Mé nedokonalé fotografie

vysaka

Pohled z Vyšehradu

Fotografie0019

Křižovatky

Fotografie0022

Letošní jaro

pampel

I takovou podobu můžou mít pampelišky

bus

Doostřeno, u nás na konečné.

Pro ty, kteří přeci jen nepřečtou:

Ukončete agresivní nástup

a zběsilý výstup.

Troufni si pustit všechny holky sednout.

Obraz0022

Bude pršet. Že by byl takový vítr, až ohýbá osvětlení? 🙂

Obraz003

Příroda to nevzdá, sprejeři, ani beton ji neudolají…

Kabáty a kabátky

Kopie - jazooSice má dnes narozeniny Zita Kabátová (99), ale o ní to nebude. Jde opravdu o kabáty. Zjistila jsem, že můj, asi nejúspěšnější článek na WordPress je v posledním roce článek o botách. Tedy o tom, jak se kdysi a dnes nazývaly a nazývají boty. Ještě nedávno přišlo doplnění bot o nové názvy. Bylo to šťastné téma, které Vás opravdu zaujalo.

Vzpomněla jsem si, že své názvy měly i kabáty, i když jich bylo daleko méně než boty. A tak se zase pokusím vzpomínat a budu doufat, že mě budete doplňovat, jako u těch bot.

Pokud mi paměť sahá, tak si pamatuji, že:

– pánskému kabátu se říkalo převlečník. S překvapením jsem zjistila, že se dnes tak říká různým kombinézám a maskáčům

burnus, těžký zimník, čtyřicátá až padesátá léta

– za války se zprofanovaly kožené kabáty, lidově řečeno kožeňáky. V módě byly i v padesátých letech, kde pokračovaly ve své neoblíbenosti, neboť šel strach z lidí, kteří jej nosili. Do módy se kožené kabáty i jiné kožené oděvy dostaly už v šedesátých letech a mám pocit, že to ty kožené kabáty vydržely až dodnes. Já sama jsem jej v devadesátých letech nosila a spolu s mojí kolegyní, která měla podobný, jsme říkaly, že je v práci fasujeme. 🙂 Ale to jsem předběhla.

králičí kožíšek, válečná i krátce poválečná doba

montgomerák, a ještě k němu rádiovku, padesátá léta

– moje matka měla v padesátých letech kožich, kterému říkala bulharák, asi proto, že si to lidi pašovali z Bulharska. Moje matka měla ten kožich z Karlových Varů, od své nevlastní sestry, snad docela legálně koupeném. Říkalo se mu taky dubeňák, beran, velurák, možná znáte jiné názvy.

baloňáky jsem nosila i já, jejich móda trvala dlouhou dobu

Hubertus, nebo-li huberťák taky dost pojem, počítám už předválečný až do padesátých let

plyšák, kabáty byly jen z plyše, nebo měly povrch z baloňákové látky a uvnitř podšívka z plyše. Léta padesátá a šedesátá

šusťák, pojem ze šedesátých let. Kdo neměl šusťák, jako by nežil :-), ale jen ten z dovozu a z Tuzexu, naše výroba šusťáků byla dost primitivní. Samozřejmě jsem orig. šusťák měla i já. 🙂

cibelíňák, v cibelínovém kabátě jsem byla jednou na nádraží Těšnov zadržená esenbákem. To je ale jiná historie, kterou jsem již na sebe řekla. S kabátem šlo o to, že jsem neměla občanku, vymlouvala jsem se, že nemám kabelku a on ukázal na mé 4 kapsy u kabátu, no a pak mě šel i se mnou zjistit na služebnu.

krulák (materiál krul), měla jsem takový kabát, připravený na svatbu, jenže tehdy v únoru byl ten den mimořádně teplý a sluneční, tak jsem ho na sebe nevzala. Jsou to šedesátá léta.

krešlak, tak ten jsem neměla, sedmdesátá léta

flaušák, jasně, flaušové kabáty jsou od nepaměti, až do dnešních dnů

Pak byly paleta, parky, prošívané kabáty. Dnes jsou kabáty z umělých hmot, dokonce i kožichy a flauše. Jmenují se dnes nějak kabáty?  Pomozte mi, určitě jsem na nějaké zapomněla.

laska-jako-tram-1

Foto nahoře jsem já v padesátých letech v kabátku s bílým límečkem 🙂

Foto dole je z internetu a jistě všichni víte, o co jde.

Dnes je den jak malovaný

Jdu do světa, tedy na Václavák. Že jdu pozdě? Že jsem tam měla být v sobotu? Ó nikolivěk, davy nemám ráda. Asi dvakrát jsem se v davu ztratila. Jednou jako malá u Výstaviště, tehdy Park Juldy Fuldy a podruhé s tou vlajkou na 1. máje, jak jsem už o tom psala.

Poprvé to bylo docela napínavé. Už vůbec nevím co se tam tehdy dělo, než že jsme byly s matkou davem natlačeny na zábradlí a jeden pán mě z té skrumáže vytáhl. To je zajímavý, že si pamatuju jen tenhle moment. Mohlo mi být tak 4 až 5 let. Snad tam tehdy nikoho nepošlapali. Pak mě vyhlašovali ampliónem, že ztracená Naděnka hledá maminku :-).

Naposledy jsem stála v davu na Václaváku při generální stávce v roce 1989 a od té doby jsem si řekla, že už nikdy více.

