale opravdové.

  6. Loučení loučení… taky mám jednu vzpomínku. Jako Mirek Toms. V roce 68, když jsme se rozhodli odletět do Kanady, nikomu jsme to doma neřekli a přejeli hranice do Vídně, Na 3 dny. To jsou nejdelší tři dny mého života. Za pár dní po příjezdu do Vídně jsme letěli do Kanady. Byl listopad, počasí strašné a my jsme Douglasem DC 8 odstartovali. Bylo to velice dramatické, což by bylo na blog. Ale když už jsme letěli nad bílými pláněmi Gronska a zasněženými horami Baffinova ostrova v Kanadě, nemohl jsem se zbavit jedné národní písničky, kterou jsem zpíval s Pražským Pěveckým Sborem Smetana, a který řídil výborný muzikant a sluchař Vladimír Doležal, stále mi zněla v uších…
    Ej horo horo horo vysoká
    Pojď Janík domov….!!
    Já bysom išiel, keby som mohol…..
    Ale domov jsem isť němohol, až po 22ti letech.

    • Honzo, nějak si to neumím ani představit, to já jsem na tohle děsný zápecník. Asi bych se tam ubrečela. I když jste byli na to dva, tak stejně obdivuju tvoji paní, měla velkou odvahu, jít s tebou takovou dálku …
      Škoda, že ses nerozhodl s tím psaním blogu.

  7. Jaj, Naďa, ako si mi pripomenula obývačku detských liet aj s klavírom, na ktorom boli noty Valšíka na rozlúčku. Na prednej strane bola krásna fotky Vivien Leight s Robertom Taylorom (jedna zo scénok vo videu, čo si vložila), malo to taký zelený nádych. Ja som sa ten valčík naučila sama hrať a mama ma naučila anglické slová – foneticky, doteraz si pamätám – šut old ekvejtens bí for bot… Na tú fotku som sa popzerávala denne, lebo na nej bola Scarlett O Harová, moja najobľúbenejšia románová hrdinka, a ten Robert sa trochu podobal na Rhetta Butlera, teda Clarka Gabla. Jeeeeeeeeeeeeeej, ako som si zaspomínala.
    A teraz trochu lúčenia, o pár hodín odchádzam na východ, zajtra budem spať vo vlaku niekde v Poloninách, možno sa zobudím o tretej ráno v Ľvove, ale asi len tak na jedno oko, kuknem a budem spať ďalej, až do Chmeľnického. Tak sa maj pekne, aj ja sa (snáď) budem.:-)

    • Tak jsem ráda, Blanko, že jsem ti kápla do noty. Asi už to budeš číst až přijedeš nebo možná někde na cestě pokud se dostaneš na internet. Nevím jestli je rozumné, že ses vydala na cestu sama, přesto ti přeju krásné zážitky a šťastný návrat!

  8. Vzpomínám si na jednu písničku od Michala Davida – Nesnáším loučením, jdem dál a v hlavě mě máš, myslím že byla z filmu Láska z pasáže.
    Loučení mi většinou nedělá problémy, tedy dnes. Ale některá loučení byla opravdu smutná. Jsou loučení, které trhají srdce. Jedno z nich bylo moje odstěhování – prostě místo, kde jsem vyrůstala, se mi zahryzlo někam pod žebra a odejít (a nechtít odejít) bylo pro mě hodně citelné.
    Teď už s tím nemám problémy, zatvrdila jsem se. Loučení je jen symbol, člověk si to nesmí připustit. Protože loučení opravdu trhá srdce.

  9. O loučení, o tom smutném, toho vím také dost. Promiň, Nadi, ale navedla jsi mi na celý článek. Doufám, že ti to nebude vadit. Slibuji, že nebudu opisovat, jen vzpomínat na loučení se slzičkami, to, co bych chtěla říct, to bych sem dlouho písala.

    • Jsem ráda se svým tématem pro někoho inspirací. Kdyby si jeden osoboval právo na zpracování témata, pak by už nebylo co psát. Ráda si u tebe přečtu co ty a tvá loučení 🙂

  10. Neumím se loučit, s ničím v životě, proto ve mě některé staré krámy zůstávají dlouho, a dokonce někdy zahnívají a páchnou, vždy a každé loučení s čímkoliv a kýmkoliv, je bolestné a to je vlastnost sobců, připoutávajících k sobě tak pevně, že dusí člověka i obnošený hadr, často se rozhoduji to změnit, dokonce si umím i poručit ale neumím se poslechnout, ty jsi to Naděnko poznala velice brzy, velice si vážím tvých článků bez patosu,o lidsky krásných věcech o kterých píšeš, mě rozčiluje i kytka která odkvete.

    • Tak to jsi trochu podobná mému mužovi. Když byl v nemocnici, tak jsme vyhodili spoustu a spoustu věcí, které si nasyslil. Dodnes nepostrádá nic 🙂

  11. Valčík na rozloučenou zpíváme vždy na konci skautského tábora. Stoupneme si do těsného kruhu, překřížíme ruce a chytneme se. Po dozpívání posíláme stisk levice kolem dokola. Pro mě je to po slavnostním ohni nejemotivnější událost na táboře :-).

    • Jo, to je manžel, jak jsem jej kdysi, když jsem za ním přijela na vojnu nafilmovala admirou osmičkou, po letech dala přepsat na video a nedávno z toho videa odfotila :-). Líbí se mi tam jeho úsměv 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s