Nejhorší nejsou trpaslíci

truhl ale truhláři, mají hrozně dlouhé dodací lhůty. Jako příkladně u nás. Kuchyň mi jeden truhlář dělá už od ledna a stále není hotová. Měla jsem o své kuchyni svoji představu, ale bylo mi řečeno, že vůbec nemám přehled jak teď kuchyně vypadají, a proto se kuchyně vyrobí podle nejnovějších trendů, do toho já nemám co mluvit.  Shlédla jsem se v červené barvě. Hlas odborníka pravil: ”Kdepak červená, to je strašně drahé.” Tak alespoň, aby byla hodně světlá, prosila jsem se sepjatýma ručkama.

S tím truhlář laskavě souhlasil a barvu i materiál vybral. Nemohla jsem si vybrat ani barvu a vzor desky, to byla také jeho volba.  Alespoň, že to spolu ladilo. “Tady bude světlo, předělám obklad a nakonec to vymaluju „, bájil truhlář nad nedokončeným dílem. Zatím mám jen to světlo. Dlouhá dodací lhůta (montovalo se po skřínkách) mě tak rozlítostnila, že jsem oželela nový obklad a trvala jsem si na svém, že starý je ještě dobrý, jen ať už je hotovo. “Nic takového, prohlásil odborník, ten obklad zde nezůstane, udělám nový”. Vzpomínala jsem, jak jsme obkladačky  pracně sehnali přes příbuzného v Rakovnickém podniku a myslela jsem si, že zde zůstane až do konce našeho života. 🙂

V rámci úsporného programu měl na místě zůstat starý sporák, ale co čert nechtěl, objevila jsem na internetu výprodej keramické, varné plynové desky  zn. Amica a považte, lidičky, bez ceny za dopravu. Tak to jsem do toho šla. Moje představa byla jednoduchá, do té mezery se akorát vloží na míru stejný odřezek pultové desky, do kterého se varná deska osadí a pod ní získám ještě skříňku. Joj to bude bájo, zase další úložný prostor. Troubu vymyslím později, možná bude stačit Remoska jako za starých časů. “NIKDY”, prohlásil můj truhlář, “nikdy se nesnížím k takovému paskvilu, ta deska se musí koupit znovu a celá, jinak nic neosazuju, nic nebudu nastavovat, to by bylo pod moji profesní úroveň. Desku koupím za svý. “ Tak a je to.

Je zajímavý, že pod jeho profesní úroveň se vloudila malá chybka, kdy do prostoru trčí roh police, o který jsem si párkrát pěkně rozrazila hlavu. Je zvláštní, že člověk tou hlavou ani neudělá moc prudký pohyb, ale jakoby se vymrštily nějaké ručky, které popadnou moji hlavu a vší silou klepnou o ten zatracený roh. “To je maličkost, to uříznu, pche, kdyby byly jen takovéhle lapálie …”

Kuchyň se moc povedla. Líbí se mi, úložné prostory jsou docela i podle mých představ, ale stále čekám na osazení varné desky a tím i skříňky pod ní, uříznutí toho vražedného rohu, o vymalování ani nemluvě. Počítám také, že na ten obklad hezky potichu nedojde. Dnes je to nachlup půl roku, co se o nové kuchyni začalo mluvit a začala se vyrábět. Možná se do konce roku dočkám i toho malování, čas přeci letí jak splašení koně a po dovolených jsou hned vánoce a vánoce jsou takové poetické, lidi jsou na měkko, to by v tom byl čert, aby to truhlář-odborník všechno nedodělal. A kdože je můj truhlář? No můj synek. Znáte to o té kovářově kobyle, no ne?

kuch1

Obrázek z muzea – zde klik

kuch

Supermoderní kuchyně, hygienickočistá, dodává se s uklizečkou v uniformě, jakou předvádí malá holčička 🙂