Fešák Pady

Do Prahy, už vloni přijel orangutan jménem Padang, familiérně zvaný Pady. Tato událost mi sice unikla, ale přeci jen, téměř po roce se ke mně dostala, když se Pady představil návštěvníkům v ZOO. Přijel sem zachraňovat orangutaní populaci s podobně dovezenou madam i jejím synem.

Když jsem se tak dívala na Padyho oči i tvář (má vůbec opice tvář?), přišla mi ta jeho tvář docela lidská. Ty pohledy něco vyzařovaly. Toto nemohu říct u goril, i když Richard je parádní kus. V jeho tváři jsem nic lidského neobjevila, gorilí výrazy mi připadají stále stejné.

Uzmula jsem z internetu fotky orangutánů a připsala jsem co mi jejich tváře říkají.

padang

Poslechněte, už jsem vám říkal, že jsem Pady a přijel jsem za nevěstou? Ne? Tak vám to říkám, ale jenom vám,  spoléhají na mě, víte?

padang1

Tahle poloha mi vyhovuje, hlavně se při fotografování nedívat do kamery, ale někam do strany a trochu nahoru. Jsem fotogenický, že? No, proto si mě vybrali.

padang2

Mám starost, zapomněl jsem kytku pro Upitu, co by si pomyslela? Nevíte kde bych jí teď narychlo sehnal?

Padang a Upita

Kytku jsem nesehnal, tak jsem nabídnul pomeranč. Je dobrý, Upito, miláčku, květe zrzavý, jen si vezmi, nic špatného bych ti přeci jako tvůj nastávající, nenabízel…

Myslíte, že si mám od takového cápka ten pomeranč vzít? Není to při prvním rande trochu moc důvěrný?

Luční kobylka

Když má člověk nějaké trápení, uchyluje se do konejšivé náruče vzpomínek na dětství, kdy sám nic nemusel rozhodovat, kdy měl svůj dětský svět fantazie  a pocit bezpečí u svých nejbližších. Já měla takový svět u babičky a dědečka v Mejtě. Skoro všechno jsem už o těch dobách napsala, jen o kobylce, myslím ne. Je zajímavé, jaké útržky vzpomínek zůstanou, třeba jako přetržený film bez konce nebo jako fotografie. Určitě jsem už psala o tom, jak mi zůstala viset v hlavě různá oblečení a botky. Zvláště pak, když jsem jako pětiletá opouštěla nemocnici po spále. V paměti mi zůstaly bílé punčocháče, hnědobílé, perforované střevíčky s ozdobami na konci tkaniček a kabátek s bílým límečkem. Ten se dochoval i na fotografii.

jazoo Také na luční kobylku mi zůstaly jen fragmenty vzpomínek. Vůbec nevím, kolik mi tak mohlo být let, ale spala jsem ještě odpoledne, v dětské postýlce u otevřeného okna do ulice, v přízemí domku, kde byly babička s dědečkem v nájmu. Jednou mě probudil křik a zmatek. Otevřela jsem oči a uviděla jsem na okraji ohrádky postele v nohách sedět krásnou a pro mě tehdy převelikou, luční kobylku. Možná to byl koník, kdo ví. Nechápu, že jsem se jí tehdy nebála, když jsem ječela při při pohledu na pavouka nebo když večer nalétávaly můry k lampě okolo mé hlavy. Fascinovala mě její krásná barva a jak tam seděla, (nebo stála?), byla jako obrázek v knížce. Koukala jsem na ni, ani jsem nedutala. Možná byla kobylka normálního vzrůstu a jen mně, malé holčičce se zdála veliká, ale podle jekotu a svolávání nějakého mužského ať to ohrožené dítě vysvobodí, asi velká byla. A tady mám už jen vzpomínku mlhavou, jak mě kdosi z postýlky táhne do náručí, ale nevím, zda po vyhození kobylky ven, či ještě za její účasti. Už se to nikdy nedozvím, svědkové odešli na věčnost. Ale nemusím vědět všechno. Od té doby jsem kobylku či koníka už nikdy nespatřila, jen v knížce Ondřeje Sekory o Ferdovi mravencovi.

