Podkolenky

Kopie - jazoo Vytvořila jsem si takovou tezi, proč za mého holčičího věku všechny holčičky s příchodem jara, toužily nosit podkolenky. Hned jak sluníčko vykouklo a i když bylo ještě studené, odehrávaly se v domácnostech, kde měli holčičku, boje o podkolenky. Holčičky škemraly a škemraly a některé i v jarním chladu, podkolenky vyškemraly, i když se chvěly zimou. Ostatní, co si podkolenky vykňučely až později, když už bylo o něco tepleji, té opodkolenkované velice záviděly.

Vzhledem k tomu, že generace mojí holčičky a holčiček mé holčičky a chlapečka o podkolenky jaktěživo neškemraly, že to muselo určitě pramenit v nošení punčocháčů, které jsme v té době nosily, a které jediné byly na trhu. Punčocháče se většinou kupovaly malinko větší (ty děti hrozně rychle rostou), kolem nohou se nepěkně shrnovaly, na zadku plandaly a kolena se boulila a shrnovaly se i do bot. Když pak člověk povyrostl, tak se rozkrok protáhl níž a guma místo v pase se ocitla na bocích. Punčocháče padaly a člověk je nestačil povytahovat. Barvy byly dvě, hnědé (asi 2 až tři odstíny) a bílé, bílé byly jen na velké bubnování, ale potíže s nimi byly stejné jako s hnědými. Struktura byla vroubkovaná, řekla bych, jedno oko hladce, druhé obrace.

Z těchto pocitů jsem usoudila, že to byl hlavní důvod, který nám holčičkám nedal spát, jak jsme se na podkolenky, obzvláště na bílé podkolenky, těšily. Teplý větřík se svobodně proháněl po našich nahatých nohách až pod sukýnky k trikotýnovým spoďárkům, nic nás neškrtilo, nikde se nic neboulilo, nastal úžasný pocit lehkosti. Zajímavý, že s ponožkama už to tak nebylo. Ty nastoupily do letních sandálků automaticky, bez větších emocí.

Móda podkolenek se občas objeví, dělá to docela hezké nohy, ale nesmí být až těsně pod kolena, to se pak uškrtí lejtka. 🙂 Nejhorší jsou podkolenky silonové. Když má dáma takové podkolenky k sukni (šatům), nikdy nesmí dopustit, aby jí jen trochu vyčouhly podkolenkové lemy, to je pak příšerná podívaná.

O podkolenky tenkrát škemraly holčičky, jestli i kluci, to nevím, ale nosili je ke kraťasům také, jak je vidět z fotografií.

Z blogu Břetislava s jeho svolením – zde klik podkolenkové i punčochové foto

 bretislav1

Můj budoucí muž se sestřenicí

Foto nahoře: Já – jediná fotka s podkolenkami a ještě vystřižená, bílý límeček na kabátu a mašle dokládají, že jsem byla od mala parádnice 🙂

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

31 thoughts on “Podkolenky

  1. Ja jako malej kluk jsem nikdy podkolenky nemel. Ja mel vzdy puncochy az do polovic stehen a zavesene na zvlastnich podvazkach. Na jare se jednoduse podvazky sundaly a puncochy se srulovaly pod kolena a bylo to. Nejhorsi bylo ale to, ze kdyz se tam vyskytla dira, musel jsem si je sam zastupvat. Tehdy se sehnaly nite stupovacky (kupovaly se na zvl. listky t.zv. satenky neboli body), vzal se do ruky „hribek“ a uz se stupovalo. Bez par pohlavku se to nikdy neobeslo.
    Jinak my kluci jsme vzdy na prvni jarni den sli do skoly v kratasech, at palil mraz a vitr v okna dul a devcata predla mekky len. Kdo prisel v dlouhasech ci pumpkach byl Lemoun a nikdo s nim ten den nepromluvil. Cim kratasy kratsi tim vetsi frajer. Dnes se kratasy plandaji az ke kolenum a jsou zaveseny proklate nizko. Kdo ma malou zadnici tak mu spadnou, nejsou li zaveseny na provazku. Inu kazda doba ma svoje.

    • Byli jste otužilí, Honzo, kdepak, kluci tenkrát něco vydrželi 🙂 Ty hříbky a štupování to měla v péči má babička, to byla umělecká dílka, taková štupovačka! Štupování ještě něčím (už nevím čím) naklepala, aby to netlačilo a a by to bylo měkké a úhledné …
      Jestlipak bys, Honzo, to štupování ještě dneska dal do kupy?
      Jinak u minulého článku máš v komentářích prosbu o recept na chleba, jaký doma pečete.

