Dušičky

 

Rok utekl a zase začaly průvody na hřbitovy, které se rozsvítí spoustou zapálených svíček a rozzáří barevnou výzdobou hrobů. Mám ráda tenhle svátek, ale letos na hřbitov nepůjdu. Zapálím doma svíčky za své drahé, odešlé, a i když na ně často vzpomínám, ten den budu ještě usilovněji. Vyndám alba a budu se probírat fotografiemi. Bude to tak trochu i trýznění mé dušičky, ale člověk ten pláč někdy potřebuje. Sice ho mám teď vrchovatě, ale jsou chvíle, kdy se se svými vnoučaty zasměju. Je to součást života, smutek i radost.

Jelikož je vesmír tak nekonečný a tajemný, přírodní zákony všechny neprobádané, myslím si, že ačkoliv tělo zemře, tak energie, která ho poháněla se nikam neztratí, jen se přemění. Na co, tak to už si vymýšlím, věřím si na to pohádkově jako v Arabele, tam se Vilibald přeměnil na vítr. Na co nevěřím je to, že by se se duše vrátila na zem v podobě zvířete.

Člověk předává své já dalším generacím ve formě genů, takže žije dále, hlavně pak ve vzpomínkách. Možná, když mi větřík čechrá vlasy a hladí tvář, že jsou to moji drazí.

Fotografie je vypůjčená z internetu

Někdy mám drobečky v posteli

postel2tt

Kdysi jsem si zde s lítostí postěžovala, že musím spát v přístěnku, podobném jako spával Harry Potter. Od té doby jsem si to zde zútulnila, takže jsem si zvykla a už se nelituju. Že se toto území stalo útulným zjistily i naši drobečci (no, Kristýna je už pořádný drobek :-)), tedy naše holčičky a tak se zde pořádají různé akce. Např. se zde přijímají stížnosti na nespravedlivé chování rodičů, a to jest mi pak horko těžko vyvážit svůj názor, abych obstála se ctí, t.j. dát jen malinko za pravdu stěžujícímu, ale zároveň ubránit reputaci rodičů. Pořádají se zde zpívánky s tou nejmenší, kde si bereme na pomoc youtubko z pécéčka na psacím stole naproti postele a zpíváme o 106.

Některé večery se ke mně do postele nastěhuje ta prostřední, přinese si pití a nějakou tu mňamku a koukáme spolu na televizi. V tu dobu se stane zázrak, protože se mé tělo scvrkne a nalepí se na stěnu do takové velikosti, že by to do mě nikdo neřekl, že jsem toho schopná.

Naposledy jsme se v tomto malém, útulném prostoru sešly v hojném počtu. My dvě s Natálkou na posteli, Ela na zemi u postele a Karolín u psacího stolu s housličkama. Byla vyštvána vlastní matkou ke mně dolů, nějak asi měli nahoře toho koncertování dost, tak abych si taky užila. A tak jsme si tedy užívaly. Karolín vrzala na housličky a my jsme k tomu s Natálkou statečně pěly, nejprocítěněji – Černé oči jděte spát, vždyť musíte ráno vstát. V některých pasážích u jiných písniček jsme se rozlejzaly do všech možných notových stran, ale to určitě jen proto, že to byla naše premiéra.

Zadala jsem úkol, a to že do vánoc nastudují obě sestry koledy pro klavír a housle za doprovodu Natálčina zpěvu. Já budu vděčné obecenstvo nadšeně tleskající, a budu volat bravóóóó, v čemž mě jistě podpoří ostatní obyvatelé domku.

Po některých drobečcích, co se u mě v posteli střídají, zbudou drobečky z těch mňamek. Není drobeček jako drobeček :-). Na videu zpívá něčí drobeček asi z Moravy.   

Video a foto postele, vypůjčené z internetu.

Přejděte na druhou stranu

prejdete_11

říkají podobné cedule a já vás dnes prosím, abyste přešli na druhý blog, tedy na můj blog v Lidovkách, kde jsem napsala článek nejen pro čtenáře blogu Lidovek, ale i pro vás, kteří ke mně chodíte na návštěvu. Nebudu to dělat častěji, je to jen výjimečně, protože s vámi si povídám v osobnější rovině. Tak prosím, račte vstoupit – klik.  Nezapírám, že byste mi také udělali radost, kdybyste mi klikli na modrý obdélníček s nápisem “zvýšit reputaci autora“, jak je v Lidovkách v pravé dolní části pod článkem, nastaveno.

Příště už zase zde, mezi vámi.

Také se k vám už konečně vypravím o víkendu, abych se podívala o co jsem u vás přišla. Tak se mějte hezky a přeju vám nejen krásný víkend, ale i další podzimní dny.

 

Obrázky vypůjčené z internetu

Jen tak, o starých časech

podol Ačkoliv se říkalo, že ta jistá šije u Podolské, ve skutečnosti to neznamenalo, že by ta jistá v tom módním salonu cosi sama šila, ale naopak, bylo šito na ni, a to ne za malý peníz. Módní salon Hany Podolské sídlil, dokonce zůstal sídlit i po válce v Praze, v domě v posledním patře (?) v Jungmannově ulici, poblíž Zlatého kříže, ale už pod názvem Oděvní služba Eva.

V šedesátých, i pozdějších letech zde vládla Inna Arnautová, která navrhovala modely pro socialistickou smetánku, herce, zpěváky, dokonce i pro televizní pořady, zkrátka pro ty, které na to opět měly. Osobně si myslím, že to Inna moc uměla, její modely byly nápadité a nosivé. Asi dvakrát jsem se zúčastnila tamějších přehlídek, protože tam v účtárně pracovala mužova sestřenice a taky proto, že Inna byla bývalá spolužačka mé sestry.

Občas se podařilo prostřednictvím té sestřenice zakoupit i nějaký ten hadérek, který byl ovšem ušit v jiné krejčovské kategorii, někdy i v kategorii domácí, kde se šilo natajno, pro přivýdělek. Některé domácí švadleny měly takovou pověst, že si mohly své zákaznice vybírat. Vzpomínám na v Evě zakoupený bleděmodrý krimplen, ze kterého mně byly ušity úzké a do půl stehen krátké, štepované šaty s dlouhým rukávem, ke kterým se bezvadně hodily kožené, bílé jugoslávské kozačky. Ještě taky na parádní kostýmkové šaty z kvalitního vlněného materiálu, kde sukně do “A” byla kostkovaná a sako jednobarevné z převládající zelinkavé barvy na té kostce. Krátké, lehce vypasované sáčko bylo zdobené na límci a manžetách + potažené knoflíčky tou kostkou. K tomuto kostýmku jsem nosila boty s volnou patou na malém podpatku. Inu, parádnice.

O salonu Hany Podolské jsem začala psát tohle povídání a skončila v časech své generace. Přidávám odkaz na stránku, kde se o Haně Podolské píše více. Takže, máte-li zájem, vejděte – klik A zde důkaz, že jedna jistá paní Fialová šila u Podolské a přeci tam nešila – klik

podolska1 podolská