Co z těch dětí vyroste?

Do chvíle, kdy má mrňous sice nějaké povinnosti, tak je může udělat dříve nebo později, nebo vůbec ne, jako třeba uklidit si hračky, vyčistit si zuby nebo spát ve školce, je stále bezstarostné děcko.

Ale ve škole ty povinnosti už udělat musí, ve chvíli, kdy se to po něm žádá. To je ten hlavní přelom. Už první den musí udělat rozhodnutí, zda půjde do školy se školní taškou nebo bez ní. Když se rozhodne, že půjde bez ní, jak mu radí maminka i tatínek, tak pak před školou bulí, protože kamarád či kamarádka tašku mají a on (ona) ne.

Až do zazvonění zvonku na přestávku musí dávat pozor co říká paní učitelka (páni učitelé už se skoro nevyskytují), nesmí se bavit se sousedem, nesmí vykřikovat ani jíst svačinu, teprve až po zazvonění. A to je na jednoho, do té doby svobodného človíčka moc věcí najednou. Sice už se na školu připravoval v předškole ve školce, ale to ještě nebylo tak vážné, bylo to jen jako. A na jako se hraje bezvadně.

Obzvláště klučíkům dělá potíž vydržet sedět na zadnici skoro hodinu, jejich temperament s nimi šije a tak se takový neposedný kluk chystá vybouřit alespoň o přestávce. Ale ouha, místo skotačení se leckde musí způsobně procházet chodbou, popíjet z domu přinesené pitivo a přikusovat housku. Je z té školy tak utrmácený, že jestli nemá tu správnou a šikovnou paní učitelku, která to s dětmi opravdu umí, už po týdnu začne škemrat, že do školy nechce.

Jenže musí. Musí, mimo soboty a neděle, nebo mimo nejbližšího svátku, kdy se do školy nemusí, nebo když onemocní, a hlavně když nastane čas prázdnin. Za každého počasí cupe s těžkou taškou na zádech, nebo se nechá vozit autem až do školy. Doma dělá úkoly, připravuje si školní tašku na další den a až pak, jestliže má takový kluk štěstí, tak se může vyřádit na hřišti s kamarády.

Je konec svobodného a krásně bezstarostného dětství, škola začala. Začal život s povinnostmi.

Prvňáci, šťastnou cestu do školy!

Historické foto pochází z Dlouhé Lhoty, z Jihomoravského kraje. Čím mě zaujalo:

Paní učitelka vypadá značně zničeně a musí se podpírat, aby vydržela stát. Z dětí se usmívá jen jedna holčička a to ještě jen tak malinko, pohled některých dětí se mi jeví přímo nepřátelský, některý smutný a některý bojácný. Žádné dítě není obézní. Úplně vpravo stojící chlapeček, má úžasné “blaťáky”. Je vidět, že fotograf si dal záležet na vyváženém uspořádání skupinky. Jedná se o jednotřídku? Co asi z těch dětí vyrostlo?

Z historických dat obce jsem se dozvěděla, že:

“Rok 1920-21 – dne 28.10. byla oslava. Fr.Čech vyzval přítomné, aby hojně přistupovali k čtenářskému kroužku, jenž koupil přes 50 knih. Dne 16.února byl soupis obyvatelstva, v Dlouhé Lhotě bylo napočteno 209 obyvatel”

Obrázek nahoře – klik

Psáno pro BigBlogera – klik

Hop a skok, hop a skok

Holčička, která je spokojená, všemi milovaná, je taky veselá.

Nechodí normálním krokem, ale poskokem. Poskok v tom zrychleném kroku, či začínajícímu běhu je nenapodobitelný a já bych ho už nezvládla bez vážného ublížení na těle. Zrovna tak, jako bych už neuměla skákací školku se skákadlem. Dnes se holčičky na ulici se skákadlem, či švihadlem (za nás se švihadlům říkalo skákadla, ponechám ten starobylý název) už téměř nevyskytují. Na jednu stranu se není čemu divit, protože skákadla jsou umělohmotná, tudíž lehká a tak se na nich blbě skáče. Chtěla bych vidět holčičku, jak na takovém skákadle skočí „zrcadlo“.

My, umělou hmotou nehýčkané holčičky, jsme měly skákadla festovní, z pravého splétaného provazu, s dřevěnými, hladkými špulkami, které se krásně v ruce protočily. Skákadla nám skvěle švihala pod nohy, protože tíha spletených provazů nám sama skočila pod nadskočené nohy. Skákadla patřila k holčičím hrám, jako máslo na chleba. Vydržely jsme takto hopsat celé dny, aniž bychom věděly, že si zpevňujeme lýtka, břicho, zadnici a já nevím co všechno, což je dnes provozováno v pokročilejším věku v posilovnách, na děsně složitých strojích a za nemalý peníz.

Žádné specielní boty jsme neměly, vše to jistily jarmilky, plátěnky, či kecky, někdy i normální střevíčky. Proto asi jediné co trpělo, byla naše kolena, což se někdy projevuje na stará kolena. Proč se vlastně říká na stará kolena? Stárne všechno, proč se třeba neříká na staré kyčelní klouby? Nebo na starý kříž? Však se dřív říkalo, loupe, nebo bolí mě v kříži (a to tedy ano, v kříži mě bolí dost).

Na svém blogu jsem vzpomínala, jak jsme chodili k tetě kolem provaznictví a jak jsem byla šťastná, když jsme vešly dovnitř a matka mi koupila nové skákadlo. V krámě to zvláštně vonělo, jako to bývá i u jiných obchodů, které mají své specifické zboží (třeba dříve vzpomínaná Narpa). V takovém Albertu jsou vůně, či smrádky absolutně anonymní.

Jsem ráda, že provaznictví nevymizelo úplně. Takové provaznictví na Újezdě je moc príma a mají kde co, jen pořádná skákadla pro holčičky, nemají.

No, co je toto za provaznictví, myslí si možná naše šibalka Natálka, co neudělá pořádný krok, ale jen hop a skok, hop a skok.

Nahoře fotografie Karolíny, dole vypůjčeno z internetu.

Prostná se švihadly ze stránek, které stojí za vidění – klik