Nejen časy, i chutě se mění

deda Moje matka dostala od své tety, tety Kláši (asi Klaudie) recept na přenáramné ruské jídlo – galušky. Nevím jak to jméno pokrmu vzniklo, protože halušky to nebyly, spíše se to podobalo pelmeňům. Ale jen podobalo. Já galušky milovala a tak když jsem se vdala, udělala jsem tu mňamuli mužovi a čekala jsem, jak se bude olizovat. Byl vlídný, tehdy snědl vcelku všechno, ale když to dojedl, tak prohlásil: “Bylo to dobrý, ale už to nevař.”

Nastává moment, kdy musím uvést, jak se galušky dělají. Rozválí se nudlové těsto na placku, která se rozřeže na čtverečky a na každý čtverec se dá ochucené mleté – mletina. Čtverec se přes to přehne a konce se hezky pořádně přitisknou k sobě, takže každá galuška má konce jako kanýrek. Pak se hodí do osolené vařící vody a asi 15 minut se povaří. Galušky se vycedí, polijí se rozpuštěným sádlem a omáčkou z hořčice (smíchá se hořčice s vodou z galušek).

Je to jídlo chudých, ale mě moc chutná. Celý život jsem pak opravdu galušky nevařila. Jednoho dne, nedávného dne jsem vystoupila na stanici metra Opatov a zaběhla do marketu pro nějaké rychlé jídlo. Prošla jsem si i mrazící pult a co nevidím, galušky v italském balení. Moje galušky ve vznešeném balení. Nehleděla jsem, na cenu přes 50,- Kč, a že moc porcí z nich nebude a uháněla jsem s tím úlovkem k domovu.

Předvedla jsem mužovi vznešené balení z Itálie, pronesla jsem k tomu sliny se sbíhající proslov, hodila je do vařící vody, nakydala tu rozpuštěnou hořčici a stal se zázrak. Chutnalo to, až se mužovi dělaly boule za ušima. Škoda, že si na ten italskej název nepamatuju. Jejich napodobeniny galušek sice neměly ty správné cokýnky, ale fakt byly dobré.

Jen co se do marketu na Opatov dostanu, hned tam koupím další. Jsem totiž líná, dělat je podle tety Kláši.

tetak

Jedna z nich je teta Kláša

Nahoře můj dědeček, dole matka a sestry dědečka, v té době žijící v Oděse.

Uši po dědečkovi nemám, ale pořád čekám, kdy se jeho hudební talent objeví v mé rodině. Můj dědeček byl ten nejhodnější člověk pod sluncem.