Jak jsme jeli k Lucii pro med

karlstejn Plánovali jsme to dlouho, nakonec měla Katka dovolenou a tak jsme pojali výpravu za medem jako výlet. Na Karlštejn a šupky dupky za Lucií.

Na Karlštejně jsem byla naposledy snad pře 40 lety a tak jsem si už nepamatovala, jaký horolezecký výstup ke hradu mě čeká. “Kdybych to byl věděl tak by sem sem nechodil,” pomyslela jsem si v duchu filmu “Knoflíková válka” při funění, při stoupání na hrad. Ze začátku jsme to vzali s Karolínou zvostra a byly jsme první, ale časem jsem začala dejchat jak sentinel a byla čím dál poslednější. Katka v sobě nezapřela zdravotní sestru a nabádala mě, že si mám sednout na mokrou lavičku, abych se vydejchala, anžto podezřele blednu a mohl by nastat infarktózní stav. Nejdřív jsem odmítala, ale když jsem už lapala po dechu, tak jsem se na jednu lavičku sesula.

Konečně jsme stanuli na nádvoří majestátního hradu, který málem prodal  Josef Harry Jelínek do ciziny. Zakoupili jsme vstupenky a 40 minut jsme vyčkali na naší prohlídku.

Musím podotknout, že jsme vyjížděli se značně nenaloženou Karolínou, která jet nechtěla a loučili jsme se s Kristýnou, která jet chtěla, ale byla určena ke starosti o ležícího dědu. V tomto duchu se neslo čekání na nádvoří, kde nás naše, na pohled andílek Karolína obvinila ze šikany a trochu si i poplakala. Bylo jí zima a tak jsem jí řekla: Jsem teď zrovna medvědí babička, když se o mě opřeš, zahřeješ se a jestli budeš brečet, tak se ti vypláče barva tvých krásných modrých očí. Karolína se ke mně zachumlala a brečet přestala.

Jakmile jsme prošli branou hradu, úplně se změnila. Byla z ní zase milá a dychtivá vnučka. Pozorně poslouchala výklad bezvadné průvodkyně, která v ložnici Karla IV. nebyla štont odemknout dveře do další komnaty. Dveře se neodemykaly a neodemykaly a ani klíč nešel vyndat ze zámku. Poprosila, kdo by jí pomohl a samozřejmě ve vteřině přiskočil muž, který celým svým držením těla a lomcováním klíčem v zámku předváděl, jak to briskně odemkne, protože je ten pravý a šikovný muž a pomůže slabé dívce v nesnázích. Inu, nepovedlo se to a tak byl průvodkyní povolán jakýsi údržbář. Připadala jsem si jako zvíře v pasti a ještě ke všemu mi šla na nervy jedna Ruska, která používala digi překladač a značně s ním rušila. Bába blbá, vypadala, jako by to dělala schválně.

Vzhledem k neplánovanému čekání nám průvodkyně prozradila navíc historky z pravěku a to bylo fajn. Nakonec jsme museli pokoje obejít z druhé strany, ale to nevadilo.

Za odměnu, po skvělé prohlídce hradu jsme se v místní domácí hospůdce dobře nadlábli a skouleli se zpět na parkoviště. A jelo se za Luckou pro med.

Uvítala nás moc milá a drobná bytost, což mě překvapilo, protože na fotkách tak drobně nepůsobí. Provedla nás svým hospodářstvím a já jsem poprvé v životě viděla koně tak blízko. Byl to pro mě zážitek přímo nepopsatelný. Pak jsme viděli kozí, umečené a zvědavé holky, ale na včely se nedostalo, byli bychom urousaní, protože už druhý den pršelo. Projevila jsem se jako městský jeliman, když jsem vznesla dotaz, kde je to kůzle, které Lucka rozdýchávala. No, už není. Spustila jsem litanie, jaká škoda, že nepřežilo, ale Lucka doplnila svoji větu, už je naporcované v mrazáku :-).

Lucky med je vynikající a já jsem ráda, že jsem zásobená na celý rok. Návštěvou jsme jinak profičeli a spěchali domů.  Zde klik na její blog

Tak Lucko, ať se ti daří, je to u vás moc fajn!

kone

My do Jednoty nechodíme!