Čas na lásku

Povídka skoro tragikomická

Je rok kocůra.
Vyhřívej se na slunci jako on a škvírkami očí s nadhledem sleduj svět. (Pavel T.)

rokkocura

Jsme na výletě, šlapeme pěšky po louce do kopce. Unaveni sedáme, leháme do trávy a ty hned usneš jako špalek. Koukám na oblohu, mráčky plují po nebeské báni, klid a ticho se line vůkol nás. Vezmu  mezi zuby stéblo trávy, nakloním se nad tebe a lechtám tě tím stéblem na nose a na očích. Oženeš se jako bys odháněl mouchu, probuzený mě pokládáš na záda a v tom….

Tvůj pohled padne na hodinky, popadneš batoh a mumláš – ujede mi rychlík, musím běžet. Zapomínáš se se mnou rozloučit a pádíš na nádraží. Já si sednu, a dělám to, co každý rozumný člověk v takové chvíli dělá, vyndám z batohu chleba s máslem a turistickým salámem, zakousnu se do něj, vyndám termosku a naliju si kafe. Kochám se pohledem na přírodu a v klidu jím.

Kolem jde myslivec se svým věrným, loveckým psem Brokem a říká: “Copak tak sama na výletě?” A já odpovídám: “To víte, lidi pořád někam uhánějí, čas je honí a já, i když mi taky čas utíká, já nespěchám.” To je rozumný, říká myslivec a přivolává svého věrného Broka, který mi dojedl svačinu, a oba mizí na kraji lesa.

Já dopiju kávu, zvedám se, vezmu svůj batoh a vydávám se oklikou na nádraží čekat na vlak, který pojede opačným směrem než ten tvůj.

koleje_660x440_1

Obrázek nahoře byl proveden pro Pavla T. od Tril,

obrázek dole je vypůjčený z internetu.