Gulášek se šesti

gulas Řekne se: “Co by mělo být složitého na uvaření guláše, aby chutnal?” To se vezme flák kližky, cibule, sůl a koření, nakrájí se to, podusí se to, zapráší se to, povaří se to a je hotovo.

Není tomu tak. Všechno co vypadá jednoduše bývá pěkně složité, jednoduché je to pro ty, kteří to umí. Aby byl gulášek numero uno, aby byl chuťově vyvážený je nutné, aby nebyl příliš hustý nebo příliš řídký, aby nebyl bledý, nebo připálený, aby byl správně vykořeněný, aby nebyl přesolený, aby bylo správné množství cibule a aby maso bylo měkké, zkrátka všechno tak akorát.

Zdá se mi, při vší úctě k hospodyňkám, že guláš umí uvařit nejlépe v hospodě (chcete-li, v restauraci). Hospodský guláš má krásně tmavou barvu karamelu a přesto není spálený, tím ani hořký a je výborně okořeněný, trochu pálivý, ale ne huba v plamenech.

Nezapomenutelný guláš jsme jedli v restauraci U Sojků na Letné, v jídelníčku uvedený, pod názvem Sojkovský guláš. Lišil se od obyčejného guláše tím, že na hroudě masa, utopeného v gulášovém sosu (omáčka to není, šťáva to není, co to vlastně je?) seděly dvě půlky vajíček na tvrdo, obsypané nakrájenou čerstvou cibulí. Žádný převratný objev, ale spojení těch chutí bylo vynikající. Knedlíky byly jak od maminky, zkrátka boule za ušima. Možná jsme tehdy měli hlad tak veliký, že se nám proto ten guláš zdál tak vynikající, ale to už dneska neřeším.

Já jsem dlouho guláš uvařit neuměla, vždycky mu něco scházelo, ale v poslední době se to značně zlepšilo, i když to stále není ono. Tu hospodskou, tmavou barvu prostě docílit nedovedu. Co do toho asi dávají? Množstvím papriky to určitě nebude.

Restaurace U Sojků už neexistuje, hádejte co tam místo ní je? No samosébně banka a tam nám Sojkovský guláš už neuvaří. A tak ho občas doma vařím. Milosrdný čas odvál vzpomínku na tu pravou chuť, v paměti jen zůstalo, že to byla dobrota. A dobrota to dneska byla, jen opět neměla tu správnou barvu.

sojka

Obrázek guláše se šesti vypůjčený z internetu
Obrázek s bankou, dříve restaurací U Sojků získán z google mapy