Dneska smutně

Někdy se vracím ke svým starým článkům. Některé jsem přidala do “Nudlí”, některé ne. Tento jsem napsala pro slovenský blog “sme”, kde už dávno nepůsobím. Trochu jsem to poopravila. Psala jsem to dávno a tak jsem musela  nějaké ty blechy vychytat.

Přítelkyně, aneb chvála přátelství

“Tak příští týden, jak jsme se domluvily, půjdeme procházkou  po nábřeží, ještě si zavoláme. Také si musíme domluvit novou návštěvu divadla, hlavně do kterého tentokrát.“

Takto se loučí dvě starší dámy na stanici tramvaje. Plánují výlety, kulturní zážitky a těší se, co nového spolu zažijí. Posedí v kavárně nebo v cukrárně, vyšlápnou si na výstavu, proberou co bylo v televizi. Byly zvyklé na výlety s rodinami, ale to je už minulost.

Dávno odrostlé děti mají svůj život a manžela už pochovaly. Jsou rády, že se po letech našly, bývalé spolužačky ze školy. Vzpomínají na staré časy a alespoň chvíli se spolu smějí nebo pláčou, prostě spolu hovoří. Doma tak akorát komunikují s televizí a rádiem, v lepším případě se psem.

Domlouvají se i o třetí paní, která si k nim minule přisedla v kavárně a po jejím vyprávění, jak se cítí sama, ji přibraly do party. Budou teď chodit ve třech.

Je bezvadné mít kamarádku, courat se Prahou, něco vidět, něco společně zažít a nemuset jen plakat nad osudem sama, mezi čtyřmi stěnami…

&_____IMG_4573

Fotografie ze sbírky Pavla T. s jeho laskavým, paušálním souhlasem.

Vždycky mně bylo takových kamarádek, které jsme s mužem potkávali, líto. Byla jsem ráda, že i když na stará kolena, stále můžeme spolu objevovat nové věci, kulturní zážitky, nebo jen tak mlčet. Nijak jsem si těch chvil zvláště nepovažovala, prostě jsme spolu žili.

Ačkoliv můj dávno napsaný článek působí optimisticky, optimistický tak úplně není. Myslím si, že se člověk nikdy na takové období nepřipravuje, ale že ho zaskočí. Je na něm, co udělá, jak se s ním vypořádá a že je to těžký, na to vemte jed.

P.S. Můj muž ještě žije, ale spíše se dá říct, že žije jen jeho tělo. Nepíšu to proto, abyste  mě litovali, litování opravdu nemám ráda. Píši to jako fakt, jako informaci, abyste netápali jak na tom jsme.

Příště snad budu veselejší, člověk nemůže jen smutnit.

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

38 thoughts on “Dneska smutně

  1. Ten článek o kamarádkách, mi opravdu vyznívá optimisticky, je ale fakt, že nedomýšlím, proč kamarádky chodí na procházky spolu a ne se svými manželi. Máš teď Naďo, moc těžké období. Oceňuji, žes nám dala vědět jak se daří manželovi. A oceňuji, že pro nás pořád píšeš tak hezké článečky. Líbila se mi i písička. Pilarovou jsem nikdy moc nemilovala, ale video k písničce bylo moc milé a písnička z Divotvorného hrnce taky.

    • Jarko, s tou Pilarkou to mám podobné, navíc v poslední době místo zpěvu mečí, nebo se mi to zdá, ale tohle nazpívala hezky 🙂
      Díky za pochvalu článků, já se zase k tobě těšívám na fotky, ráda k tobě chodím na návštěvu 🙂

  2. Nadi, nevím co říct. Máš to teď opravdu moc těžké, ráda bych věřila, že se ještě všechno v dobré obrátí, moc bych to přála tobě i tvému manželovi. Článek je moc hezký – působí tak mírumilovně, klidně.

