Zázračný deštník

Pršelo, pršelo a pršelo. Co teď? Dva deštníky mě před časem opustily a moc jim to zazlívám. Copak jsem šílený profesor? Nebo úplně popletená babka? Já za to prostě nemůžu, ty deštníci se rozhodly pro svůj vlastní život a vymkly se mi z rukou. Využily mé momentální nesoustředěnosti a zavěsily se někde na zábradlí nebo v obchodě u pultu. Zrádci, nechaly mě bez úkrytu před deštěm. Už jsem je oplakala a odpustila jsem jim, protože se asi u mě neměly dobře. Ale prší, hodně prší, pláštěnku už dávno nemám, bylo v ní ukrutné vedro, naprostý skleníkový efekt, i když byla zima. Ani jako nostalgik bych pro tu nepropustnou hmotu neplakala.

Ale prší, prší a prší hodně. Musím do světa. Co teď? Volám Katce. “Nemáte doma nějaký deštník navíc?”

“Ale ovšemže máme, je na věšáku, ale pozor na něj, je velmi vzácný, ten už nesmíš nikde ztratit.”

Beru posvátně do ruky modrý deštník a celou dobu se soustředím na to, abych jej nezapomněla v autobuse nebo kdekoli jinde. Jdu v dešti s modrým deštníkem a najednou se přistihnu jak mi do hlavy znějí melodie…

Vítr vane pouští, po písku žene klobouk… Mně to tady nebaví… Jednou jsi nahoře jednou dole… Pobrukuju si ty melodie, jsou tak skvělé, uklidňující…

Tak to mi poslal do hlavy modrý deštník.

Je na něm nápis, “Tmavomodrý svět.”