Luční kobylka

Když má člověk nějaké trápení, uchyluje se do konejšivé náruče vzpomínek na dětství, kdy sám nic nemusel rozhodovat, kdy měl svůj dětský svět fantazie  a pocit bezpečí u svých nejbližších. Já měla takový svět u babičky a dědečka v Mejtě. Skoro všechno jsem už o těch dobách napsala, jen o kobylce, myslím ne. Je zajímavé, jaké útržky vzpomínek zůstanou, třeba jako přetržený film bez konce nebo jako fotografie. Určitě jsem už psala o tom, jak mi zůstala viset v hlavě různá oblečení a botky. Zvláště pak, když jsem jako pětiletá opouštěla nemocnici po spále. V paměti mi zůstaly bílé punčocháče, hnědobílé, perforované střevíčky s ozdobami na konci tkaniček a kabátek s bílým límečkem. Ten se dochoval i na fotografii.

jazoo Také na luční kobylku mi zůstaly jen fragmenty vzpomínek. Vůbec nevím, kolik mi tak mohlo být let, ale spala jsem ještě odpoledne, v dětské postýlce u otevřeného okna do ulice, v přízemí domku, kde byly babička s dědečkem v nájmu. Jednou mě probudil křik a zmatek. Otevřela jsem oči a uviděla jsem na okraji ohrádky postele v nohách sedět krásnou a pro mě tehdy převelikou, luční kobylku. Možná to byl koník, kdo ví. Nechápu, že jsem se jí tehdy nebála, když jsem ječela při při pohledu na pavouka nebo když večer nalétávaly můry k lampě okolo mé hlavy. Fascinovala mě její krásná barva a jak tam seděla, (nebo stála?), byla jako obrázek v knížce. Koukala jsem na ni, ani jsem nedutala. Možná byla kobylka normálního vzrůstu a jen mně, malé holčičce se zdála veliká, ale podle jekotu a svolávání nějakého mužského ať to ohrožené dítě vysvobodí, asi velká byla. A tady mám už jen vzpomínku mlhavou, jak mě kdosi z postýlky táhne do náručí, ale nevím, zda po vyhození kobylky ven, či ještě za její účasti. Už se to nikdy nedozvím, svědkové odešli na věčnost. Ale nemusím vědět všechno. Od té doby jsem kobylku či koníka už nikdy nespatřila, jen v knížce Ondřeje Sekory o Ferdovi mravencovi.

Pamatuji ještě, jak se dospělí dohadovali, kde se tam ta kobylka vzala a usoudili, že si vybrala naše okno, když zatáčel koňský povoz se senem do statku proti nám. Možná ano, možná ne. Ten utržený film z dětství mi nepochopitelně a bezdůvodně zůstal v paměti, jakoby to bylo včera.

kobylka

Advertisements
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

26 thoughts on “Luční kobylka

  1. Lidská paměť je hodně zvláštní záležitost. Z úplně ranného dětství si toho moc nepamatuji. Mám ale štěstí, že můj taťka, býval vášnivý fotograf a zůstala po něm hromada pečlivě vedených, velkých albumů. Ráda jimi u mamky listuji a vzpomínám na chvíle a situace, zachycené na fotkách. Čím jsme byly my děti starší, tím větší jsme dělaly taťkovi fóry s focením, teď vidím, jak jsou ty snímky prima a jak se při nich krásně vzpomíná. 😀

  2. Moc hezke vzpominani, Nado. Moje vzpominka z detstvi se vaze k pude v dome, kde jsme bydleli. Jak stresnim vikyrem svitil pas slunecnich paprsku a v nem virila zlata zrnicka prachu ze sena, ktere tam mela babicka pro kraliky. V duchu citim pri te vzpomince, jak to seno vonelo.

