Něco zaniká, něco nového vzniká

Bez fotografických ateliérů by nebylo krásných prastarých fotografií. Kdejaké robě bylo fotografováno na kožešině jak pase koníčky, pyšná matka, sedící v parádní židli či křesílku, obklopená svými dětmi, s nad ní stojícím manželem s knírkem, či plnovousem, všichni ve slavnostních dobových šatech a botkách, většinou kotníčkových, kamarádi ve vojenském stejnokroji, nebo jen tak v dobovém civilu, ti všichni přepečlivě naaranžovaní do fotografových kulis. Děti sedící v letadélku či u sádrového dortu, milenci v hájku s břízkami, vojáčci u kresleného děla apod. Jako majstrštyk pak svatební fotografie, kde byla dodržována přesná pravidla kde kdo bude sedět či stát.

Ateliéroví majstři nefotili jen v ateliéru, ale zachycovali i dobové události ve svých městech. A tak se zachovaly i dokumety mapující naše dějiny.

Fotografické ateliéry vydržely až do dnešní doby, ale valem ubývají. Povětšinou jsou užívány ke zhotovení fotografií na občanský průkaz, řidičák apod., ale už i fotografii na pas vám vytvoří na úřadě při žádosti o jeho vystavení, nebo různé automaty. I já jsem kdysi podnikla se svými dětmi výpravu do fotoateliéru Na Pankráci, do již zbouraného domu, ve kterém bylo i kino Revoluce. Mé děti již podobnou výpravu nepodnikly. Vnučky mají několik plných alb fotografií, první fotografie dokonce hned jak vykoukly na svět. Tím, jak se rozšířily mobily s fotoaparátem, fotí se dokonce samy a mají svých fotek plný počítač. Ani digitální fotoaparáty nezahálejí, jsou cenově dostupné snad každému, stačí se podívat na internet. Tisíce a tisíce fotografií.

Včera jsem šla od metra po rampě domů a naskytl se mi smutný pohled. Náš fotoateliér, sloužící od vybudování Jižního Města, skončil. Už se neuživil. Paní za prázdnou výlohou myla součásti kovových polic, nikde ani památky po tom, čemu krám sloužil.

Se starým rokem 2011 odešlo od nás jedno ze starých uměleckých řemesel. Co nového vznikne na jeho místě s příchodem nového roku 2012? Nevím, můžu jen tipovat. Heren, hospod, vietnamských obchůdků a bank je na rampě už dost, obchod s knihami to určitě nebude, ten po sametovce zanikl jako první, tak snad sázková kancelář?

fotoatelier

Zde v letadle nejsou děti, ale dospělí kamarádi, inu, sami vidíte 🙂

knizky

Dvě Češky ve Vídni

fotoat

Na webu Šechtl a Voseček se hledá období i čí je to dítě, zde-klik

foto2270

Sestry, taky se neví čí jsou a ze kdy je pořízeno foto u Šechtlů a Vosečků

deska8105

I tohle dítě se tam hledá, takto bych mohla pokračovat až do alelujá, i dospělí se na webu Šechtl a Voseček hledají, třeba někoho poznáte, když se tam zakoukáte.

foto1275

Rodinka jak vymalovaná

Tudy cesta do slavného fotoateliéru Šechtl & Voseček z Tábora – klik zde.

A teď mé děti, obě mé děti jsou fotografované, když jim byly 2 roky

knizky_0002

Prvorozený synek Daniel – foto z ateliéru

knizky_0001

dcerka Kateřina – foto z téhož ateliéru, o nějaký ten rok později.

Advertisements
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

27 thoughts on “Něco zaniká, něco nového vzniká

  1. Pekné fotky. Obyčajný ateliér sa dnes neuživí, pokiaľ ho neprevádzkuje dobrý fotograf, ktorý si na jeho existenciu vie zarobiť fotením svadieb, stužkových, promócií, ktorý nečaká na to, že klienti prídu za ním, ale snaží sa ich získať a presvedčiť, že práve on je ten správny človek na zvečnenie ich prelomových životných okamihov. Prípadne vie zarobiť dobre vybaveným atelíérom napríklad tým, že ho prenajíma na fotenie iným fotografom alebo v ňom organizuje workshopy na tému portrétna alebo produktová fotografia.

  2. Fotky jsou moje hobby, staré, nové, umělecké i nepovedené. Mám jich hodně i doma, spousty alb, můj muž se občas čílí, že postupně vystěhujeme z bytu všechny skříňky, jen aby se mi tam ta alba vešla :-).

  3. Opravdu na mne dýchla historie. Krásné fotky a moc krásné i tvoje děti! Je to smutné, když končí staré obchody, ale dnes, v době digitálních fotoaparátů chápu, že se fotoateliér těžko uživí. Hezký celý štědrovečerní den!

  4. Když jsem přehrabával rodinný archiv, po vyklízení bytu po moji mámě, dal jsem si přecevzetí, že je naskenuji a vyhodím.
    Je to 5 let, současně jsme se stěhovali do bytu o 20m2 menšího a tak mám v práci jednu skříň plnou rodinného archivu…
    Naskenoval jsem asi 10 fotek…
    A vyhodila bys kolorované velké fotografie z dob C.K., kde se šestnáctiletá babička s palmovou ratolestí usmívá v naaranžovaném davu při vítání Františka Josefa I.?
    Přeji krásné a požehnané Vánoce!
    Ota

  5. Oj, fotografický ateliér by pro mě byl noční můrou, nerada se usmívám do foťáku :-). Ale prohlížet si staré fotografie dědečků a babiček je fajn.

