Cosi o jídle

jiznak Jíst vnitřnosti zvířat prý není zdravé. Ve světě se takové věci údajně vyhazují.

Hupky dupky do mé historie. Jako technický dozor investora na stavbě, v mobilní buňce (psací stůl, židle,  skříňky na šanony a projekty, věšák na kabát a vaťák s helmou, holínky a elektrický přímotop),

kde jsem měla za úkol dohlížet na to, aby stavební firma (ať už Konstruktiva, Montované stavby nebo IPS) prováděla stavbu podle projektové dokumentace (většinou Keramoprojekt a Pražský projektový ústav),

kontrolovat  zakrývané konstrukce, s následným zápisem do stavebního deníku a také, aby byly práce prováděny podle schváleného rozpočtu, jsem přes den jedla hodně podivně.

Leckdo by mohl namítnout – proč si ta osoba ráno nepřipravila svačinu? Inu někdy ano, často ne, ranní fofry s dětmi byly plně vytěžující.

Když byla ideální situace, hlavně při větších stavbách, tak byla na stavbě kantýna, kde se prodávaly úžasné dobroty. Zabíjačkový guláš, normální guláš (tak ten jsem nikdy nejedla, hádejte proč, protože jsem si nikdy nebyla jistá, zda není z jiného zvířátka, než se guláš dělává), držková polévka, sekaná, někdy i ledvinky na cibulce, párky, buřty, salám, obložené chlebíčky a já nevím co ještě, tak to bylo fajn. V životě jsem nesnědla takové množství sekané s hořčicí a chlebem, zabíjačkových gulášů (fakt výborný) opět s chlebem, jako tenkrát. Nevím jak je to možný, ale po takovém jídle jsem vůbec nepřibírala a dokonce mám stále svůj žlučník a žaludek jako v pokojíčku.

Někdy se také podařilo, že se jídlo na stavbu v poledne dováželo, což nebylo marný.

Jestliže na stavbě nebyly takovéto přepychové možnosti, popadli někteří stavbyvedoucí, či mistříci svá auta, do kterých se naskládali ostatní vč. mě a jelo se do nejbližší hospody, asi čtyřky a tam bylo jídlo jako od maminky. Je pravda, že většinou knedlíkové, ale pro mě mívali i smažený sýr s tatarkou a bramborama.

Lehce jsme se štrejchli kolem těch vnitřností (zabíjačkový guláš, ledvinky a držková), abych se konečně dobrala k jatýrkám.

Játra za mého mlada údajně skýtaly velké množství železa (možná i dnes) a tak byly hlavně k mání prý pro nemocnice a ozdravovny, pak občas v restauraci a hlavně jako podpultovka. Jsou lidi, co játra nemusí na jakýkoliv způsob, já jsem propadla restovaným jatýrkám s hranolkama a tatarkou, což jsem si kdysi v restauraci, když je měli, ráda dávala.

No a co? Jaká je pointa autorko, máš vůbec nějakou? No, pokusím se nějakou vyvařit.

Dnes je u nás nákupní den, lednička prázdná, jen se zbytkem perníkové chaloupky, která se láme Ele jako mlska, když omylem poslechne, a tak jsem přemýšlela co já chudák dietního k obědu. Vajíčka už nemám dávno a předražená bojkotuju, tak jsem nahlédla, co mi poskytuje mrazák. A ejhle vepřová jatýrka a zelenina. Obídek jako víno, i když bez hranolek a tatarky.

