Jak jsem se utrhla z řetězu

Kopie - natalnaroz 001 V poslední době jsem začala hodně škudlit. Ještě před tím se mi totiž podařilo dosti korunek utratit za nezbytnosti pro domácnost. Jak to bývá, najednou se rozpadne víc věcí najednou. Na příklad nám odešlo povlečení vč. laňtuchů, mužova pyžama začala vypadat jako hadry na podlahu, poroučela se varná konvice a i když mi synek vyrobil celou novou kuchyň, nějaký materiál jsem musela zaplatit.

A tak můj účet zhubnul, všechno na něm plandá, musela jsem začít s vykrmovací dietou. Od tohoto omezení se odvíjela sháňka dárku k narozeninám Natálky, které bude ve středu 5 let. Je jasné, že se topí v hračkách, na sebe má víc oblečení než my dva s mužem dohromady, zásoba ještě nepřečtených knížek je dostatečná, takže zákonitě musel vzniknout problém, co jí k těm narozeninám koupit.

Nejprve jsem vymyslela, že jí pořídím magnetickou tabuli – nástěnku, kterou mám já, a na které místo fotek trůní její malovaný obrázek. Natálka, jako skoro každé dítě v jejím věku, stále cosi maluje, pastelkama i vodovkama, křídama na chodník a taky na tu moji tabuli, která měla původně sloužit na mnou vybrané fotografie. Zdálo se mi to jako výborný nápad, tabule stála kolem dvou stovek. Vydala jsem se do papírnictví na Chodově, kde jsem kdysi pořídila tu svoji tabuli. Velké překvapení, tabule došly, jsou vyprodané. Stavovaly jsme se s Katkou u Markse a Spencera, kde jsem objevila krásné letní komplety, určitě by jí slušely, už už jsem s vybranýma šatkama uháněla k pokladně, když jsem se jen tak letmo podívala na cedulku, kde jsem tím letmým pohledem zjistila, že stojí kolem šestistovky. Tak to ne, je to drahý a dala jsem je na štendr zpět.

No co, od čeho je internet. Na internetu bylo 50 stránek s tabulema, od 150,- Kč do desetitisícových položek. Asi na třicáté straně jsem objevila dárek, nad kterým mi zaplesalo srdce. Psací stoleček s židličkou i s tou tabulí. Hned jsem si řekla, že tohle tedy Natálka rozhodně mít musí, protože maluje jako skrčenec u konferenčních stolků nebo u nich klečí na zemi, u velkého stolu klečí na židli, nebo dokonce maluje doma i na zemi. Komplet měli v růžové a modré barvě, jasně, že jsem při objednání zatrhla růžovou možnost. 

No a to jsem se právě utrhla ze škudlivého řetězu. Šaty se mi zdály drahý a pak taková pálka. Ekonomem tedy do konce života asi už nebudu. 🙂

Obrázek je z obchodu, kde jsem komplet objednala – klik

zoompic

 

Obrázek nahoře: Dvě pomocnice ve staré kuchyni 🙂

Mé nekvalitní fotografie

Jsem převelice troufalá, když sem vystavím své nekvalitní fotografie. Snad mi to vy, co umíte fotografovat a máte na to správné kamerky, odpustíte. Já jsem si s foťákem chodit ven nenavykla, takže snímky lovím mobilem a pak trochu upravuji. Třeba se někdy zmůžu na lepší mobil :-).

Tráva neroste, enem za vodú,
kde rožnovští mládenci jedú.
Tramtára, tramtára, tram ra ra ra, ra ra ra ra,
tramtára, tramtára, tram ra ra ra.

Tvé oči jsou modré jak chrpy … z filmu Uličnice
Hudba: Jára Beneš
Text: Karel Tobis, Václav Špilar
Zpěv: František Kryštof-Veselý

Na sedmém lánu u sedmé sýpky
svítil jak svíce růžový keř.
Však někdo tam k ránu podťal ty šípky,
nevzejdou více,nevěř či věř.

