Zamilované, i jiné dopisy

posta Největší sbírku zamilovaných dopisů jsme s mým budoucím mužem dali dohromady, když se vrátil z dvouleté vojny. Psali jsme si někdy denně, někdy ob den, ale delší prodleva tam nebyla. Už jsem se o tom zmínila, jak jsem byla pro smích kolegům v Hydroprojektu, když jsem v poledne uháněla domů (měla jsem to kousek), abych vylovila dopis ze schránky a hned po cestě zpět do práce, ho přečetla. Dříve roznesli pošťáci dopisy dopoledne, takže jsem šla v poledne najisto. Však taky neměli na starost roznášení katalogů a různých reklamních slev a pod., tak stíhali.

Dlouho jsme ty dopisy schovávali, ale když jsme se s oběma dětmi přestěhovali do našeho prvního samostatného bytu v Komořanech, rozhodli jsme se, že je všechny, na ještě neupravené ploše, před domem spálíme. Nechtěla jsem, aby je někdy četl někdo jiný než my dva a byla jsem ráda, že jsme se na tom s mužem shodli. Během našeho života jsem nelitovala a ani teď ne, protože bych je číst, bez moře slz, už nemohla.

V literatuře a filmu si někdy zamilovaní, když se rozešli, navzájem své dopisy vrátili, někdy byly dopisy dokonce i předmětem vydírání a námětem pro detektivky, kde se pro jejich existenci i vraždilo. Nešlo jen o dopisy zamilovaných, ale i o dopisy obchodní a jiné, kterými se pisatelé mohli kompromitovat.

Včera jsem byla ve dvou badatelnách, kde jsem dostala k bádání jednu složku, která obsahovala mimo mně zajímavé podklady pro příští knížku, i dopisy, které by autoři jistě rádi zničili. Čtení těchto dopisů mi nedělalo moc dobře, protože to byly dopisy udavačské, ponížené a projevy zrádců. Často končily pozdravem Heil Hitler a já z toho měla mrazení v zádech. Byly to dopisy ze všech koutů tehdejšího Československa.

Dnes je to úplně o něčem jiném. Dopisy si lidé vyměňují a čtou, aniž by zvedli zadek ze židle, někdy i několikrát denně, ano, dnes máme maily a dokonce několik adres, které si sami zvolíme. A co teď, když se člověk nekontroluje, píše o svých emocích, dává nahlédnout  jinému člověku do svého nitra, ať už zamilovaný, nebo jinak důvěřivý? Mnohdy na sebe prozradí víc než by chtěl. Co včil, když se kamarádský či zamilovaný vztah změní? Co včil, když prostě člověk vypustí do mailu věci, které by nikdy nikomu říct nechtěl, ani pod vlivem omamných látek? Člověk se ocitne v určitém rozpoložení teď a tady a ledva odklikne odeslání, už ho to mrzí. Jen těžko může žádat své dopisy zpět, jen těžko může takové dopisy zničit.

Záleží na tom druhém, zda je sám dobrovolně smaže, protože ani výhrůžky by ničemu nepomohly. Pánem nad naší korespondencí se stal náš protějšek. Jen ten určí, co s našimi dopisy udělá. Vím to, ale přesto se někdy nekontroluju, necenzuruju tak jak bych chtěla, protože jsem důvěřivá osoba. Ale nemyslete, každému na potkání se nesvěřuju, zas tak úplně nahlouplá nejsem🙂, i když bych mohla být opatrnější a o hodně míň důvěřivá.

Jenže, já už asi jiná nebudu.

duvera

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

26 thoughts on “Zamilované, i jiné dopisy

    • Taky mám ráda staré pohlednice a dokonce mě potěší, když najdu dopis ve schránce, nejen ty úřední, ale takový, jaký píše Mirka. To mě vždycky potěší, hezky psaný rukou. Jenže já jsem už elektronická a posílám jen maily. Ani péefko jsem letos nepořizovala a nerozesílala…

  1. Já mám pořád ještě dopisy, které jsme si psali s manželem schované, zatím jsem neuvažovala o tom, co s nimi, dám tomu ještě čas.😉 S elektronickou poštou máš naprostou pravdu, zatím jsem do éteru nepustila nic příliš osobního a po přečtení tvého dnešního zamyšlení, ani nepustím.