No a? No, dobrý to bylo 🙂 🙂 🙂

jiznak1
Obrázky jsou z internetu, ale klidně tam někde můžu být i já. Ano, i já mám jakýsi podíl na stavbě Jižního Města…

Čas na lásku

Povídka skoro tragikomická

Je rok kocůra.
Vyhřívej se na slunci jako on a škvírkami očí s nadhledem sleduj svět. (Pavel T.)

rokkocura

Jsme na výletě, šlapeme pěšky po louce do kopce. Unaveni sedáme, leháme do trávy a ty hned usneš jako špalek. Koukám na oblohu, mráčky plují po nebeské báni, klid a ticho se line vůkol nás. Vezmu  mezi zuby stéblo trávy, nakloním se nad tebe a lechtám tě tím stéblem na nose a na očích. Oženeš se jako bys odháněl mouchu, probuzený mě pokládáš na záda a v tom….

Tvůj pohled padne na hodinky, popadneš batoh a mumláš – ujede mi rychlík, musím běžet. Zapomínáš se se mnou rozloučit a pádíš na nádraží. Já si sednu, a dělám to, co každý rozumný člověk v takové chvíli dělá, vyndám z batohu chleba s máslem a turistickým salámem, zakousnu se do něj, vyndám termosku a naliju si kafe. Kochám se pohledem na přírodu a v klidu jím.

Kolem jde myslivec se svým věrným, loveckým psem Brokem a říká: “Copak tak sama na výletě?” A já odpovídám: “To víte, lidi pořád někam uhánějí, čas je honí a já, i když mi taky čas utíká, já nespěchám.” To je rozumný, říká myslivec a přivolává svého věrného Broka, který mi dojedl svačinu, a oba mizí na kraji lesa.

Já dopiju kávu, zvedám se, vezmu svůj batoh a vydávám se oklikou na nádraží čekat na vlak, který pojede opačným směrem než ten tvůj.

koleje_660x440_1

Obrázek nahoře byl proveden pro Pavla T. od Tril,

obrázek dole je vypůjčený z internetu.

Dotykáč

samsungTak už jsem konečně “In”, mám dotykový telefon, dokonce na dvě karty, tedy dva operátory, plný všemožných funkcí a lepšího foťáku, než měla má moc šikovná, do strany vyklápěcí “babička” Nokia. Tenhle fešák se jmenuje Samsung.

Hned jak jsme jej přivezly domů a vybalily, nestihla jsem si na něj ani pořádně sáhnout, protože se ho dychtivě zmocnila Karol a začala mi ho rychlostí blesku oživovat. Mumlala u toho se svítícíma očima: To snad není možný, babi, ty a dotykáč, myslela jsem si, že si koupíš tradiční”. No to mě namíchla, proč ne já a dotykáč? Vysvětlila jsem jí, že má technicky založenou babičku, a že to byla jen otázka času, kdy si jej koupím.

Konečně byla se svým dílem spokojená a můj telefon mi “půjčila”. Zůstala jsem se svojí novou hračkou sama a zkoumala co umí a neumí. Zamotala jsem se do toho, technik, netechnik tak, že jsem vytočila nějaké číslo a na displeji se mi objevilo – tísňové volání. Telefon hulákal příjemným mužským hlasem – Haló, haló, hovořte :-). Mačkala a klikala jsem ve zmatku na co se dalo, ale pán se nedal umlčet. Tak jsem přiznala barvu, že mám nový telefon a že se omlouvám. Byl milý, s pochopením se se mnou rozloučil a sám přerušil hovor.

Od té chvíle jsem se svého fešáka trochu bála, ale ne zas natolik, abych to vzdala. Musím ho pokořit. Nejdříve ze všeho jsem konečně zjistila jak se dostat z různých šlamastik a zbytek budu zkoumat dál. V podstatě je to sice chytrá krabice, ale když si to člověk osahá, tak je to jak pro cvičený opice.

A tak už jsem telefonovala, přijala hovor a ukončila hovor, přijala zprávu a začala se s tou placičkou kamarádit.

Má milá vnučko, nedoufej, že jej odložím – její zápis na Facebooku – jojo:DD myslim ale ze te prestane bavit:D jako tatu:DD.

opice

Víte, pani, že je jaro?

jaro 0111 Ale ano, skoro všichni blogeři o tom píší a také jaro fotí. Slunce svítí podle předpisu, jarní kytičky vystrkují hlavy ze země a zlatý déšť se každým dnem chystá k výbuchu.

