Provokativní názor

chlapec nemám jen já, už jsem četla několik, mému podobných. Jde o kluky nebo-li budoucí muže. Pokud se kluk narodí do úplné rodiny a je vychováván i taťkou, tedy, že si na něj taťka najde čas a věnuje se mu, pak má kluk docela kliku a mohl by mít naději, že vyroste jako mužskej, který si umí poradit a je mu jasné, že se má starat o svoji ženu i děti.

Horší je, když se kluk narodí do úplné rodiny, kde pro pracovní zaneprázdnění vidí klučík taťku jen o vánocích a velikonocích a to ještě na chvíli. Pak je na tom podobně, jako by se narodil do rodiny neúplné a byl obklopen samými ženskými. A to ještě s matkou, která by mu utírala nos ještě v patnácti a nosila kakao do postele jako v té reklamě. Nebude to pravidlem, jako ostatně u všeho, ale s velkou pravděpodobností z něj vyroste zpovykaná, osoba, která bude chtít od manželky stejnou péči jako od své maminky.

Jako dříve, při domácích půtkách mezi manžely, prchaly manželky k mamince, tak teď to vypadá, že to bude naopak. Valná část kluků vyrůstá jako chlapečci. Chlapci využívají veškerý maminčin servis a nemají kdy, kde a s kým zmužnět. Dokonce ani na vojnu nejdou, kde by poznali nějaké tvrdší zacházení, které by je zocelilo pro život. Takto přijdou o vojenské zážitky, které se do pozdního života muže mění v báječné historky, hlavně o gumách, nebo-li zelených mozcích velitelů a jak oni na ně vyzráli. A vůbec, co já vím o historkách, na vojně jsem nebyla a většinou si takové historky mezi sebou vypráví mužští. Přeci ženská tomu nemůže rozumět 🙂

Možná se začínají zdvihat chlapecké pěstičky s voláním: “Cože? na vojnu? Do tý pakárny?” Ještě bych se tam uhnal” Taky se možná zdvihají i mateřské pěstičky se zavlhlýma očima, s voláním: “Cože mého chlapce mezi drsňáky? Vždyť by tam nastydl a uplakal by se.”

No dobře, ať se to tedy nejmenuje vojna, ať to není na dva roky, ať to není ani na rok, ale 6, nebo 10 měsíců v drsnějších podmínkách, kde by se chlapci starali sami o sebe by jim jen prospělo. Možná by si pak i tu péči maminek víc považovali.

Vzpomněla jsem si jak jeden starší řidič z povolání říkal, že se vyjezdil na vojně, takže když šel pak v civilu dál dělat řidiče, že měl za sebou pořádnou praxi, kterou by jinde nezískal. Dnes takoví “vyškolení” řidiči vymírají.

Tak nevím, nevím jak staří byli řidiči autobusů, co tento měsíc krátce po sobě havarovali v Rakousku…

elvis1

Elvis jde na vojnu

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

27 thoughts on “Provokativní názor

  1. Ono to v něčem tak je a v něčem to bude krapet jinak, aspoň z mého pohledu. Můj šedesátiletý muž je chlap jak hora, velký šéf, na vojně byl (v Rusku taky) – a je to mamánek jak vyšitý!

  2. Můj starší synek, místo vojny využil možnost jít na civilní službu, i když byla delší než vojna a odpracoval si ji na pile, kde dřel jak kůň. Ten mladší už byl chytřejší a vyběhal si modrou knížku. Nevím, jestli to mělo nějaký vliv na jejich pozdější život. Starší byl od mala klidnější, ruzumnější a zodpovědnější, mladší byl „bohém“ a je doposud, stejně, jako je na toho staršího vždycky spolehnutí. 😀 😉

  3. Já mám taky vyběhanou modrou, ale trochu toho zpětně lituju a souhlasím s Vámi. Netřeba dva roky, to je k ničemu. Je mi sympatický švýcarský model. Klidně bych do toho i dneska šel.

