Zamilované, i jiné dopisy

posta Největší sbírku zamilovaných dopisů jsme s mým budoucím mužem dali dohromady, když se vrátil z dvouleté vojny. Psali jsme si někdy denně, někdy ob den, ale delší prodleva tam nebyla. Už jsem se o tom zmínila, jak jsem byla pro smích kolegům v Hydroprojektu, když jsem v poledne uháněla domů (měla jsem to kousek), abych vylovila dopis ze schránky a hned po cestě zpět do práce, ho přečetla. Dříve roznesli pošťáci dopisy dopoledne, takže jsem šla v poledne najisto. Však taky neměli na starost roznášení katalogů a různých reklamních slev a pod., tak stíhali.

Dlouho jsme ty dopisy schovávali, ale když jsme se s oběma dětmi přestěhovali do našeho prvního samostatného bytu v Komořanech, rozhodli jsme se, že je všechny, na ještě neupravené ploše, před domem spálíme. Nechtěla jsem, aby je někdy četl někdo jiný než my dva a byla jsem ráda, že jsme se na tom s mužem shodli. Během našeho života jsem nelitovala a ani teď ne, protože bych je číst, bez moře slz, už nemohla.

V literatuře a filmu si někdy zamilovaní, když se rozešli, navzájem své dopisy vrátili, někdy byly dopisy dokonce i předmětem vydírání a námětem pro detektivky, kde se pro jejich existenci i vraždilo. Nešlo jen o dopisy zamilovaných, ale i o dopisy obchodní a jiné, kterými se pisatelé mohli kompromitovat.

Včera jsem byla ve dvou badatelnách, kde jsem dostala k bádání jednu složku, která obsahovala mimo mně zajímavé podklady pro příští knížku, i dopisy, které by autoři jistě rádi zničili. Čtení těchto dopisů mi nedělalo moc dobře, protože to byly dopisy udavačské, ponížené a projevy zrádců. Často končily pozdravem Heil Hitler a já z toho měla mrazení v zádech. Byly to dopisy ze všech koutů tehdejšího Československa.

Dnes je to úplně o něčem jiném. Dopisy si lidé vyměňují a čtou, aniž by zvedli zadek ze židle, někdy i několikrát denně, ano, dnes máme maily a dokonce několik adres, které si sami zvolíme. A co teď, když se člověk nekontroluje, píše o svých emocích, dává nahlédnout  jinému člověku do svého nitra, ať už zamilovaný, nebo jinak důvěřivý? Mnohdy na sebe prozradí víc než by chtěl. Co včil, když se kamarádský či zamilovaný vztah změní? Co včil, když prostě člověk vypustí do mailu věci, které by nikdy nikomu říct nechtěl, ani pod vlivem omamných látek? Člověk se ocitne v určitém rozpoložení teď a tady a ledva odklikne odeslání, už ho to mrzí. Jen těžko může žádat své dopisy zpět, jen těžko může takové dopisy zničit.

Záleží na tom druhém, zda je sám dobrovolně smaže, protože ani výhrůžky by ničemu nepomohly. Pánem nad naší korespondencí se stal náš protějšek. Jen ten určí, co s našimi dopisy udělá. Vím to, ale přesto se někdy nekontroluju, necenzuruju tak jak bych chtěla, protože jsem důvěřivá osoba. Ale nemyslete, každému na potkání se nesvěřuju, zas tak úplně nahlouplá nejsem :-), i když bych mohla být opatrnější a o hodně míň důvěřivá.

Jenže, já už asi jiná nebudu.

duvera