Je to první jaro. Jako se říká “před Kristem a po Kristu”, tak i já počítám dobu před a po. Smutné jaro, pes kulhá, nádor se jí zvětšuje, procházky se zmenšují. Kristýna si při tělocviku naštípla prst, tak má ruku v sádře, Karolína zlobí s angličtinou, má ošklivé známky a vůbec. Vidím všechno černě. Bééééééééé.

A dost. Včera jsem jela na svoji oblíbenou suchou pedikúru, masáž nohou a manikúru, jela jsem povrchovou dopravou, sedmičkou na Výtoň, měla jsem čas a tak jsem si sedla na lavičku, zrovna naproti cosi filmovali, koukala na železniční most a střípek Vltavy, vyhřívala jsem se jako kočka na plotě, slunce mi vyloženě hladilo tvář.

Park byl téměř prázdný, jen pár důchodců přešlo sem a tam, někteří se pajdali o berlích, paní s oteklými nohami, pán ledva se ploužil a tak jsem si říkala. Co kňučíš? Co ti schází? Před časem jsi zahodila berli, chodí se Ti dobře a jistě bude čím dál líp, na svůj věk nevypadáš (ne hůř :-)), máš doma bezvadný holky, rodinu, zázemí, co bys chtěla?

Život není jenom peříčko, jenže říkejte si to, když se zrovna tak hezky litujete :-), posmrkáváte a utíráte slzy do papírového kapesníku…

LAVICKA

Obrázek z internetu.

Obrázek nahoře je můj, ořezaný.

 

Už mě to zase chytá

u3v2 Za chvíli je duben a to se budou zase rojit dychtiví studenti U3V*, aby uchvátili přihlášku na obor, který si vybrali a hlavně, aby se tam dostali. letos se budu zase asi rojit i já. Už jsem napsala esemesku své spolužačce a ona je pro. Já jsem sice před časem tady tvrdila, že už jsem tak zlenivěla, že školy již zanechám, ale zase mně to nedá a asi do toho půjdu. Přemýšlím, co si máme vybrat pro tentokrát. Naposledy jsme to moc nechytily.

Musím říct, že jsem docela využila hlavně poznatky z fakulty sociálních věd UK, kde nám velice pěkně přednášel o národech a nacionalismu pan prof. PhDr. Josef Kandert, CSc.. Byli jsme malá skupina okolo kulatého stolu a vypadalo to, jako když se sejde rodina, ale bez dětí. Naopak “Dějinný běh a smysl První a Druhé republiky česko-slovenské” na FF UK mě moc nebavil, protože jsem od toho čekala víc, než nám přednášel prof. PhDr. Zdeněk Kárník, DrSc., kterého jsem si při jedné hodině vypodobnila v sešitě.

Nejvíc se nám líbily přednášky na FF UK “Osobnosti filmové režie”, s ukázkami filmů, zvláště pak přednášky, které vedl PhDr. David Čeněk. To bylo naše první a jediné studium, za které jsem získala osvědčení (desetistránková, závěrečná práce), při slavnostním zakončení v Karolinum. Mám ho v rouře v kuchyni a nevytáhnu ho, jak je rok dlouhý :-).

Pro školní rok U3V 2012/2013 ještě nevyšly žádné dispozice, takže nevíme do čeho půjdeme. Začátkem dubna se proto musíme se spolužačkou sejít a všechno to hezky probrat. Asi v kavárně Slavia, protože je to v dosahu jak FF UK, tak i FSV UK.

u3v1

Jestlipak by se pan profesor poznal? 🙂

*U3V Univerzita třetího věku. U3V jsou organizované ve větších městech po celé republice, nejen v Praze.

Foto nahoře – vstupní hala FF UK