Dušičky

 

Rok utekl a zase začaly průvody na hřbitovy, které se rozsvítí spoustou zapálených svíček a rozzáří barevnou výzdobou hrobů. Mám ráda tenhle svátek, ale letos na hřbitov nepůjdu. Zapálím doma svíčky za své drahé, odešlé, a i když na ně často vzpomínám, ten den budu ještě usilovněji. Vyndám alba a budu se probírat fotografiemi. Bude to tak trochu i trýznění mé dušičky, ale člověk ten pláč někdy potřebuje. Sice ho mám teď vrchovatě, ale jsou chvíle, kdy se se svými vnoučaty zasměju. Je to součást života, smutek i radost.

Jelikož je vesmír tak nekonečný a tajemný, přírodní zákony všechny neprobádané, myslím si, že ačkoliv tělo zemře, tak energie, která ho poháněla se nikam neztratí, jen se přemění. Na co, tak to už si vymýšlím, věřím si na to pohádkově jako v Arabele, tam se Vilibald přeměnil na vítr. Na co nevěřím je to, že by se se duše vrátila na zem v podobě zvířete.

Člověk předává své já dalším generacím ve formě genů, takže žije dále, hlavně pak ve vzpomínkách. Možná, když mi větřík čechrá vlasy a hladí tvář, že jsou to moji drazí.

Fotografie je vypůjčená z internetu

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

23 thoughts on “Dušičky

  1. Júúúú, ten obrázek je překrásný. Můžu na něm oči nechat.
    Na převtělování, taky nevěřím, ale věřím v Boha a taky v to, že se jedou se svými drahými, ještě setkáme.

  2. Taky si myslím, že se všechno neztrácí, ale v nějaké formě zůstává tady. No a kdyby náhodou ne, tak se to nejspíš ani nedozvíme a nebudeme tedy zklamaní..

  3. Moc hezky jsi to, Nadi, napsala. Přesně tak, tajemství musí být a já také chci věřit, že není úplný konec. Vzpomínej, povídej si se svým drahým a určitě se ti trošku uleví.

  4. Potešila ma zmienka o tom, že sa zasmeješ s vnučkami, nemaj preto výčitky svedomia. Ako si napísala, život pokračuje v našich génoch a spomienkach, a to je dobre.

  5. Pátrám Naďo, u tebe, jestli tu někde nenajdu odkaz na Lidovky a nedaří se mi. Hledám špatně, nebo ho na této stránce opravdu nenajdu?

  6. Nadi, to je zvláštní, teď jsem četla podobná slova na blogu fotografky Ludmillas

    Včera boli dušičky, tak jedno motto od Budhu:
    „Nestoj pri mojom hrobe a neplač. Nie som tam. Nespím. Som tisíc
    vetrov, ktoré fúkajú. Som diamantovým odleskom na snehu. Som slnečným
    svetlom na zrelom zrne. Som jemným jesenným dážďom, keď sa prebúdzaš v
    raňajšom tichu. Som rýchlym zdvíhajúcim sa návalom tichých vtákov v
    okružnom lete. Som jemnými hviezdami, ktoré v noci žiaria. Nestoj pri
    mojom hrobe a neplač. Nie som tam. Nezomrel som.“
    Je to moc krásné, že? Tys to vyjádřila skoro stejnými slovy, proto mě to hned tak zaujalo.

    • Evi, jsem v období, kdy si všechno umím rozumně vysvětlit, ale sama sebe neovládám. Jdu nakupovat a u pokladny mi začnou téct slzy, třeba.

  7. Napsala jsi to moc krásně.
    A nemusíš chodit na hřbitov, pokud se na to necítíš. Důležitější je, že vzpomínáš a myslíš na něj. (Na ně…)
    Fotografie často bývají to poslední, co nám zbývá, protože vzpomínky blednou. Naštěstí máš rodinu, která tě drží a vnučky, které tě dokážou rozptýlit a vyloudit i úsměv na tváři.
    Jestli se ti chce plakat, plač. Slzy odplaví smutek… a těch chvílí, kdy se začneš znovu usmívat, přibude. Jen to chce čas.
    Ten krásný citát od Ludmily Gregušové jsem také četla, nádherné motto.
    I když, pokud srdce bolí, rozum nepomůže.
    Srdce se musí vyplakat, vytruchlit a zahojit.
    A rozum může stokrát kázat o tom, že takový je život, srdce se trápí nebo raduje tak, jak umí.

    • Máš pravdu, Vendy. Na blogu už se musm začít mírnit, kdo by chtěl navštěvovat ubulenou babku? Každý má svých starostí dost.
      Všem vám děkuji za milá slova.

      • Nadi, myslím že to každý pochopí. Vždyť je to pár dní, strašně krátká doba. Stejně to bereš statečně, nebo se o to aspoň snažíš. Píšeš zajímavé články (myslím i ty další, co už jsou o kousek výš). Jdeš dál, nebo se o to aspoň pokoušíš. Ale všechno chce prostě svůj čas, a každý člověk má svůj způsob, jak se s tím vyrovnat… spíš by bylo nenormální, kdybys pokračovala bez jediné zmínky, jako by se nic nestalo…
        Moc se mi líbila ta větička o větříku, který tě ofoukne, rozcuchá vlasy a pohladí po tváři.

  8. Já na hřbitov na Dušičky chodím, ale myslím si, že tam je jen popel, moji blízcí jsou se mnou, dokud na ně myslím. Jinak si myslím, že až ta chvíle přijde a život skončí, tak je to jako když se zhasne. Konec. Ovšem dokud na nás někdo myslí, jsme s ním pořád. Až všichni zapomenou, pak už nejsme.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s