  2. Chachááá, taky jsem nosila obé. Punčnoháče, jak říkali naši kluci, i ty podkolenky. Na podkolenkách bylo taky prímovní, jak se daly pěkně rolovat od kolen dolů, až ke kotníkům. Ty hnědé punčocháče ještě nosili i naši kluci a i když jak správně píšeš, se jim dělaly příšerný kolena, aspoň nekousaly. Když mi začala mamka kupovat ty krepsilonové, myslela jsem, že mě sežerou. A žerou mě dodnes. Taky bych kvůlivá tomu, na sebe v zimě nevzala sukni. 😀

    • Jo, taky je nemám ráda a pamatuju, že se mužovi ježily vlasy, když měl poslouchat, jak ty krepsilonky noha o nohu svištěly 🙂

  3. Jooo, punčocháče jsem zažila – ty hnusný, hnědý.
    Největší trable s nima měla moje mladší sestra, která je dědila po mně.
    Ona byla vždycky subtilní a já mohutná a prdelatá.
    Tudíž byly poněkud vytahanější – a ještě, jak jí byly i dlouhé, dělaly ve špičkách „choboty“ – dlouuuuuhatánské prázdné šlahouny, o které pravidelně zakopávala (a já jí je občas zlomylsně přišlápla).

  4. Štupování, to jsem dovedl, jako 18-letý brigádník perfektně. Na žních jsem měl sebou jenom jedny gatě a ty se mi začaly postupně rozpadat na kolenou. Inu, zakoupil jsem si štupovačku a jehlu a kolena si denně po večerech zaštupovával, protože ta díra se stále zvětšovala. Dnes by to bylo moderní, díry na džínech si lidi dělají schválně, ale tenkrát to bylo nemyslitelné. Když jsem se vrátil po 14 dnech domů, divila se máti jak je to krásně zamřížkováno. Já měl vysvětlení: Nouze naučila i Dalibora housti, protože se chtěl líbit
    děvčatům…

  5. Jojo, punčocháče… S těmi bavlněnými jsem problém neměla, byla jsem o moc mladší, než brácha, takže se kupovalo jenom na mne. Brzy byly k sehnání i krepsilonové, alespoň u nás v oblasti dolů a elektráren. Nosila jsem jako městská školačka, snad po ´68 – ´69. roce červené a modré. Byly drahé a pamatuji se, že jsem (snad kvůli růstu) několikrát zhruba na stejném místě od domova šla k zemi. Vždycky díra na koleně a průšvih. No, bylo něco se srdcem, co se vrátilo v pubertě, ale tehdy průšvih jak blázen.
    Potom jsem už toužila po silonkách, ale musela jsem projít trapným obdobím punčoch, které mi pyšně někdo sehnal na moji malinkatost. Byly mini a dovedete si představit, že jsem mohla mít viditelné podvazky? Honem zpět je jrepsilonu nebo kalhotám. Hrůza! To kluci nosívali zrcátka na bačkorách… 😉

    • Přemýšlím, kdy se narodily silonové punčocháče, co jsme si ještě i dávaly spravovat, muselo to být nějak v roce 1963 nebo tak nějak.

      • Tipla bych silonové punčocháče na dobu kolem 1969. Mamka nosila punčochy dlouho, ale už kolem roku 1973 jsem je měla i já, v „dětské“ velikosti. Byly drahé, kolem 40 korun, taky jsem spravovala oka jemným háčkem, což u punčoch nešlo. Bylo to ode mne vidět, ale žádná hrůza… Na střední jsem si dokonce našila látková chodidla, protože jedny punčocháče byly krááásně tenké, ale trhaly se jak mrcha v některých botách. Výběr typů a síly už tedy byl lepší kolem 1976. Během střední jsme s holkami zvládaly už i fígle proti statické elektřině (čas umělohmotných látek, příchod chemlonu) a mýdlo na konec oka fungovalo skvěle. Nekdy se objevily punčocháče se švem, určitě ale během 1975-1978 přicházely na trh punč. bílé, šedé, zelenkavé, snad i s puntíky. Kolem 80.roku nejpozději přišly vzory, síťované (bordelové) punčocháče, byly k dostání dokonce i nějaké s rozparkem mezi nohama, ukazovala mi je kolegyně.