Pamatuji ještě, jak se dospělí dohadovali, kde se tam ta kobylka vzala a usoudili, že si vybrala naše okno, když zatáčel koňský povoz se senem do statku proti nám. Možná ano, možná ne. Ten utržený film z dětství mi nepochopitelně a bezdůvodně zůstal v paměti, jakoby to bylo včera.

kobylka

Zázračný deštník

Pršelo, pršelo a pršelo. Co teď? Dva deštníky mě před časem opustily a moc jim to zazlívám. Copak jsem šílený profesor? Nebo úplně popletená babka? Já za to prostě nemůžu, ty deštníci se rozhodly pro svůj vlastní život a vymkly se mi z rukou. Využily mé momentální nesoustředěnosti a zavěsily se někde na zábradlí nebo v obchodě u pultu. Zrádci, nechaly mě bez úkrytu před deštěm. Už jsem je oplakala a odpustila jsem jim, protože se asi u mě neměly dobře. Ale prší, hodně prší, pláštěnku už dávno nemám, bylo v ní ukrutné vedro, naprostý skleníkový efekt, i když byla zima. Ani jako nostalgik bych pro tu nepropustnou hmotu neplakala.

Ale prší, prší a prší hodně. Musím do světa. Co teď? Volám Katce. “Nemáte doma nějaký deštník navíc?”

“Ale ovšemže máme, je na věšáku, ale pozor na něj, je velmi vzácný, ten už nesmíš nikde ztratit.”

Beru posvátně do ruky modrý deštník a celou dobu se soustředím na to, abych jej nezapomněla v autobuse nebo kdekoli jinde. Jdu v dešti s modrým deštníkem a najednou se přistihnu jak mi do hlavy znějí melodie…

Vítr vane pouští, po písku žene klobouk… Mně to tady nebaví… Jednou jsi nahoře jednou dole… Pobrukuju si ty melodie, jsou tak skvělé, uklidňující…

Tak to mi poslal do hlavy modrý deštník.

Je na něm nápis, “Tmavomodrý svět.”

Ele se stýská

ela2 Nevím jakou paměť mají psi, jako sloni to nebude a taky člověk si zvířecí chování vyloží po svém, tedy po lidsku, protože po zvířecku to neumí.

Když jsme kdysi chodili s manželem na procházky s Elou, jakmile jsme se s mužem rozdělili, byla z toho jurodivá a běhala mezi námi, nevěděla kam dřív skočit, ustaraná, že nás nemá pohromadě. Ačkoliv jsem ji dávala jídlo já, ustanovila si sama, že mužskej je mužskej a tíhla spíše k němu. Pokaždé, když byl muž v nemocnici a vrátil se, museli jsme ji nejdříve někam zavřít, dopravit muže do postele a pak ji vypustit. I tak jsme pak muže před jejím nájezdem bránili, protože by ho samou radostí umačkala. Kňučela a u toho vítání se na něj vrhala se svými šedesáti kily, jako kdyby ho 100 let neviděla.

Už 14 dní muž není doma a Ela to těžce snáší. Alespoň tak soudíme podle změny jejího chování. Lehává tam kde nelehávala nikdy, pokud možno v tmavých a malých prostorách. Část noci spí u jeho prázdné postele, mě si hlídá, abych jí neodešla, chodí za mnou kam se hnu. Dnes ji šla vyvenčit na procházku Karolína. Ela se nechtěla  hnout od domu, když ji Karolína přesvědčila, došla na roh a utíkala zpátky.

Jak já tomu chlupatýmu stvoření mám říct, že se nám už děda domů nevrátí? Děda je na na tom tak, že pro něj zařizujeme hospic, protože jeho stav vyžaduje neustálou odbornou péči. Nevíme na jak dlouho…

hospic

Jedu nakupovat

samka

a vůbec nevím co mám koupit. Kdysi jsem vařila pro 4 lidi, z toho dva mužský, takže s většími hrnci. Pak si děti obstaraly své rodiny a tak jsem vařila pro dva lidi, s hrnci menšími. Nákup jsem hlavně podřizovala mužskýmu, protože jako diabetik pořád musel něco jíst a to sice jídlo kvalitní a tím pádem i dražší. V poslední době se živím sama (opět nemocniční pobyt) a vůbec to neumím.

Nějak nemám na nic chuť a na vaření už vůbec ne. Neumím  uvařit jednu porci, neumím to odhadnout. Flikovala jsem to pizzama, omeletama, bramborama s cibulkou nebo jen polévkama ze sáčku, párkama, lančmítama, těstovinama s kečupem a pod.

Včera jsem uviděla květák, i jsem se rozhodla, že si přeci jen něco uvařím a tak vznikl květákový mozeček s bramborem. Ale navařila jsem toho jak pro regiment vojáků. Co já mám vlastně dnes kupovat, když je den velkého nákupu? Co si tak kupují osamělí lidé, jako jsem momentálně já, a taky tak trochu líní vařit?

A tak jsem tady u vás na radu, jestli víte čím a jak se živí single. 🙂

samka4

Obrázky vypůjčené z internetu.