    • Jsem ráda, Evi, že tak můj článek působí, nehysterčím, na to je času dost, určitě to přijde, ale v té době psát nebudu.
      Taky k tobě Evi ráda chodím, jsi skvělá ženská.

  3. Článek je moc hezký, ale nikdy jsem nepřemýšlela, jestli jsou kamarádky, které se baví třeba u kafe v kavárně, vdané, rozvedené nebo vdovy. Vždyť přece na pokec, kafíčkování nebo babosed můžou přijít i holky (ženy) zadané.
    Tyto kamarádky to vyřešily také dobře. Mezi čtyřmi stěnami doma se můžou aspoň těšit na další procházku nebo popovídání – i když čtyři stěny doma taky můžou znamenat chvíli klidu a bezpečí. Záleží na momentálním rozpoložení…
    A máš pravdu v tom, že na některé situace v životě se nemůžeš připravit nikdy, protože skutečnost tě vždycky zaskočí nečekanou silou.
    P.S. děkuji za zprávu na konci článku. A přeji ti i tvému muži hodně síly a trpělivosti, abyste to zvládli… a na dálku ti posílám aspoň kousek energie, která tě posílí.

  4. Dodatek mimo téma – pracuji jako masérka, dělám masáže nejen klasické, ale i aroma, lávové kameny, lymfatické masáže a v poslední době jsem přidala i bahenní a čokoládové zábaly.

  5. Došly mi slova, nebo spíše momentálně neumím napsat slovy, co bych chtěl říct. Já nevím, také máš někdy takový pocit, že kolikrát jeden upřímný pohled vynahradí spoustu slov okolo? Nevidíme si do očí, proto jen virtuální představa. V mém pohledu by jsi vyčetla všechna ta slova útěchy, podpory, posílení tvé energie. Hele bábinko, jsem teď v lázních a tady je spousta pozitivní energie, tak chytej, kus ti ji posílám. 🙂

  6. „Je bezvadné mít kamarádku, courat se Prahou, něco vidět, něco společně zažít a nemuset jen plakat nad osudem sama, mezi čtyřmi stěnami…“ Krásně jsi to napsala. Člověk opravdu potřebuje někoho, komu by se mohl svěřit!
    A zrovna v takových těžkých chvílích… Já raději nic psát nebudu, ostatní to řekli za mě… Snad ti jen mohu říci: „Zvládni to!“

  7. Naďo, Kelyš to řekl za mne. Snad se mi podaří můj kus pozitivní energie přehodit přes oceán, až za tu duhu, a dopadne Ti přímo do náruče …

  8. Člověku se uleví, může-li se svěřit s tím co ho trápí, i když jsi smířená a klidná máš stejně pocit že někoho potřebuješ a vlastní rodině se nesvěřujeme, a pocit že jim přiděláme starosti nám to ani nedovolí, postesknout si, a proto mám moc ráda lidi na blogu, oni nás pochopí, bez bolestí a to člověk velice potřebuje, není to reálné a přece je to objetí i já vás tak virtuálně obejmu a než usnu tak se i za vás pomodlím milá Naďo.

  9. Co k tomu doddat? Vendy a Kelys a Jarka JUar to rekli za mne. V Bibli je nekde napsano ze „Pritel vlastnejsi jest nez bratr“. Tomu rozumim. Sourozence si nevybirame. Pratelstvi je spontanni. Jak si vazim tech pratel zde i ve stare vlasti, kteri setrvavaji. Jsem asi trochu starsi nez ty, a vidim, jak ti moji pratele pomalu odchazeji. A pak rodina, deti, vnoucata zustavaji. Vim ze nejsi sentimentalni babka, ktera se stale lituje, ale verim, ze situace s tvym manzelem neni vesela. A nechci pokrytecky psat, ze „von se uzdravi“, i kdyz bych mu to VELICE pral. A pred tebou klobouk dolu, jak vse statecne snasis.
    Moc zdravi Honza.

