Jsem postižená jednou vlastností

všechno mi dochází až poté, jak latiníci říkají, ex post. Řízne-li se někdo do prstu nebo jinam, to je jedno, krev se valí proudem a dotyčný omdlévá, nezmatkuji, ošetřím jej a poté se zhroutím a jsem k nepotřebě.

Je to tak se mnou prakticky ve všech činnostech. Hoří-li na sporáku vystříknuté sádlo, hasím a popáleniny si ošetřuji dodatečně pod tekoucí vodou, s chvějícíma se kolenama. To mi připomnělo zážitek z dětství, kdy nám do domácnosti přibyl nový papiňák. Na tehdejší technickou vymoženost jsme při prvním vaření zíraly s otevřenou pusou, nedočkavě čekaly na vařené maso, pusu jsme ale dlouho nedovřely, protože má matka si nějak nevšimla návodu, že do papiňáku se leze až když je pára upuštěna. Hrnci se hrubé zacházení nelíbilo a bouchlo vzteky, až víko, maso, zelenina, voda, vylétlo až do stropu, na štěstí hrnec nikoho neopařil, ani nikomu nepraskly bubínky v uších. Jen  malíři se nikdy nepodařilo ten flek na stropě nikdy zatřít.

Při této detonaci jsme neprchaly do krytu, ba ani na chodbu domu, ani pod peřinu jsme se neschovaly (ano, my ženské), ale byla v nás malá dušička, byť ex post, až jsme to nadělení uklidily a vyprávěly si, co všechno se mohlo stát. V papiňáku se již u nás doma nikdy nevařilo. Ve své domácnosti jsem však papiňák milovala, byl mi dobrým pomocníkem. Vše chce jemnou ručku a dobré zacházení.

Jo, jo, je to tak, všechno mi dochází až poté.

lomova

Obraz Ivana Lomová