  3. My jsme kobylky chytali na louce a dávali je do krabiček. Ony se tam pěkně vrtěly a šramotily. 😀 Louka u babičky jich byla plná. Vůbec to byla krásná horská louka, plná kvítí, žádné bodláčí. Však jí také jeden hospodář pravidelně sekal. To není jako dnes, že leckde stojí tráva až do podzimu.
    Tvůj článek ve mě vyvolal vzpomínky na zlaté časy u babičky. Díky. 🙂

  4. kobylky jsem taky chytala – na obrovské louce před domem na Kačerově – no, dnes je tam tak tři sta garáží …. a já si tak v duchu říkám, jak to s těmi kobylkami dopadlo… snad zvládly přeletět na jinou planetu, kde vesele hopkají dál…

    hezký článek, Naďo

    • Petro, jistě, takové kobylky si stihly dát echo a určitě někde hopkají, možná ani ne na jiné planetě, ale odstěhovaly se třeba do Beskyd.

  5. Naďo, děkuji za komentář a přání. Bohužel dnes mi ten humor dlouho nevydrží. Jedu se odpoledne rozčílit do banky GE Money Bank. Tahle instituce mi už léta pije krev a ubírá klidný spánek.
    Přeji hezký zářijový týden. 🙂

    • Já vím, Jarmilo, že jsou ty banky na jedno brdo, ale já si zatím na Komerčku, kam jsem přešla, teď už stěžovat nemám proč. Tak hodně sil do dalších bojů a taky ti přeju krásný týden.

  6. Vzpomínky na útlé dětství mám také spojeny s nějakým okamžikem, barvami a vůní. A neúplné. Z prarodičů pamatuji jen jednu babičku, ale neužila jsem si jí nějak moc, občas prázdniny, ale to už jako náctiletá, tudíž spíše vzpomínám na kluky :-).

  7. Nadi, souhlasím s tebou. Čím jsme starší, tím více se nám vynořují dávno zapadlé vzpomínky a když je nám ouvej ještě o to víc. Já osobně nemusím žádný hmyz, ani kobylku, ale přiznám se, že pro mne byla zůstal vždy horší takový pavouk. To řvu.

  8. Tak jsi ve mne, Nado probudila drimajici nostalgii, jak bych se rad vratil do tech let 4 az 9 let veku! nejutlejsi leta byla za valky, kdy lidem nebylo dobre. Ale pro mne to byla doba klidu a miru, ktere tak mistrne dovedla vytvorit moje maminka, ktere by mimochodem bylo za tri tydny sto let!! Rad jsem lezel v trave naznak, pozoroval jsem plujici mraky, honil motyly a za vesnici, kde se vlnila zitna ci psenicna policka chalupniku, jsem trhal chrpy a vlci maky. Tam vsak byly zarazene hajecky (jestlipak nekdo dnes vi, co to bylo) a nebo prfektni starsaci, snad k vuli zajicum, kteri si z nich delali soufky. Dnes je na tech ledabyle obdelanych polich jen kukurice a nebo nic. Ale krasne vzpominky zustavaji
    Tak koukam, Nado, ze uz jsi zase fit jako tuhyk a tesim se na dalsi vzpominky.

  9. Taková zelená velká kobylka… zapřažená do vozejku z krabičky od sirek… !
    (já takovou neměl, ale chtěl jsem mít).
    Kobylku a vozejk měl kamarád, ale že nebyla ochočená, tak to nemělo dlouhé trvání. Já měl aspoň chvilku rybičky z potoka, byly 3 (větší potěr) a maminka mě s nima hned, jak jsem je rozradostněně domů přinesl, pakovala, ať je jdu hezky hodit zpátky. Musel jsem.

  10. Je zajímavé, jaké drobnosti se člověku vybaví z dětství. Dnes jsme se s kolegyněma bavily, jaké pitomosti si pamatujem a důležité věci zapomínáme.
    Možná že ti kobylka připadala krásná – nádherně zbarvená a na rozdíl od pavouků ne tolik děsivá. (I když pavouci jsou taky krásně vybarvení, ale těch noh prostě mají příliš…)
    Asi víc děsila dospělé než tebe. Možná měli z kobylky stejnou fóbii jakou jsi měla ty z pavouků?

  11. Bohužel, mnoho jsem zameškala a tak si komentáře přečtu časem, tím pádem nevím zda nebudu opakovat pravdu mnohokrát řečenou, že ten film v našich stárnoucích hlavách je čím dál tím delší a krásnější.

    • Anno, já si ty filmy občas takto ukládám do blogu. Některé ale zůstanou jen v mé hlavě. Jsou tak křehké, že zviditelnit nejdou.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s