  6. Nado, jako ty, jsem fanda do starých věcí. Známí o mně tvrdí, že to my, Marci máme v genech. Mám tu celý archiv starých rodinných fotek, které stále počítačově zdokonaluji, na zdi je celý foto průřez našeho i manželčina rodu. Ted pro deti a vnoučata píšu rodinnou ságu v angličtině, tu českou už mám dávno hotovou.
    A ten zánik fotoateliérů, to je znamení časů. Technologie je ničí. Je li to dobře či ne si netroufám říci.
    Přeju ti Nadenko příjemný zbytek roku i radostnější rok 2012. Honya Marek

    • Je to jako se vším, třeba pouličního fotografa už nepotkáš…
      Je dobře, že děti budou znát své předky, děláš to dobře, Honzo.

    • To mi připomnělo dílko mé kamarádky, která vybrala několik vydařených fotek svých rodičů, prarodičů, některé momentky, včetně sebe a jejího bráchy a zarámovala každou zvlášť. Všechny ty fotky pověsila na místo, kde se nejvíc prochází – a má rodinu pohromadě, ve všech fázích. Přibyla i švagrová a její neteře, a sbírku fotoobrazů postupně doplňuje…

  7. Stejně byly nejlepší papírové fotografie. Naše rozvětvená rodina jich má moc, díky taťkovi, který byl vášnivý fotograf. Mě focení taky baví, ale rodinné snímky mám uložené jen v počítači a to prostě není ono. Mnohem lepší je, vzít si na kolena album a listovat jeho stránkami a vůbec mi nevadí, že ty první albumy nejsou barevné.

  8. Taky si vzpomenu (s lítostí) na někdejší vyhlášený fotoatelier v jednom dvoře na předměstí rodného města a to kdykoliv tamtudy okolo projíždím a říkám to vždy rodinným spolucestujícím podobně, jako jsem jim opakovaně ukazoval, kde jsem tehdy viděl ty vyřízené německé tanky. Na letošní sraz spolužáků kamarád Fanda („ten neplavec“) přinesl originál tablo naší třídy (to veliké, co bývává vystavováno za výlohami) – zaprášené tablo u něj skejslo nějak při likvidaci toho fotoateliéru, pochlubil se nám ostatním, kteří jsme mu to okamžitě zazáviděli.
    K ateliérovým fotkám tvým: fascinují mě (zase) ty dětské oči v závěru ukázek!

  9. Skepticky bych se na ten zánik fotoateliérů nedíval. Naopak dnes, kdy každý laik má možnost bez hlubších technických znalostí cokoli fotografovat, řekl bych, spíše fotografiím prospívá. Pochopitelně je tu množství nic neříkajících snímků, ale mezi nimi je i mnoho dobrých a nápaditých a ty přetrvají.

  10. dobře napsané…. sdílím stejný názor – škoda papírových fotek, málokdo si je tiskne a až jednou klekne elektřina nebude co ukazovat… prosím? že neklekne nikdy? aha. 🙂

    naďo, čtu knížku a kochám se, jsi šikovná, díky

    • Díky, Petro, já tvoji ještě nezačala, protože mi praskla žárovka u lampičky u postele . Hned jak půjdem nakupovat, tak si žárovky koupím a dám se do tebe 🙂

  11. Jsem bez rodinného archívu. Album, kde je i babička, si zabral bratr, jsou v něm i moje dětské fotografie -ty bych si prý mohla vytrhat. To radši ne, nebudu ničit to krásné album. Udělala jsem si svoje ze zbylých fotek. Ty staré sbírám po antikvariátech. Jsou jako moje náhradní, ale zajímají mne šaty i ta loga na zadní straně. Podobně jsem zjistila potřebu chybějících fotek u starých lidí, když je někam odvezli, kde je o ně postaráno – a bez věcí, které je dosud provázely. Mám pro ně „náhradní“ album, které bylo zpola vytrhané…

  12. Trošku smutné psaní. Mám doma pár krabic starých fotek z pozůstalostí mých rodičů a ostatních příbuzných, jsou tam i prastaré kabinetky. Přiznám se že při přebírání pozůstalostí jsem dovnitř mrkla jenom jedním okem a krabici zavřela, většinou “ nebyl čas“ na probírání, možná, že to byla škoda, protože dnes už nikdo z této generace nežije a není se koho zeptat , kdo je na těch fotkách, pokud ovšem nejsou z opačné strany popsané, jak tomu činila moje přepečlivá tetička, která by příští rok oslavila 106 let. Tetička byla přepečlivá, já nikoliv a tak jsem stále peskována, že na našich rodinných fotografiích není alespoň datum pořízení a proč tyto fotografie nejsou v albech, ale stále v krabicích. Možná, že ty krabice vytáhnu a trošku se do nich podívám, tento povánoční čas je k tomu možná nejvhodnější. Díky, Naďo, za inspiraci. možná, že tam najdu i něco zajímavého pro svůj blog.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s