Jezdíme za dědou

Pokaždé s Karolínou a někdy i s Natálkou, když se jí podaří být bez nudlí a kašle. Včera to byla ovšem pěkně vypečená výprava. Už při vycházení z domu jsme musely zažívat vzteklé výpady proti teplým botám, které Karolíně nařídila její matka Katka. Karolín je nemá ráda. Ještě než jsme došly na stanici autobusu, vytáhla Natálka pišingr, který měla s sebou pro případ velkého hladu, že ho začne jíst, což jsme ustály a ona poslechla, že až v autobuse.

Než jsme nasedly do autobusu, zjistila jsem, že nějak divně vidím a bylo na průšvih zaděláno. Zapomněla jsem si vyměnit brýle, měla jsem na nose ty co mám na počítač, ty na dálku odpočívaly doma. Ledva jsme usedly do autobusu, Natálka zblajzla pišingr, zapila to a usnula. Karolín snědla část svého pišingru, zapila to a tvářila se nasupeně. Já jsem dál než na ni nedohlédla, seděla proti mě na čtyráku, tak jsem si to užívala.

Cesta z konečné na konečnou trvá půl hodiny, pak šup na tramvaj, kde popojedeme 1 stanici a jsme tam. Koupily jsme (už vlastně “v našem”) květinářství zimní kytičku, dívky si vzaly nabízené bonbónky a šly jsme za dědou. Hezky jsme mu to tam urovnaly, zapálily svíčky, postály jsme a daly se na cestu zpět.

Natálku napadlo, že bychom si mohly koupit ještě jednu kytku na doma, protože ona bych chtěla další bonbón. Naštěstí jela tramvaj, tak jsem ani nemusela nic vysvětlovat a juchaly jsme domů. To už cesta probíhala docela normálně, jen než přijel autobus, tak jsme musely vyslechnout, že Natálka chce ale okamžitě domů k tatínkovi.

Šťastně jsem ty holky, poloslepá, doma vyklopila a oddechla si, že jsem tu cestu s těmi nepravými brýlemi přestála bez nějakého většího průšvihu 🙂

hrbitov

Ilustrační obrázek vypůjčen z internetu

Reklamy

Dýchá na nás 1. republika, byly jsme za Zitou Kabátovou

Tak tenhle článek si můžete přečíst na stránkách BB Lidovek, když vstoupíte tak, že kliknete ZDE.

Po přečtení článku: Kliknutí na malý, modrý obdélníček vpravo dole pod článkem, s nápisem „zvýšit reputaci autora“, vřele vítáno.  🙂

Článek jsem napsala pro oba blogy.

Co je to? Vyluštěno

Zase se šinu na tenký led. Dělám něco, co neumím, ale myslím si, že tentokrát je to opravdu lehké. Obrázek je výřez, drobně rozostřený, výřez zvětšený a přidaný stín.

Tak jsem zvědavá kdo to pozná nejdřív. Vyluštění zde bude v sobotu. Nedivte se, že se vaše hádací komentáře nezjevují, budou vyjeveny až v tu sobotu.

A hádanka je vyluštěná. Je to bez kliky kolečko vzad a vpřed ze starého tramvajového pultu. Jarmila, Mirek Toms a Ota to uhodli. Mirek dokonce i technicky správně. Vždyť jsem psala, že je to jednoduché 🙂

Divný sen

adamovska V poslední době se mi zdají nesmyslné sny, většinu jich pak zapomenu, ale co se mi zdálo včera, to mi nevím proč utkvělo v hlavě. Taková blbost a na důvod z čeho takový sen může do mé hlavy přikvačit jsem nepřišla. Byla jsem v nějaké kanceláři, do které jsem evidentně patřila, ale co jsem tam měla za funkci, tak to nevím. Ještě ke všemu tam probíhalo natáčení TV a herečka, která byla hlavní osobou před kamerou byla Zlata Adamovská. Měla na sobě takové kytičkované šaty do růžova a velice zvláštní boty do šedorůžova, byly to polobotky na nízkém podpatku. Fascinovaně jsem na ty boty hleděla a nevydržela jsem, abych herečce neřekla: “Máte moc hezké a zvláštní boty”. Zlata Adamovská se vůbec nenamáhala s odpovědí, byla jsem pro ni vzduch. No, naštvala mě, ale ty boty, které jsem fakt nikdy nikde neviděla, tak ty mi zůstaly v paměti i ten její povýšený pohled. Určitě taková není, ale u mě v noci taková byla. Co takový sen znamená, vůbec netuším.

Potřebovala bych ještě oslí můstek, abych se dostala k mému blbnutí s nočníma košilema. Zkusím navázat, že ty nesmyslné sny se asi dostavují, když v posteli pojídám pomeranč. Na talířku, hezky nalámaný na kousky. Jenže málokdy se mi povede, abych se tou šťávou z pomeranče nepocintala. Já nevím jak kdo, ale ať dělám, co dělám, tak pomeranč abych jedla nad škopkem na nádobí. Tuhle se mi stal takový malér, že jsem si musela jít převléknout noční košili, protože jsem se zakousla do pomeranče a co jsem nabryndala na košili, to se snad vůbec nevidí. Včera se mi konečně povedlo, že jsem ucintanou šťávu hezky zachytila na talířek, to bylo radosti.

Koukala jsem dále na TV a jelikož mám dva v jednom, tedy monitor a TV v jednom, překlikla jsem dálkovým ovladačem na PC a šla cosi hledat. Jen jsem dosedla, bylo to jasné. Úplně jsem zapomněla, že jsem na židli odložila ten talířek od pomeranče a teď na něm hezky sedím. Tak jsem zase musela pro novou košili.

Jojo, to jsou věci, paní Müllerová.

pomeranc