  4. Tak ti nevím. Na vojně jsem byl ještě za totáče, takže plné dva roky. Historky samozřejmě mám, ale klidně bych se bez nich obešel. Pro mne to byly dva ztracené roky a že by mne vojna nějak zocelila? Zmužněla? Vůbec ne. A bude také rozdíl, kde ta nekompletní rodina bydlí. Pokud žije sama matka s dětmi na venkově, synáček určitě pozná, co je to tvrdá práce. A maminčini mazánci z města, kteří tráví většinu volného času u počítače? Ti rodinu uživí jako nějací manažeři.
    To poslední je myšleno ironicky.
    Z vlastní zkušenosti se svými syny, kteří vlastně vyrůstají bez otce (biologického) zatím nemám, ti jsou ještě v dětských letech a o dceru se stará už její muž. Já bych je místo vojny spíš poslal na nějakou pořádnou práci, jak psala Jarka. Nejen aby si posílili svalstvo, ale aby si také vážili té „obyčejné“ prdlajs placené těžké práce.

  5. Nemyslíš ale, Naďo, že (vojna nevojna) za tohle mohou z velké části i maminky? Můj první muž byl taky maminčin mazánek. Jestli mu v patnácti utírala nos to nevím, ale pro řízky si k ní mohl přijet kdykoliv. Tak proč by toho nevyužil? Namísto aby mu řekla, „starej se!“ Možná i proto se dnes tolik rozvedených „dětí“ vrací zpátky k rodičům. Zdá se mi, že i v tomto případě se máme od zvířat co učit.
    PS: Kam se poděl „potlach“ vpravo nahoře?

  6. Moji milí, napsala jsem, že jde o provokativní téma. Tak jest. Máte své vlastní zkušenosti s vojnou, kluky, chlapci a mužskými, hlavně s těmi svými, ať syny nebo muži i vnuky. Mně se trochu zdá, že muži začínají být na vyhynutí, že žena tu mužskou roli přebírá a mužští jsou zhýčkaní…
    Jarko, jaký potlach nahoře? Oživila jsem ten nesmyslný spam, tak je snad vše v pořádku.
    Jo, Jarko, myslím si, že maminky mohou u svých synků samozřejmě za hodně, ale když je ani vojna nebo nějaké tvrdší prostředí nepoznamená, pak je to opravdu mizérie a dnešní mužské pokolení je chováno jen v bavlnce 🙂

  7. Můj názor je ten, Naďo, že je docela správné, aby byla amáda profesionální tak jako je to teď, protože ta povinná vojna byla opravdu blbá buzerace a člověk se tam nic, ale zhola nic dobrého nenaučil. O nějakém zmužnění se nedá mluvit a že jsou mazánci, to skutečně nesouvisí s vojnou, ti byli a budou. Nakonec je logické, že povolání, čili profesi, maji dělat profesionálové, zvláště když jde o lidské životy a ne nějací amatéři a packalové…

  8. Tak Nado, ted jsi nam to „chlapum“ ci muzskejm nandala!!! Nesouhlasim s Mirkem Tomsem, ze vojna nas nic nenaucila!! I kdyz jsem mel dost tvrde detstvi a mladi (vychovavan dedeckem narozenym hluboko v devatenactym stoleti) ve vsevojskovem prijimaci v kasarnach „elitniho“ motostreleckeho pluku v Boru u Tachova v letech padesatych jsem se naucil jednu vec: Ze v zivote nejsem vzdy svym panem, a ze ten nejblbejsi Vychodnarsky primitiv, ma li na ramene frcku je panem nad mym zivotem. A to je vyborna zkusenost do zivota. Umet prijimat takova ponizeni. Ta se mohou v zivote dostavit kdykoliv. Vidim to u zdejsich kanadskych spratku. Toto jim chybi.Nemuseji totiz na vojnu. Takovy ten vzity anglosasky postoj k zivotu, ze mi kazdy muze….jim v zivote prinasi nesnaze.
    Zajimava zkusenost byla pred loni, kdy jsem do kasaren v Boru zavital. Kdyz jsem prisel ke brane, padl na mne ten strach, ze jsa z imperialisticke zeme, mne ted zasijou az zcernam. U brany stal dedek. Kdyz jsem se ho zeptal, mohu li dovnitr, tak zustal stajf. „Jo, vece dedek, zajedte si tam i s autem, tam se da projet.“ Tak jsem si zajel. Tam kde byl buzer plac, jsou dnes kyticky, a kde sidlila vojenska kontrarozvedka je hospoda, kam se chodi Nemci pravidelne ozirat. Jak se vse zmenilo!! BTW kdyz jsem ja slouzil v Boru, ve stejnou dobu byl Elvis v Zap. Nemecku na vojne a my pres prisne zakazy politruku jsme pres vysilacku R105 poslouchali jeho zpivani z AFN. (American Forces Network)

  9. Mirku, Honzo, myslím si, že vojna v padesátých letech musela být obzvláště příšerná. Taky si myslím, že jsi svůj poznatek s vojnou, Honzo, dobře vystihl!