  2. Bohužel nejsi, Naďo, sama tak důvěřivá. Říká se, že podle sebe soudím tebe a proto asi důvěřujeme i jiným. Také vím, že někdy nedělám dobře, ale už se těžko změním. Já jsem v životě také napsala dost dopisů a psala jsem je vždy ráda, i když jenom ručně, to víc bolela ruka než na stroji nebo PC.

  3. Jak se praví v jednom starším filmu mého oblíbence Woodyho: „Po rozchodu jsme si rozdělili naše dopisy: já si vzal souhlásky a ona samohlásky.“🙂 Však já na sebe taky vyžvatlám v dopisech a dokonce i na blogu leccos a už mě to pak i párkrát mrzelo, ale stejně v tom jedu dál. A jsem rád.

  4. Od chvile, kdy se clovek narodi, riskuje, ze se o nem lide kolem nej dovi neco, co by si nepral, aby se zverejnilo. Zpocatku si to neuvedomuje a nevadi mu to. Kdyz zacina rozum brat, zacina s tim vedome zit. A pak vlastne cely zivot zije s vedomim, ze ruzni lide znaji ruzna jeho tajemstvi a ze sam ruzna tajemstvi jinych ma „schovana“. Kazdy se s tim musi vyrovnat. A kazdy to dela po svem. Sotva kdo jde svetem bezstarostne, ale je tech „lehkomyslnych“ mnoho. Zdalo by se, ze ti bezstarostni maji lehci zivot. Nejlepci je bejt cestnej a decentni. Jak to udelat, aby na to clovek nikdy nezapomnel? Muze clovek byt vzdy trpelivy, chapavy, muze se vzdy ovladat?

    • Já jsem zářný příklad těch, co se neovládají, přesto si myslím, že jsem čestná a decentní (? co je to decentní), i když na sebe vykecám skoro všechno🙂
      Na poslední otázku musím odpovědět – Ne.

      • Na o tazku: Co je to …? se dnes odpovida: Vterinku, kouknu se na wiki. S lenivosti sobe vlastni se uchyluji k vlastnimu vykladu: Decentni je, kdyz… Se clovek snazi byt laskavy, vkusny, nevtiravy, ohleduplny a v neposledni rade diskretni… Diskretni je, kdyz… Clovek rozpozna, co by si jeho blizni neprali, aby se o nich nekontrolovatelne sirilo prostorem (at uz skutecnym ci virtualnim). Ja bych si napriklad pral, aby se vedelo, ze rad ctu texty pani Nadi. A rad se nad nimi zamyslim. Dennis

        • Hmmm, tak to já tak diskrétní nejsem, když jsem psala o rodinných příslušnících, ale oni mi to odpustili, protože jsem zas nic tak zásadního o nich nepsala🙂
          Díky za přízeň, těší mě, když mám své čtenáře, Dennisi.

          • Sorry! Zase ta „nase pani Nad’a“. To bude asi tim, jak porad myslim na to prirovnani k „nasi pani Boz’ene“. Uz to nikdy, nikdy neudelam. Doma to stokrat napisu a dam podepsat🙂 Dennis: Priste vzdy jen „nasi Nadi“!

