Jak se stát přítelem

prasek Kdo je přítel? Je na to nějaká definice, kterou by měl takový člověk naplňovat? Zagůglila jsem a co nevidělo oko mé.

“Jedno anglické vydavatelství vyhlásilo soutěž o nejlepší definici přátelství, zvítězila tato věta: Přítel je ten,kdo přichází,když už všichni ostatní odešli.”

Krátké, výstižné a pravdivé, ale mně jde o to, dopátrat se, jak se jím stát pro druhého,  aby tomu tak bylo, i když nejsou na stole vypjaté situace, které formu přátelství prověřují.

Nevím, zda mám zmínit to klišé, že nejlepším přítelem člověka je pes, ale už jsem to zmínila. Já bych to tak neřekla, i když i němé stvoření je přítel k nezaplacení. A jak bych to tedy řekla? Pes je náhražka dobrého přítele a je smutné, když máme jenom jej.

Přítel – dobrý, špatný, vypočítavý, veselý, smutný, tajemný, krásný, ošklivý, vtipný… je toho ještě dost, co by se k příteli dalo připasovat. Myslím si, že slovo přítel je přítel, a netřeba jej charakterizovat, přidávat mu vlastnosti, stejně tak, jako nepřítel je nepřítel, ať už se mu říká krutý, zákeřný, lstivý, pomstychtivý a já nevím jak ještě, pořád je to nepřítel. Stále se ale zakecávám a nejdu k meritu věci.

Tak tedy. Jak se stát přítelem, co pro to musím udělat, kdybych se pro to rozhodl. Píšu jako mužský, ale týká se to i žen:

Budu se snažit tomu druhému naslouchat, budu jej těšit, budu se s ním radovat

Jeho smutek bude i mým smutkem, jeho radost bude i mojí radostí

Rozdělím se s ním o poslední skývu chleba, nebo mu ji dám celou

Nikdy mu nebudu lhát

Nikdy jej nezradím

Nikdy, budu, nebudu…

Cítíte to jako já? Kec, mec lívanec (Ráda Vás cituji, pane Werichu, je to tak výstižné…)

Přátelství se tvoří potichu, prochází vývinem a je prověřováno časem, někdy kratším, jindy delším a za pochodu. Opravdu až k definici – “Přítel je ten,kdo přichází,když už všichni ostatní odešli.” Trochu se to podobá lásce, ale opravdu vzdáleně.

Takže jak se stát přítelem – nevím. Prostě se jím stát, sám o to usilovat a uvidí se, zda je toho ten druhý vůbec hoden.

Tak a končím, vaše “moudrá sova” , nebo lépe, “moudrá hlava do pečiva”).

obrazek

Obrázek je z této stránky: klik zde

Obrázek nahoře: Doma jsem našla v Sandtnerce jen obal od prášku do pečiva s červeným rohem.

A protože mám Karla Černocha moc ráda, tak ještě jednu vzpomínku na něj

A ještě jednu,

Jak přijít ke kamarádovi

Někdy dokonce náhodou, obzvláště na internetu. Všichni vlastně své články posíláme po internetovém moři jako láhve vhozené do vody a nevíme, kdo je vyloví.

Na začátku mého blogového života jsem měla na Lidovkách blog, který jsem nazvala “Nostalgický blog”. Z něj pak vzešla má první knížka. Nebyla jsem ještě tak zdatná a tak fotografii, kterou jsem zvolila do záhlaví jsem musela nějak upravit, aby vyhovovala rozměrům, tudíž jsem ji trochu zmachometila. Tehdy nás lidovkových blogerů nebylo moc, a seznamovali jsme se přes komentáře pod vlastními články. Jednoho dne jsem dostala od jednoho blogera administrativní dopis, ve kterém mi nabídl, že mi foto upraví. Přečetl si můj článek, který se mu zdál být smutný, tedy i smutná já a tak mi nabídl, že mi tímto udělá radost. Udělal mi velkou radost.

Od té doby mám kamaráda.

Jak se to pozná? Třeba i tak:

V poslední době jsem prošla zvláštní smutnou zkušeností, se kterou jsem se mu svěřila. Na to mi napsal, jsi hloupá husa, ale mám tě rád. Udělal mi velkou radost.

n-blog

7 x krásnější, knížky a všelico

Dnes jsem byla u kadeřnice, kterou mám na Václaváku. Je milá, šikovná a skvěle stříhá. Když jsem od ní odcházela, byla jsem 7x krásnější. Šlo se mi zlehka, obzvláště pak v botkách “naikách”, které mi neničí záda. Nevím, jestli je to normální, už jsem v Praze dlouho nebyla, ale na stanici metra co jsem nastupovala i vystupovala byli policajti po třech a venku jezdila policejní auta ve větším množství než normálně. Že by kvůli studentským nepokojům?

Jela jsem do obchodního centra, kde jsem se setkala podle plánu se třema “K” (Karolína, Kristýna, Kateřina), abychom nakoupily potraviny a vybraly dívkám boty. Je to vždycky děsné utrpení, protože vybrat cokoliv, co by bylo in, je horror. Jsem ráda, že jsem pasována na poradce č.1 a Kateřina až na č. 2, protože já to mám jednoduchý. Přišla jsem na to, že mávat šatama, tričkama a botama, které s Katkou vybereme, nemá cenu, protože se jim to skoro nikdy nelíbí, a že když se holkám líbí to co si vyberou samy, tak už je marné jim vnucovat svůj výběr. Pokud to nestojí tisíce, a je to jen trochu k nošení, tak jim to pochválím a směřuju Katku k pokladnám. Ne tak Katka, myslí si, že probojuje tričko či boty, které vybrala ona a já rostu. V této fázi je opouštím a sedám si před krám na lavičku. Čas se vleče, rovnám záda a čekám… Po čase vyjdou s nákupem toho, co si holky vybraly samy.

Ne, není to tak úplně vždycky, občas se opravdu podaří Katce i mně něco probojovat.

Zašla jsem do Luxoru, abych se podívala jak si stojí moje knížka a s radostí jsem objevila, že jen kousek od mých je nová knížka od Petry Braunové, Česká služka aneb Byla jsem au-pair po dvaceti letech, což je pokračování její první knížky na toto téma – Česká služka aneb Byla jsem au-pair. Obě knížky vřele doporučuji, je v nich vše. Humor, pláč, radost, láska, kamarádství, nabubřelost, zlatá či, zlobivá a rozmazlená děcka, ponížení, šikana.

Jelikož bylo poledne, dali jsme si cosi k jídlu, sedíme a Katka mi říká, jsi nějaká jiná (nemyslí tím účes) a zažertuje: “Nebyla jsi s někým na rande na kafi?” Než jsem stačila odpovědět, ozvala se Karolína – ne, babička s nikým na rande nesmí! Proč by nesměla, diví se Katka. “Nesmí”, bez jakéhokoliv vysvětlení prohlásí má prostřední vnučka a dívá se na mě polekaně. Směju se a říkám, to víš že ne, vždyť jsem byla u kadeřnice… Víc to neřešíme a já si říkám, tak už mě má na “vychování” nejen Katka, ale už i Karolína 🙂

desatero

Desatero z první knížky Petry Braunové