  10. Syny jsem neměla a vnuk zaplať bůh na vojnu nemusel, jsem pacifista a tak armádu pro muže jako vzor, tak to nemusím, ale pravdou je že něco, co si říká metrosexuál , také ne, je to otázka výchovy, jak jsme si je vychovali tak je máme, ono nejde jenom o chlapečky maminkami a babičkami vypiplané, smrádečky rozmazlené, sobecké, ono jde právě o to jak nám to vrací i s úroky.

  11. Já bych k téhle otázce shrnul, že kdyby vojna bývala plnila to, co se říkávalo – že dělá z kluků chlapy, mělo by to docela nějakej smysl (trochu jako představovali bobříci u skautů) a do toho smyslu bych počítal i takové ty „nanicovaté chvíle“, kdy člověk se smyslem pro normální myšlení je někým cvičně „zamáčknut do bláta“ bez šance to odmítnout (popsal to výše Honza Marek), i takové poznání může být do života užitečné, jenže ono se to „nanicovaté“ obvykle táhlo s přestávkama po celou dobu pobytu, což učilo borce, jak se zašívat, stát se mazákem a pod. Takové poznání do života, střádané „chlapsky“ dřív dva roky, přijde mi jako přílišný „luxus“.

  12. Jako absík jsem měl vojnu „jen“ roční a s výjimkou měsíčního přijímače, kdy na nás nebyli zrovna moc příjemní (abychom taky poznali, zač je toho loket), vzpomínky na další průběh vojančení už vyvolávají spíš úsměv.. ale ještě uvedu, jak jsme často lidi tvární. To bylo ještě při škole, jednou týdně jsme měli „katedru“ a o prázdniny asi třítýdenní soustředění v Kostelci nad Labem. Cvičení vrcholilo stavbou pontonového mostu přes řeku, elitní důstojník to pojal jako soutěžení jednotlivých čet v rychlosti stavění. Stavba mostu byla tehdy docela nádeničina (těžké ocelové prvky v rukách) a v hospodě a na kavalcích jsme si svorně dost na to zanadávali. Ovšem, když major odpískal časomíru, z odpůrců se stali najednou ochotní, pilní a hbití mravenci, snažící se mravence z jiné čety trhnout v čase. Mně to tehdy principielně vadilo, i když jsem v té době o sportování zájem měl dost velkej.

  13. Anno a Břetislave, díky za zajímavé komentáře, všechno jsem napsala v článku, svůj názor na budoucí mužskou generaci. Zrovna tak, jako je smutné, když jdou do boje nevycvičení vojáci, tak i mladí, kteří neprojdou určitými zkušenostmi to mají pak horší. Snad mi bude rozuměno. A teď hola hola, nový článek volá 🙂

    • Ještě k té použitelnosti dospělých kluků do života.. o „prospěšnosti“ vojančení bylo řečeno, samozřejmě to mazánkovství u maminek je samostatná kapitolka, rodina a škola jakbysmet. Ta vojna je v dnešní době jako podpůrná pomůcka už mimo, ono to dokonce vypadá, že až na výjimky je mimo snad skoro všecko. Blbá doba. Ale přesto věřím, že když někdo chce, tak může. Asi tak – podle známého – pesimismus rozumu, optimismus vůle! 🙂

  14. Mám nedodělky, tak ještě přihodím polínko na již vyhasínající plamínek: Vojna, kterou jsem poznal já, byla podle mého názoru v této věci k ničemu, naučila spíš to špatné (a to není osobní nepěkná vzpomínka, měl jsem vojnu ještě celkem dobrou). Jsem celkem obezřetný, když se po institucích chce, aby nahradily to, co se má člověk naučit v rodině – ať už jde o školu nebo o armádu. Spíš si myslím, že je nedostatek praktických maminek, co jsou schopné své děti vychovávat rovně a od podlahy, přičemž o nic méně láskyplně. V tom to nejspíš je.

