Průzkumníkem snadno a rychle

Nejsem sebestředník, ale ráda bych  zjistila, který můj článek – mé dítě, se vám v poslední době líbil. Vyrobila jsem anketku a budu moc ráda, když kliknete, kam vám libo.

Návod:

Po kliknutí do tlačítka k článku, který se vám nejvíc líbil,  klikněte na velký knoflík Vote (Hlasovat, jak jsem zjistila ze slovníku 🙂 . Budete-li klikat do tlačítka s článkem z archivu, prosím napište do komentáře, který to máte článek na mysli. A teď už jen poděkování za klikance a jsem v napjatém očekávání 🙂

Kočárek pro potěšení oka, vypůjčený z internetu

Kočárek pro potěšení oka, vypůjčený z internetu

Přivezli jsme si domů nohu

bou_ka2 Tedy, že ale byla včera buřina, jako hrom! Celý den jsme ledva lezli a ledva dejchali a večer se to spustilo. Já vím, neříkám nic nového, celý internet o tom plká už od noci, dokonce spočítali i blesky. Zato já jsem je nepočítala, ani jsem se pro jistotu nedívala na okno. Jen maličkou škvírkou oka jsem zahlídla místo tmavého okna bílou, zářivkovou barvu, jak bylo celé nebe v jednom blesku. Pak práskla ukrutánská rána, snad těsně vedle našeho domu, Ela, do té doby spící, se rozštěkala, kdo se opovažuje rušit její sny a v tom prásk znovu. To už jsem panikařila, popadla jsem ji kolem krku a chlácholila ji, aby se nebála, ona se ale opravdu nebála, zato já ano a to hodně, takže jsem spíš nabádala samu sebe. Přitiskla jsem k sobě její chlupaté horké tělo, které se pro mě stalo bezpečnou pevností. Ela se ani nehnula a takto jsme, jak sochy, přežili ještě další práskanec. Po chvilce rozvášněná bouřka uháněla jinam, ještě trochu po cestě vztekle prskala, ale to už jsem si oddechla. Taky jsem si oddechla, že Ela zůstala živá, že jsem ji neuškrtila.

No a ráno, krásný chladivý větřík vítal dnešní den, kdy jsme podnikli jízdu přes celou Prahu, abychom si přivezli domů nohu. Nohu, pro mého muže. Pan ortoped si ji pro něj připravil po předcházejícím proměření a modelování ze sádry. Tedy, jen koleno se modelovalo. Nastal den, kdy se muž po třičtvrtě roce postavil na obě nohy, i když na jednu trubkovou. Vyslechli jsme jak cvičit chůzi a vůbec co a jak. Měli jsme velkou radost, muž řekl: Konečně budu smět ke kytkám, konečně mi narostla noha! (viz tento článek – klik). Pan ortopéd se s námi rozloučil slovy: “Tak šťastnou cestu na zastávku tramvaje”, my jsme se zasmáli a přeci jen raději odjeli na vozíku k autu.

Tak uvidíme, nastává doba, kdy ten proklínanej stupeň v obýváku bude hezky sloužit jako cvičný schod.

duha

Fotografie vypůjčené z Internetu

foto nahoře: HN – Lukáš Bíba

Foto dole – duha: Profimedia

Umím cirkusácky a posunčinu

anglie Jsem prostě celý život cizojazyčně negramotná, i když v rozporu s tímto konstatováním musím říct, že cizinec, který nezná německy, španělsky a anglicky dohromady, se se mnou nedomluví (chuděra), jedině když přidám posunčinu, teprve pak porozumí.

Všechny tyto jazyky jsem několikrát začala a žádný jsem se nenaučila. Nedivila jsem se, když jsem se takto komplikovaně domlouvala v cizině a někdy zaznamenala úspěch bez dodatečné posunčiny. Opravdu jsem dokonce někdy narazila na inteligentního člověka, který všechny tyto jazyky uměl a proto se mnou mohl konverzovat nedělalo mu potíže zjistit obsah mé skvělé věty povětšinou v infinitivech, co slovo, to v jiném jazyce. Ale, že budu potřebovat ve své zemi umět anglicky, tak to je trochu moc.

Kdysi, když něco málo cizinců navštívilo Prahu, vůbec je nenapadlo ptát se na cestu mladých, spoléhali na starší ročníky, které když byly mladé, jezdily do Vídně na zkušenou, vyměňovaly se české děti s německými do rodin, aby se pocvičily v němčině (češtině), což se dálo snad už před první světovou válkou. Dnes jen popletený turista zastaví starší osobu, protože správný turista ví, že jen málo lidí z mé generace si osvojilo cizí jazyk. Je pravda, že jsou tací borci, kteří tento nedostatek stíhají napravit, že i na postarší kolena se učí “Ajem gerl (boy)” nebo píseň “Maj bony ist ouvr ist oušn” a když se přes to přenesou, zdolávají daleko obtížnější slovíčka a písně a s potěšením konverzují a konverzují s cizincema. Takovým čast a sláva.