Dnes žádné demonstrace hlášeny nejsou, ale určitě tam bude halda turistů a taky doufám, že i halda Policajtů, neb kde jsou turisti, tam jsou i zloději.

V pasáži Jiřího Grossmanna mám svoji, no svoji, není tak úplně moje, ale k jiné nechodím, kadeřnici, která ze mě má udělat dámu v nejlepších letech. No, uvidíme, v mém věku je to docela fuška 🙂

Je krásně, slunce svítí, já musím jíti.

metro

Zdroj obrázku: internet

Oslavy

Nakonec Kristýna slavila své osmnáctiny na několikrát. Velkou oslavu uspořádala se svojí třídou v klubu, kam měl každý přijít přestrojený za filmovou postavu. Fotky se mi moc líbí a jako správně chlubivá babička Vám je zde dávám ke shlédnutí.

snídaně u tiffanyho_kill bill

Snídaně u Tiffaniho a Kill Bill

524635_2094427978168_1769383940_1025120_464765971_n

Planeta opic

pulp fiction_snídaně u tiffanyho_sexy pistols

Pulp fiction, Snídaně u Tiffaniho, Sexy pistols

kill bill_mean girls

Kill Bill, Mean girls

ensdy_adamsova rodina

Ensdy – Adamsova rodina

černá labuť_sněhurka

Černá labuť, Sněhurka

adamsova rodina

Adamsova rodina

525783_2094425498106_1769383940_1025110_249989151_n

581315_2094426858140_1769383940_1025116_773683606_n

Johnny Cash

Kopie - 536163_2094430738237_1769383940_1025130_733719544_n

Už je velká…

Ten prstýnek dostala ode mě, já jsem ho dostala když se mi narodila Katka

528796_2094426338127_1769383940_1025114_231319867_n

Hodně štěstí, Kristýnko!

Zamilované, i jiné dopisy

posta Největší sbírku zamilovaných dopisů jsme s mým budoucím mužem dali dohromady, když se vrátil z dvouleté vojny. Psali jsme si někdy denně, někdy ob den, ale delší prodleva tam nebyla. Už jsem se o tom zmínila, jak jsem byla pro smích kolegům v Hydroprojektu, když jsem v poledne uháněla domů (měla jsem to kousek), abych vylovila dopis ze schránky a hned po cestě zpět do práce, ho přečetla. Dříve roznesli pošťáci dopisy dopoledne, takže jsem šla v poledne najisto. Však taky neměli na starost roznášení katalogů a různých reklamních slev a pod., tak stíhali.

Dlouho jsme ty dopisy schovávali, ale když jsme se s oběma dětmi přestěhovali do našeho prvního samostatného bytu v Komořanech, rozhodli jsme se, že je všechny, na ještě neupravené ploše, před domem spálíme. Nechtěla jsem, aby je někdy četl někdo jiný než my dva a byla jsem ráda, že jsme se na tom s mužem shodli. Během našeho života jsem nelitovala a ani teď ne, protože bych je číst, bez moře slz, už nemohla.

V literatuře a filmu si někdy zamilovaní, když se rozešli, navzájem své dopisy vrátili, někdy byly dopisy dokonce i předmětem vydírání a námětem pro detektivky, kde se pro jejich existenci i vraždilo. Nešlo jen o dopisy zamilovaných, ale i o dopisy obchodní a jiné, kterými se pisatelé mohli kompromitovat.

Včera jsem byla ve dvou badatelnách, kde jsem dostala k bádání jednu složku, která obsahovala mimo mně zajímavé podklady pro příští knížku, i dopisy, které by autoři jistě rádi zničili. Čtení těchto dopisů mi nedělalo moc dobře, protože to byly dopisy udavačské, ponížené a projevy zrádců. Často končily pozdravem Heil Hitler a já z toho měla mrazení v zádech. Byly to dopisy ze všech koutů tehdejšího Československa.

Dnes je to úplně o něčem jiném. Dopisy si lidé vyměňují a čtou, aniž by zvedli zadek ze židle, někdy i několikrát denně, ano, dnes máme maily a dokonce několik adres, které si sami zvolíme. A co teď, když se člověk nekontroluje, píše o svých emocích, dává nahlédnout  jinému člověku do svého nitra, ať už zamilovaný, nebo jinak důvěřivý? Mnohdy na sebe prozradí víc než by chtěl. Co včil, když se kamarádský či zamilovaný vztah změní? Co včil, když prostě člověk vypustí do mailu věci, které by nikdy nikomu říct nechtěl, ani pod vlivem omamných látek? Člověk se ocitne v určitém rozpoložení teď a tady a ledva odklikne odeslání, už ho to mrzí. Jen těžko může žádat své dopisy zpět, jen těžko může takové dopisy zničit.

Záleží na tom druhém, zda je sám dobrovolně smaže, protože ani výhrůžky by ničemu nepomohly. Pánem nad naší korespondencí se stal náš protějšek. Jen ten určí, co s našimi dopisy udělá. Vím to, ale přesto se někdy nekontroluju, necenzuruju tak jak bych chtěla, protože jsem důvěřivá osoba. Ale nemyslete, každému na potkání se nesvěřuju, zas tak úplně nahlouplá nejsem :-), i když bych mohla být opatrnější a o hodně míň důvěřivá.

Jenže, já už asi jiná nebudu.

duvera