Písnička z filmu Jak se budí princezny

Tenhle keř do konce léta zabere celý chodník

Sázela to příroda, zalévá to příroda, má to mnoho barev, co je to?

V naší, v naší,
tu v naší rumně straší,
tak honem domů braši
jsme v strašidelný kaši.

Písnička z filmu Ať žijí duchové

To jídlo jednoho fakt znaví
Jaromír Nohavica – Můj pes
Můj pes je gróf mezi psy
Co chlup, to skvost, co zub, to hrouda zlata
Ocasem dělá elipsy
Když vrčí na štěňata

Můj pes je psem z Anglie
Po otci lord po mámě lady
Hodný na hodné lidi je
A zlý je na obejdy

Můj pes má duši
Čtyři nohy, ocas a uši
Chlupaté tělo
Krásné, chytré, ale tvrdohlavé čelo
Jí jenom maso a kosti
Kouše debilní hosti
Jinak se chová vhodně
Já ho miluji hodně

Můj pes je psí prototyp
On modelem být moh psímu sousoší
Od pondělí do soboty
Prolenoší

Můj pes je rek hrdina
Běda lumpovi, jenž by na práh šláp
Slupnut by byl jako malina
Ten chlap

Můj pes má sílu
Jak se má k jídlu, tak i k dílu
Pelech má u kredence
Vysoké je inteligence
Jí jenom maso a kosti
Kouše debilní hosti
Jinak se chová vhodně
Já ho miluji hodně

My dog is a dog number one, yeah

Kdo je kdo, jak je to správně

Děkuji všem, kteří jste mi udělali radost a hráli si se mnou, tedy s mými fotkami.

Jak mě napadlo stvořit hádací fotografie? Porovnávali jsme podobu v rodině a vytvořila jsem toto srovnání: babička – matka mého otce, já, Katka, Kristýna. Napadlo mě, jestli je ta podoba tak věrná, že byste nás poznali i z dětských let a zároveň jsem tam přimotala i ostatní osoby. Řekli byste, její starosti na naši hlavu, ale přejte mi to, jiných starostí mám nad hlavu 🙂

Zaklikáním na fotku si ji můžete zvětšit!

A teď k tomu hádání:
Číslo 1 je můj dědeček, otec mojí matky. Číslo 6 je moje babička, matka mé matky. Oba neskutečně hodní lidé, kteří mi vytvořili krásné dětství. Číslo 2 je moje matka. Číslo 3 je můj otec.

          

   Číslo 5 je moje babička, matka mého otce. Na jediném fotu, kde je a které mám,  drží mého otce na klíně, za rok poté, zemřela, nikdy jsem ji nepoznala, ale myslím si, že dala základ naší podobě (foto k hádání bylo vyříznuté z této fotky).  Škoda, že o ní nic nevím, jaká byla, jakou měla povahu a už se to nikdy nedozvím.

Číslo 7 jsem já, na větším fotu se svojí sestrou. Ano, byla to móda kohoutů a mašlí, nebylo to špatné, alespoň nám nepadaly vlasy do očí.

             

Číslo 4 a 8 je dcera Kateřina a syn Daniel.

    

A poslední, číslo 9 je Kristýnka, má první vnučka, dcera Katky.

Kdo je kdo

Kdo je  hravý, nechť se pokusí rozluštit kdo je na fotografii a jaký má vztah ke mně. Mě tam určitě poznáte lehce. Mirka a Mirek nechť si nehrají, už se vyznají. V pátek zde vyjevím kdo je kdo.

