Národní muzeum bylo v havarijním stavu, na 5 let zavírá

vaclavak Tak tohle je titulek z internetu, který hlásí, že 5 let budeme bez Národního muzea.

Národní muzeum bylo pro mě vždycky jako Národní divadlo. Působilo na mě zvláštně, skoro mytický. Národní divadlo se k rekonstrukci zavíralo na sedm let. Sedm dlouhých, pro někoho krátkých let. Pro staré mistry herecké to byla malá tragédie. Nemuseli se znovuotevření divadla dožít. A taky se někteří nedožili. Byli jsme tehdy na jednom z jeho posledním představení. Herci při děkovačce neskrývali dojetí, my, dojaté publikum jsme dlouho aplaudovalo.

Dnes se zavírá Národní muzeum. Jeho sbírky se kamsi stěhují a nebudou přístupné. Na pět let se jisté generaci zavřou prostory, jedny z nejkrásnějších, a také sbírky, které by sloužily k poznávání. Až se muzeum otevře, bude tato generace jinde, něco prošvihne. Nedostane se jí v pravou dobu a v pravý čas zážitků a poznání, které by pro ni bylo určující v jejím vzdělání. Je to jako s knížkou, kterou prošvihneme přečíst v pravý čas. Buď ji čteme moc brzy  nebo nikdy, ale když se poštěstí, přečteme ji tehdy, kdy se nám její obsah otevře a zavoní jako květ, pak je to zážitek nad zážitky.

Do muzea jsme s mužem vodili hlavně děti našich dětí, snad to na jejich dušičkách zanechalo trvalý poznatek, který se teď ale jiným dětem uzavře.  Od muzea jsem v mládí hleděla na ruch Václavského náměstí, kdy jej ještě nerušila komunikace. Ten pohled byl úžasný. Možná má slova zní moc pateticky, což není mým zvykem, ale tak to cítím.

A teď ryby a rybníky. Kdyby nebyly ryby nebyly by ani rybníky, a také naopak. Kdyby se údržba a rekonstrukce prováděly průběžně, určitě by se muzeum nezavíralo na tak dlouho. Pět let je pro deseti, patnácti leté děti obrovský skok. Pro sedmdesáti a více leté i doba konečná.

Cítím stejnou nostalgii, jako při uzavření Národního divadla.

 

muzeum