Tak k těm já nepatřím, jsem skutečně nebetyčně líná a říkám si, že už ve svém věku na to kašlu, že si vystačím se svojí cirkusáčtinou a posunčinou až do hrobu, tolika turistům informace kde je Vodičkova ulice dávat nebudu, aby mi to stálo za to si namáhat mozek, už takto dost zkoušený a do světa už nepojedu. Mě kdysi proslavila věta, kterou jsem dávala informaci jedněm Němcům, kteří hledali mého muže a snažili se mi říct, kam má za nimi přijít. Pamatuji si ji: “Můj man nicht cu hauze, až přijít, tak kukn za vámi.” Celou větu jsem doprovodila náležitou posunčinou. Ti tedy koukali a určitě si mysleli, že jsem u Dubců nevzdělaná služebná.

Takže I takoví nedokonalí lidé holt mezi námi jsou, kteří jsou věrní své mateřštině a dokonce vyžadují, aby i reklamy v Čechách nalepených v metru, jsou-li určeny Čechům byly v češtině.

Dnes jsem totiž nevěřícně koukala na dva velké reklamní panely na “céčku”, které byly komplet v angličtině. Na jedné byl smějící se hoch s podivným chrupem, držící krabičku s pitím (neznámo jakým) a vedle byl jakýsi text, kde jsem identifikovala nějaký sandal a tetra pack. Co je tera pack mi potíž nedělá, ale sandal určitě nebude sandál. Ostatní text jsem se už nepokoušela ani přečíst.

Když někdy cvakám ovladačem v televizi, narazím na reklamu v maďarštině a zírám. “Óktymel” se pěkně maďarsky nese naším pokojem, zrovna tak jako Actimel v češtině. Když tedy  dokáže být Actimel pro Čechy v češtině a v Maďarsku v maďarštině, proč ne zrovna tak ten “sandal s tetra packem”? Bude to tím, že jim za to my, postarší nestojíme? Je to jen pro mladé, kteří rozumí? S češtinou bude v Čechách za chvíli úplně ámen, už teď se krčí v koutečku, no snad se toho nedožiju.

Doufám, že mi lajknete!

turisti

Obrázek z inetrnetu, zde – klik

Dana Medřická 11.7.1920 – 21. ledna 1983

kopretiny

 

 

 

Dnes je tomu 91 let, co se v Praze narodila naše královna divadla, herečka Dana Medřická. Na internetu je spousta informací o jejím životě a rolích, o jejích partnerech, manželech, synech (ano, ten první se nedožil jednoho roku). Nebudu nosit dříví do lesa, dalšími litaniemi. Pro vzpomínku na ni jsem z knížky “Vaše Dana Medřická”, kterou společně se synem Václavem Vydrou napsala Bohumila Spisarová, naskenovala pár snímků a z youtubka přidala video. Odešla příliš brzy, ještě nějakou dobu nám mohla rozdávat ze svého talentu báječné chvíle, jako tomu bylo např. v Kočičí hře nebo Romeo a Julie na konci listopadu.

 

 

opencard opencard_0002 opencard_0001 opencard_0004

opencard_0003

 

Co děláme v létě

opencard_0005 Chodíme k vodě, to je jasný

opencard_0007

Jezdíme do lázní, jako teta Tonča s babčou Boženkou, která je stojící vpravo se srolovanýma ponožkama, to je taky jasný

opencard_0009

Někteří páni jedou veřejně cvičit se Sokolem do Budapešti, to už tak obvyklé není

opencard_0010

Jezdíme mašinkou nebo autobusem s celou rodinou na výlet, jako strejda Láďa, ten úplně první, v čepici až skoro na nos

opencard_0008

Tihle nikam nejezdí, nemají čas, v létě je nejvíce práce, kdybych jen věděla, kdo to je …

opencard_0012

Nebo se vdáváme (ženíme), v létě je to prý nejlepší, hostina může být na zahradě, svatba mužových prarodičů

opencard_0004

Chodíme do lesa i s kočárama s dětmi a veliká legrace je, ty kočáry přenášet přes trať a vůbec jít a jet cestou necestou

opencard_0011

Jezdíme na hrady a zámky, kdopak se to tu na Orlíku opičí?

historie03

Trampujeme

archiv_0025

Jezdíme na vodu

DSC08402

Jezdíme k moři, jako tyhle dvě rusalky

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Chodíme na houby

013744

Zavařujeme a nakládáme

opencard_0003

I v ZOO chutná zmrzlina. Nám je hej, ale děda nám z toho sluníčka nějak zrudnul

 opencard_0002

Nebo jen tak blbneme

Většina fotek je z mého archivu, jen foto trampů, vodáků, hub a kompotů je vypůjčeno z internetu.

Napravuji chybu. Co by to bylo za blog, kdyby v něm chyběla reklama, takže připojuju, hlavně pro Honzu.

Na cesty i na výlety jedině baterie Palaba,
bez ní vám bude chybět dobrá nálada!