Číslo 1                                                   Číslo 2

                                    Číslo 3


Číslo 4                                                         Číslo 5


Číslo 6                                                            Číslo 7

Číslo 8                                                        Číslo 9

V bance

banka-kredisi V jedné renomované bance seděla štíhlá, tmavovlasá, bankovní úřednice, teď se jim říká nějak tak jako bankovní poradce. Měla světle šedé shetland dlouhé kalhoty a bílou blůzku. Nenápadné oblečení jasně hovořilo o jeho vyšší ceně a úřednice budila velmi dobrý dojem. Líčení bylo jemné a vlasy vykazovaly střih, právě takový, aby vypadal lehce, vzdušně a jednoduše, který dá i dobré kadeřnici zabrat. Upravené ruce s decentním lakem a tmavé lodičky dodaly celkovému obrázku úřednice tu správnou třešničku na dortu. Jednala vlídně, i když sebevědomě, protože znala svoji cenu. Chytrá, krásná, důležitá.

Proti ní seděla dáma, v pozdních středních letech, (střed věku je pohyblivý, tak jak to již dávno říkal Jan Werich o středověku), s mikádem, v jednoduchém a slušivém kostýmku, která také znala svoji cenu. Přednesla úřednici jasně a krátce, co po ní chce. “Mám u vás otevřený b-účet asi 10 let. Dejte mi prosím informace o  x-účtu, na který bychom ten můj stávající převedli.” Úřednice vysvětlila jiné podmínky a poplatky za položky na x-účtu a upozornila, že v případě změny stávajícího b-účtu na x-účet, bude nutno stávající účet zrušit a založit nový, zrovna tak, jakoby byla nový klient. Předložila jí na papíře vypočítaný efekt nového účtu. Dáma text a čísla na papíru přelétla očima, sdělila úřednici, že je jí vše jasné a požádala úřednici o zrušení svého b-účtu. O nový nezažádala.

Po všech procedurách se s ní bankovní úřednice  rozloučila slovy, aby si vše v klidu rozmyslela a v případě, že bude chtít nový účet, aby jí kdykoliv zavolala. Dáma poděkovala a s pozdravem odešla.

Stejná situace, ve stejných kulisách, s téměř stejnými osobami a úplně stejným požadavkem. Naproti úřednici usedla dáma za zenitem, korpulentní postavy, v černé tunice a v černých tříčtvrtečních legínách, vlasy nakrátko ostříhanými a barvou šediny zakrývající. Příjemně voněla dražším parfémem a tvářila se ustaraně. Také ona měla u banky 10 let otevřený b-účet a zajímala se o x-účet.

Mluvila trochu nesouvisle, vyprávěla úřednici, že je konzervativní, že si zvykla na tuto banku, že mají výborné internetové bankovnictví, v porovnání s jinou bankou jako mercedes s trabantem, že se k ní vždycky chovali slušně a ochotně, že jí poskytli dosti vysoký kontokorent (bodejť, ty mastné úroky se bance vyplatí). Vyložila jí, jak nová banka, ke které neuváženě přešla nedosahuje jejich kvality a vůbec, není nad stávající banku. Po podaných informacích o x-účtu dáma znejistěla, nevěděla jak se má rozhodnout, nechala si zopakovat, že stávající účet musí být zrušen, což ji rozladilo.

Setrvala na místě o dost delší čas než předchozí dáma. Trochu zmateně přerovnávala papíry, dvakrát si přečetla propočet nákladů na x-účtu. Pojednou ji osvítil duch svatý a ona se rozhodla, že účet zruší a v ostatním se rozhodne až doma. Úřednice se s ní rozloučila stejně jako s první dámou a bylo malinko vidět, že si oddechla, že se nakonec dobraly konce.

A resumé? Čím jsem starší, tím jsem užvaněnější a nerozhodnější. Kde se ve mně vzal ten potrhlý přístup při jednání s lidmi? Pro srovnání jsem své včerejší jednání v bance porovnala sama se sebou, jak bych jednala jako mladší, bez zbytečného žvanivého balastu a soustředila se na věc samou. Místo toho jsem vyjevovala své city a pocity, které bankovní úřednici vůbec nemohly zajímat.

Ach jo, stárnu a blbnu!

rodinka

Obrázky vypůjčeny z internetu.