      • Nadi, myslím, že věci, co na sebe vykecáš, nejsou nijak závadné a nedá se s nimi nikoho poškodit. Píšeš o věcech a situacích, ve kterých se občas sami potkáváme, ale stejně neprozrazuješ žádné příliš osobní věci. Myslím, že jsi zvolila správnou míru „přijatelného odtajnění“.
        Díky tomu jsi nám bližší.
        Na Dennisovu otázku bych mohla říct, že takový člověk by nebyl člověk, ale světec…
        Bezstarostní opravdu mají lehčí život, už kvůli tomu, že si věci prostě nepřipouštějí. Ale ne každý člověk má takovou povahu…

        • Máš pravdu, Vendy, nejsme z umělé hmoty, ale nějakou hranici naše chování mít musí, jinak bychom ještě lezli po stromech🙂

  5. Manželovy dopisy nemám neb jsem „zběsilá uklízečka“ a vyhazuju všechno, co zabírá místo a to hned. Pak mě to samozřejmě občas mrzí. A s tou otevřeností? I já jsem taková – otevřená, důvěřivá. Snažím se nevykecat to, co by mohlo být nebezpečné, ale jinak si myslím, že pokud mé otevřenosti a upřímnosti někdo zneužije, je to JEHO PROBLÉM, NE MUJ. Raději na svoji vlastnost doplatím, než bych byla nedůvěřivá, podezíravá a alibistická. Mně to nesedí.

      • Tak to my, skladníci různých nepotřebností z minulosti, takové zběsilé uklízení rádi nemáme, aspoň já ne. Taky ne vždy zneužití upřímnosti a otevřenosti je jenom problém zneužitele a proč doplácet zbytečně na vlastní neuváženost nebo zbrklost ve volbě, co všechno a kdy komu povídat?! U toho nemusí být člověk zrovna až tolik podezíravej, nedůvěřivej ani alibistickej, když stačí používat elementární tzv. „selský rozum“ (to bylo ke Katce)..
        Ale ještě k tomu skladovatelství.. taky mám různé dopisy z mládí uchované „na stará kolena“, a ještě taky mám v knihovně po babičce ve sklepě slušný štůsek převázaných dopisů, co si psali můj táta s mámou v začátcích jejich vztahu. Kdysi jsem do několika nahlédnul, ale odložil jsem je taky „na stará kolena“ a dopisy tam leží a leží, nějak se mi nechce narušovat soukromí v těch obálkách, i když čtení by zajímavé bylo. Ale zlikvidovat je, to zatím ne! Přitom si uvědomuju, že leccos z mých „zásob zbytečnosti“ bych nemusel nechávat až na likvidaci mým následovníkům, abych jim ulehčil v čase. Šnečím tempem se v řídkých chvílích o to maličko pokouším, ale jde mi to, asi jako kdyby se šnek vydal na dálkový pochod.

        • Já vím, Břetislave, tvoje škatule pod postelí vydala už nějaké (!) poklady, mohl bys ji zase prohrabat. Tvé historické fotky jsou skvělé.

  6. Pěkné povídání.
    Zaujal mě vaše společné zahájení nové éry v novém bytě – společným spálením dopisů.
    Asi máš pravdu, k čemu by byly – vždyť dnes by ti jen rozdíraly srdce.
    Taky mám pár dopisů schovaných, i od holek, se kterými jsem byla na internátu – předloni jsem je otevřela a četla a říkala si – tyhle starosti bych chtěla mít. A taky, jak trefné byly některé postřehy jedné z mých spolubydlících.
    Nejsem schopna je vyhodit, zas tolik místa nezabírají.
    A s ručním psaním dopisů to jde vážně na levačku. Začínám si psát něco jako deník a zjišťuju, jak nevypsanou mám ruku. Jak po první větě začínám „hrabat“ a můj rukopis je naprosto příšerný. To je z toho, že se omezuji pouze na podpisy a zbytek obstarává klávesnice u počítače…
    Dřív jsem si zapisovala básničky a dávala pozor na to, jak píšu, aby písmo bylo úhledné. To mě aspoň trochu drželo… dnes opravdu hrabu jak prvňáček.
    Ale to jen na okraj, vím že tvůj článek se týkal něčeho jiného…

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s