V lázních sama se sebou

V lázních ubíhá čas úplně jinak než jinde. Zatím co jinde uběhne hodina jako 5 minut, v lázních 5 minut ubíhá jako hodina. Čas se dělí od procedury k proceduře, od jídla k jídlu. Lidi se prochází noha co nohu mine, budˇo berlích, o holi, nebo se sepjatýma rukama na zadku, jako já.

Můj třídenní pobyt začal převzetím papírů, informacemi co kdy kde a jak, klíče od pokoje a putováním k pavilonu, kde se měl nacházet můj jednolůžkový pokoj. Vybalila jsem poměrně rychle, protože na tři dny jsem toho s sebou moc netáhla. Šla jsem na průzkum, bylo krásné sluníčko, sedla jsem si na lavičku u jezírka a pořád bylo dost času. Pomalu jsem se sunula k jídelně, kde už postávali další hladovci. Konečně oběd. Škoda, přeškoda, že jsem se neosmělila a nepožádala skupinku žen v dobových šatech a kloboucích, které přijely jako správné, lázeňské  madam na historických dámských kolech, abych si je mohla vyfotografovat. Další dny už byly v turistickém. Jenže, zapomněla jsem si foťák a tak by to dopadlo jako s těmi fotkami dole. Mobilové drama 🙂

Po obědě na kafíčko, do první procedury, jak jinak, zase dost času. Za dveřmi jsem seděla už půlhodinu před stanoveným časem. Příjemná sestřička zavelela – kdo jde na koupel, za mnou. V šatně jsme se převlékly do přírodního, vyfasovaným laňtuchem jsme zakryly ženské znaky a vydaly se každá ke své vaně. Musím říct, že laňtuchem nazývat ten hadérek zvící velikosti kapesníku bylo silně nadsazené, ani Twiggy by se do něj moc nezamotala, natož my, fortelné slovanské ženy.

Hadérek jsem vymanévrovala jak jen to šlo, stejně jsme daleko nekráčely. Já měla koupel s rašelinou, bylo to moc příjemné, pohoda v přepychové ocelové vaně. legrační bylo, jak nás voda nadnášela, tak byly vidět takové oblé ostrůvky i ostrovy, někde i kopečky. Ne že bych šmírovala ostatní, ale někudy se k té mé vaně dojít muselo a taky jsem to zjistila sama na sobě. V kotcích s vanami jsme byly po dvou.

Moje nejhlavnější lázeňská činnost nebyly jen procházky, procedury a jídlo, ale hlavně spánek. Dopoledne, odpoledne a večer hned po TV. Můj pavilon měl příznačný název – Blaník. Byla jsem ten nejpilnější rytíř, co má v pracovní náplni spát a vyjet až bude v Čechách nejhůř.

Na oběd jsem byla u stolu sama a na večeři s postaršími manžely, kteří konverzovali jen spolu. Procházky jsem absolvovala taky sama a hezky jsem si sama se sebou popovídala, prostě jsem si sama sebe užila, až až. Dokonce jsem chvilkama mluvila nahlas, což bylo docela vtipný. Vypadala jsem jako Natálka, když si hraje s imaginární holčičkou.

Měla jsem se parádně, jenom v jednom mě Lázně Mšené zradily. Přijela jsem v létě a odjížděla na podzim.

Kopie - Obraz009

Kam, paní kněžno? K jezírku, na zámeček!

Kopie - Obraz035

Táhli hudci k bálu,
až pan Červíček
silným kvapem ztratil
z basy kolíček,

Tam u duté vrby
s basou smutně stál:
„Půjdu-li ho hledat,
promeškáme bál!“
Uříz z vrby větev na kolíček,
co způsobí, o tom pan Červíček
nic se nenadál.

Karel Havlíček Borovský
Výňatek z KRÁL LÁVRA

Obraz042

Můj Blaník a

Obraz0277

v něm moje postýlka

Kopie - Obraz0155

Všude kam oko pohlédlo, všude kachny a

Obraz031

Kočku jsem nezahlédla ani jednu

Obraz034

Zajímavé odkanalizování dešťové vody, úplně jak v Paříži

Kopie - Obraz004

Ze Mšeného do Mšena

Kopie - Obraz0033

Podzim, ačkoliv je červenec

Dodatečně: TlusŤjoch překonal svoji vrozenou lenost a s laskavostí sobě vlastní mi poslal dobový prospekt.