    • Honzo, to kamarádství jsi krásně vystihl, můj problém je v tom, že můj muž nebyl jen můj manžel, ale taky kamarád… Jenže tak to je. Za všechno se platí, i za lásku a přátelství, nejen za blbost. Jen cena je jiná.

  10. Nesledovala jsem poslední dobou blogy, takže mne zpráva o manželovi zasáhla. Kolem mne najednou přibylo vdov a vidím, jak se vzpamatovávají a bojují. Nelituji Vás, hlavně Vám přeji hodně sil do každého dne
    😦

  11. Je krásné mít bezva rodinu, je dobré mít vedle sebe i kamarády a třeba i nějaké společenství. Určitě to, Naďo, máš. Já jsem už roky zvyklá, že můj muž má jiné starosti a zábavy, tak po většině výletů, výstav, procházek chodím s nějakou kamarádkou nebo se svým evangelickým sborem. Je to fajn, být s druhými. Samozřejmě jsem nejvíc s rodinou, ale to hlavně doma :-).
    P.S. Jak jsem Ti psala o tom hospicu v Čerčanech, zjišťovalas něco?

  12. Tak nějak smutně na mne ten tvůj článek působil, to je pravda. Já vím, je to těžké, ale snad máš děti, rodinu a nebo nějakou kamarádku, lidi, kteří by tě podrželi, když ti bude nejhůř nebo bys potřebovala společnost? Jen tady máš spoustu dobrých přátel, věř tomu a zase bude líp. Musí!

  13. Naďo, i já si čtu tyhle smutné stránky a připojuju se k přejícím, myslím si, že víš, jak to taky vnímám. Taky si čtu dodatečně leccos z dřívějšího tvého psaní a dodatečně „objevuju“.. Kdy by asi měla vyjít tvá nová knížka, už se to ví? Hodně se na ni těším!

    • Milý Břetislave, budu psát mail vydavateli, myslím si, že knížka čeká na grafický návrh obálky a je připravena do tisku. Uvidíme, všechno moc dlouho trvá, myslela jsem, že to bude dřív.

  14. Naďo, přeju vám oběma hodně síly. Nevím, jestli umím nějakou energii připoslat k té z předchozích komentářů, ale myslím na vás, tak snad se to myšlení podle všech přírodních zákonů nemůže jen tak vypařit do vzduchu.

  15. Podobné tři starší ženy, nejspíš od mládí kamarádky, seděly na sousední lavičce na Kampě a myslím že mám někde i jejich fotku. Domlouvaly se to jaké kavárny a nedovedly se rozhodnout. Někdo si zachovává v tomto věku zvědavost poznávání, jiný umírá zaživa.

  16. Znám nebo potkávám ve svém okolí hodně takových „přítelkyň“. Tady u nás v Podbeskydí je spíše než v kavárně uvidíme s baťůžkem na zádech a turistickými holemi někde na zastávce nebo v autobuse, či vlaku. S jednou takovou turistkou jsem byla letos na dovolené a dokonce jsem s ní sdílela pokoj. Té paní je 75 let a žije sama. Má velmi dobrý vztah se synem a jeho rodinou, ale přes všechny nemoci a že jich nemá málo, se snaží žít svůj samostatný život se svými přáteli, které si našla až když zůstala sama. Člověk musí mezi lidi a ze zkušenosti vím, že ho určitě mezi sebe přijmou, příležitostí je dost.
    Naďo, přeji ti hodně síly.

  17. Povídání mi vehnalo slzy do očí…i moje babička mi vždycky vypráví, jak je jí samotné doma smutno (děda zemřel před 13 lety), jak na ni všechno padá..a jak navštívila tu a tu „babičku“ , jak spolu šly na zmrzlinu..a jak už to není ono… Je mi líto Tvého manžela, ale takový už je život…Posílám moc a moc síly a Božího požehnání vám oběma.
    A přátelství? Přátelství je důležité v každém věku. jsem Bohu vděčná za své přátele.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s