    • Taky beru především rodinu než ty instituce jako samozřejmou věc, ale stejně mám záhady, že při stejném přístupu k dětem doma (ta rovnost určitě, od podlahy s mírou) se oba sourozenci u nás dost výrazně povahově a v životním stylu odlišují. Věkový rozdíl mezi nima 3 roky, ale jak puberta mladší dcery se mnou cvičila, mohl by dosvědčit jeden z modřínků na zábradlí naší lodžie, který přes jednu zimu po dvanácti letech svěžesti uschnul, když jsem na něj, co by ustaraný rodič, zapomínal s pravidelným zaléváním (možná i mráz se tehdy přičinil jako podílející se okolnost, aby to nevyznělo tak katastroficky). Hledal jsem nějaké výchovné chyby (ty se ovšemže najdou), ale stejně dodnes nechápu, proč takové rozdílnosti, i když oba hodní jsou.

      • Břetislave, mé dvě děti jsou jako oheň a voda a přesto si myslím, že jsme je obě měli rádi poskytli jsme jim vychování ve stejném duchu. Je to na delší povídání.

        • Tak to znám taky.. jako ilustrativní příklad rozdílnosti povah – synek při cestách řádně hlásí, kdy dorazil a dává si časovou rezervu před cestou, dcerka si klidně nechala uletět letadlo do A. (ono na ní nepočkalo)..

  15. Tak já osobně si myslím, že by to chtělo něco mezi. Můj manžel zase měl absenci maminky. Ne, že by ji neměl, ale byla dost nemocná, po nemocnicích, až tam nakonec zůstala a zemřela. Ta „maminkovská“ láska mu určitě chyběla a občas to bylo vidět. Ale za těch 30 let v naší rodině se to už určitě zlepšilo.

  16. Dobrý příklad jsem viděla u bráchy a jeho dvou kluků, tedy mých synovců. Nejdřív jsem mu zazlívala, že je na ně jak pes, dnes vidím, že to přineslo výsledky. Nevím, jestli k tomu nepřispěla taky poněkud šťastná nátura kluků. Ale od asi osmi let začali mít povinnosti, svoje úkoly. Když jim bylo víc než patnáct a chtěli značkové oblečení, boty a nevím co ještě, řekl jim, že si mají jít na brigádu. Že normální oblečení a boty jim pořídí, ale jestli chtějí značkové věci, mají si na ně vydělat. Starší synovec si pořídil první motorku (spíš něco jako pionýr) tak, že si na ni zpola vydělal, zpola mu na ni brácha (tedy otec) půjčil. Půjčil, nikoliv daroval.
    (Jestli mu tu půjčku později odpustil, nevím…).
    Synovci si zkusili různé věci. Sbírání okurek a jahod, práce u pásu, v KFC, prodejci po telefonu, a různě, kde se dalo, takže si vyzkoušeli i fyzičku. A práce se nebojí, jsou šikovní.
    Myslím, že nadměrné rozmazlování je taky škodlivé. Neříkám, že by měli být rodiče na své děti tvrdí, ale umetat jim všechny cestičky je špatné.
    Jo, a ta reklama s kakaem do postele je naprosto příšerná. Jestli se v reálu pohybují takové mámy, potřebovaly by proliskat.

    • To je hezké, Vendy, ještě by měli jít do světa na zkušenou a umět se o sebe postarat. Ovšem o ty kluky bráchy bych se nebála.

      • Je pravda, že základní soběstačnost hodně klukům (i mužům) chybí. Naši kluci (i bráchové, i synovci) umí i uvařit, když přijde na věc, a ne špatně, taky si umí vyprat a případně vyžehlit (i když dnes už to žehlení není tolik v módě a praní je jednoduché díky automatickým pračkám). Když jsem porovnávala manžele mých kamarádek s těmito kluky, tak mi to připadá jako malý zázrak. Nebo je vidím růžovýma brýlema?
        Jinak, oni už jsou velcí, ten první je ženatej a ten druhý se letos bude ženit… 🙂
        (A určitě taky nejsou bez chyby. Jen mi připadá, že na rozdíl od některých se o sebe zvládnou postarat, a kdyby jim onemocněla manželka, tak snad i o ni.)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s