Přivezli jsme si domů nohu

bou_ka2 Tedy, že ale byla včera buřina, jako hrom! Celý den jsme ledva lezli a ledva dejchali a večer se to spustilo. Já vím, neříkám nic nového, celý internet o tom plká už od noci, dokonce spočítali i blesky. Zato já jsem je nepočítala, ani jsem se pro jistotu nedívala na okno. Jen maličkou škvírkou oka jsem zahlídla místo tmavého okna bílou, zářivkovou barvu, jak bylo celé nebe v jednom blesku. Pak práskla ukrutánská rána, snad těsně vedle našeho domu, Ela, do té doby spící, se rozštěkala, kdo se opovažuje rušit její sny a v tom prásk znovu. To už jsem panikařila, popadla jsem ji kolem krku a chlácholila ji, aby se nebála, ona se ale opravdu nebála, zato já ano a to hodně, takže jsem spíš nabádala samu sebe. Přitiskla jsem k sobě její chlupaté horké tělo, které se pro mě stalo bezpečnou pevností. Ela se ani nehnula a takto jsme, jak sochy, přežili ještě další práskanec. Po chvilce rozvášněná bouřka uháněla jinam, ještě trochu po cestě vztekle prskala, ale to už jsem si oddechla. Taky jsem si oddechla, že Ela zůstala živá, že jsem ji neuškrtila.

No a ráno, krásný chladivý větřík vítal dnešní den, kdy jsme podnikli jízdu přes celou Prahu, abychom si přivezli domů nohu. Nohu, pro mého muže. Pan ortoped si ji pro něj připravil po předcházejícím proměření a modelování ze sádry. Tedy, jen koleno se modelovalo. Nastal den, kdy se muž po třičtvrtě roce postavil na obě nohy, i když na jednu trubkovou. Vyslechli jsme jak cvičit chůzi a vůbec co a jak. Měli jsme velkou radost, muž řekl: Konečně budu smět ke kytkám, konečně mi narostla noha! (viz tento článek – klik). Pan ortopéd se s námi rozloučil slovy: “Tak šťastnou cestu na zastávku tramvaje”, my jsme se zasmáli a přeci jen raději odjeli na vozíku k autu.

Tak uvidíme, nastává doba, kdy ten proklínanej stupeň v obýváku bude hezky sloužit jako cvičný schod.

duha

Fotografie vypůjčené z Internetu

foto nahoře: HN – Lukáš Bíba

Foto dole – duha: Profimedia