Ele se stýská

ela2 Nevím jakou paměť mají psi, jako sloni to nebude a taky člověk si zvířecí chování vyloží po svém, tedy po lidsku, protože po zvířecku to neumí.

Když jsme kdysi chodili s manželem na procházky s Elou, jakmile jsme se s mužem rozdělili, byla z toho jurodivá a běhala mezi námi, nevěděla kam dřív skočit, ustaraná, že nás nemá pohromadě. Ačkoliv jsem ji dávala jídlo já, ustanovila si sama, že mužskej je mužskej a tíhla spíše k němu. Pokaždé, když byl muž v nemocnici a vrátil se, museli jsme ji nejdříve někam zavřít, dopravit muže do postele a pak ji vypustit. I tak jsme pak muže před jejím nájezdem bránili, protože by ho samou radostí umačkala. Kňučela a u toho vítání se na něj vrhala se svými šedesáti kily, jako kdyby ho 100 let neviděla.

Už 14 dní muž není doma a Ela to těžce snáší. Alespoň tak soudíme podle změny jejího chování. Lehává tam kde nelehávala nikdy, pokud možno v tmavých a malých prostorách. Část noci spí u jeho prázdné postele, mě si hlídá, abych jí neodešla, chodí za mnou kam se hnu. Dnes ji šla vyvenčit na procházku Karolína. Ela se nechtěla  hnout od domu, když ji Karolína přesvědčila, došla na roh a utíkala zpátky.

Jak já tomu chlupatýmu stvoření mám říct, že se nám už děda domů nevrátí? Děda je na na tom tak, že pro něj zařizujeme hospic, protože jeho stav vyžaduje neustálou odbornou péči. Nevíme na jak dlouho…

hospic