  6. Já jsem moc podkolenky nemívala, alespoň podle paměti (a fotek). Já byla hlavně ponožková, protože punčocháče jsem už v době dospívání měla krepsilonky nebo silonky. A ke štupování jen poznámečka – ponožky štupuji dosud, tedy na domácí nošení.

  7. Takovéhle a podobné trable s námi pokračovaly skoro v každé době.. u kluků a mužských nezapomeňte na šílené pumpky, já k tomu nesnášel naškrobený límeček u košile, ten jsem potají musel vždycky patřičně rukama promatlat, aby trochu změknul a na vojně kousavej kopřivovej mundůr a vynález bundokošile, která měla odlehčit útrapám letních veder a specielně u mne se natěšení na letní úlevu změnilo v nevídané, patrně až cimprlišské utrpení. Dodnes si živě pamatuju, že když jsem bundokošili poprvé na sebe navlíknul, naskočila mi husí kůže a musel jsem chvíli stát s rukama mírně upaženýma od těla, aby se ta snad tesilová látka těla dotýkala v ploše co nejmenší. Na vycházky jsem pak radši v ní nechodil.

    • Břetislave, jsi přesně jako má dcerka, ta jakoukoliv umělinu nesnáší už na pohled 🙂 Jinak, děkuju za fotky, jsou kouzelné a neodolala jsem pokušení, že budou krásně zdobit můj článek!

  8. Já jsem jako kluk do školy podkolenky nosil a nosím je vlastně skoro pořád. Dokonce se potatil i můj syn a v jeho nácti letech ho spíš vidím v podkolenkách, třeba i shrnutých, než v těch podle mne naprosto příšerných krátkých ponožkách bez paty.

  9. Punčocháče jsem samozřejmě také nosil, také se shrnovaly, také se dělaly boule na kolenou. Podkolenky mne nějak minuly, nebo jsem je nosil jen velmi zřídka, jelikož mi to neutkvělo v paměti. A dnešní ponožky „bez paty“? Nejsou úplně bez paty, ta tam je, jen dál nahoru to je kratší, jen ke kotníkům. Tak ty nosím rád a pokud už si člověk vezme do sandálů ponožky, rozhodně lépe vypadají tyhle krátké, než vytažené ponožky do půli lýtek. Toť moje zkušenost, ve které se shodovat nebudeme. 😉

    • Určitě nepatřím mezi ty, který by kohokoli přesvědčoval, aby nosil podkolenky. To že je doma poměrně často nosíme je spíš shoda okolností než nějaký záměr. Právě mě se líbí svobodná volba. Konkrétně u dnes letících krátkých ponožek člověk skoro nemá volbu, protože sehnat normální je pomalu nadpozemské umění. Pořád si totiž myslím, že každý by měl nosit to, co mu je příjemné a ne to, co mu někdo vnucuje. Když dokážeme být tolerantní k piercingu, který většinu těl doslova zhyzdí, měli bychom být tolerantní i k těm ponožkám (podkolenkám).

  10. taky jsem nosila podkolenky, byla jsem přesvěčená, že moje nohy jsou v nich zcela neodolatelné :-))
    V naší rodině se neštupovalo, zato bývalá tchýně štupovala, jenže jí bylo tak nějak jedno, jakou barvu zrovna vezme. Já jsem štupované ponožky NIKDY nenosila, přišlo mi to úplně nechutný a tak to mám dodnes…

  11. Na tuto dobu nerad vzpomínám. Když jsem chtěl podkolenky bílé barvy, dostal jsem bílé punčocháče.

  12. Ja som ako chlapec tiež nosil podkolienky, ale hlavne pančucháče ku krátkym nohaviciam. Do školy a do kostola biele a na bežne nosenie hnede(béžové), alebo modré. To asi tak do 4. triedy. Podkolienky som nemal veľmi rád, lebo ich kvalita bola zlá. Keď sa podkolienky 2-3 krát oprali, gumičky, alebo patent sa uvoľnil a celé sa natiahli a rolovali sa dole k topánkam. A keď sme ako chalani behali po lúke, alebo lese na tie harmoniky sa nachytali bodliaky(volali sme ich cigánske gombíky) a strašne škriabali. Pančucháče ku krátkym gatiam mi vadili už v 4. triede, ale musel som ich nosiť. Potom už len pod dĺhe nohavice.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s