Žvanivá a popletená stařenka

Znáte ty babičky (častěji) a dědečky, kteří ledva se zastaví od někoho v dosahu jednoho metru, dají se s ním do řeči, ať ten dotyčný naslouchat chce nebo nechce a mnohdy prchá. Většinou začínají s tím, kolik je jim let, kolik mají dětí a vnuků, kolik dětí a vnuků na ně kašle, kde je píchá, kde je bolí, kdo jim zase ublížil a tak dále, a tak dále. Málokdo má čas a chuť se s nimi zastavit a tak je pro ně nejlepší místo u doktora, nebo v obchodě, kde je pro ně příznivě uzavřený  prostor, který se stává pastí a před jejich tirádami nikdo z pasti neunikne.

Jsou tací dobráci, kteří mají trpělivost je vyslechnout, ale já se přiznám, já ji nemám, prchám od chudáků, kteří za mnou ještě pokřikují a u doktora (když už tam nutně musím být) čtu cokoliv co mě přijde pod ruku, třeba i nástěnky a chci být neviditelná. Já vím, jsem děsná a neříkejte, že budu taky taková.

Nebudu, nebo vlastně…

Moc jsem se těšila na setkání s kolegyňkou blogerkou Mirkou z BB, že spolu půjdeme na výstavu do UMPRUM na Pražské módní salony 1900—1948. Šťastně jsme se sešly skoro na první dobrou a vypravily se na výstavu. Povídáme, povídáme a už jsme tam. Ženu se k pokladně a nastojte, v oněch místech je nějaká místnost pro ochranku. Sakra, kam dali pokladnu? Pořád se všude všechno mění. Svěřila jsem se procházející ochrance a všem, co byli v dosahu, že tam kdysi pokladna bývala, vždycky jsme tam platili, když jsme do muzea došli, kdeže tedy je pokladna nyní? Vedle stojící paní za pultem se suvenýrama povídá:

“Já jsem tu 20 let a pokladna je pořád na stejném místě, co teď stojím, to jste tu pěkně dlouho nebyli”. No, něco jsem nesourodě blekotala, pak jsem ještě zmatkovala se slevou a konečně jsme mohli jít dál. Byla jsem z toho všeho tak popletená, že když na mě chtěli v patře pro kontrolu vstupenku, tak jsem ji nemohla hned najít. No, ukázková zmatkářka.

Přemýšlela jsem, kdy jsme byli s holkama naposledy v UMPRUM a asi to bylo už před 5i lety, ale rozhodně ne před dvaceti, to jsme vnučky ještě neměli. Strašilo mi to v hlavě, že jsem se málem nemohla soustředit na vystavované modely, když se mi konečně v hlavě posunuly drátky ke správnému spojení. Jasně!!!, jsem osel, ta pokladna je v těch místech, co v UMPRUM pro ochranku, ale v Muzeu hl.m. Prahy na Florenci! Spletla jsem si budovy.

Nevím co si o mně Mirka pomyslela, možná si říkala, chudák, už je úplně popletená, to jí to začíná brzy!

Snad to nebude pokračovat moc rychle, utěšuju se, a říkám si, příště mlč a koukej kolem sebe a než něco z tý pusy vypustíš, tak si přešlápni, aby sis zase nestála na vedení!

museum-cstnastraz muzeum

Muzeum hl.m. Prahy, pokladna vlevo rovně  *  UMPRUM pokladna vlevo a zase vlevo

Je to dost rozdíl, ále co, schody jako schody🙂

 

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

31 thoughts on “Žvanivá a popletená stařenka

  1. Naďo, teď jsi mě úplně odrovnala směju se jak blázen a nemůžu přestat, takové rozuzlení jsem opravdu nečekala.😀 Je jen škoda, že tě ta příhoda tak rozhodila, že ses nemohla pořádně soustředit na vystavované modely, ale myslím, že jste nakonec prožily moc hezké odpoledne a s Mirkou, se tvému omylu, od srdce zasmály.😉

  2. Naďo, také jsem se pobavila.😀 Ale nejsi v tom sama. Já si sice nepletu pokladny, protože nikam nechodím (na vsi není příležitost). Pletu si měsíce.
    Hlavně, že jste si s Mirkou pěkně užily odpoledne.🙂

  3. Nejsi v tom sama, ber to pozitivně. V So jsem byla s manželem nakupovat sazenice, já si tak chodím, koukám, kdo co má, on ke mně přichází a říká „prohlídni si mě.“ Nic nevidím. „Hlavně moje nohy si prohlídni.“ On měl každou botu JINOU:)🙂🙂 No a co? Za tu srandu to stálo, zvlášť když jsem ji nezpůsobila já. Což taky umím.

  4. Naďo, klid, dokud víš, kam jdeš a jak se jmenuješ, svět je v pořádku.
    Nebylo by něco víc o té výstavě ?
    Přemýšlím o těch žvanivých babičkách – nejen povídají, ale začnou se i kroutit a ukazovat názorně, kde je bolí a píchá – jelikož znám své pappenheimské, jsou takové typy, které je nutno utnout. Ale na druhé straně jsou takoví, kterým doma nikdo nenaslouchá, nikdo na ně nemá čas, pro mladé jsou nudní a jen za vyslechnutí jsou někdy až nesmyslně vděční. A nejsou to jen lidé věku seniorského.
    Problém dnešní doby. Není čas. A lidé převážně chtějí mluvit /o sobě nebo o jiných/ než druhým naslouchat.

    • Tak to je fajn, to jsem se uklidnila🙂, to ještě pořád vím. Ano, je to pravda, doma na takové lidi mluví jen radio a TV, možná, v lepším případě i pes. Ano, i mladších ročníků se to týká, ale mají jiné možnosti, než ti staříci.

  5. No vidíš, že si ukázala účes.:-)
    Tak to my sme išli včera na výlet do Hlbomkého a ja som celú rodinu presviedčala, že je to:
    a) za Bytčou
    b) napravo od trate
    Samozrejme, že sme odbočili ešte pred Bytčou a doľava, napriek tomu, že tam bola tabuľka s názvom Hlboké, som sa ich ešte snažila presviedčať, že je to asi len časť dediny a že tá hlavná je za Bytčou vbpravo. Ako dôkaz som im hovorila, že som tam chodievala do š.p. PREFA. Vtedy im došlo, že som si splietla Hlboké s Hrabovým.

    • Nojo, Blanko, však tam mám taky patřičnou ránu, musím uznat, že Katka má pravdu🙂
      Jinak, potěšila jsi mě, že jsi mě v tom nenechala samu. Hlboké s Hrabovým je roztomilé🙂

  6. Milá Naďo, mě to vůbec nezaskočilo, neb osobně zmatkuji vývozně! Bylo to fakt pěkné odpoledne, já v tom muzeu opravdu 20 let nebyla, tak jsem Ti vděčná, žes mě vytáhla. Já zase „skrývala“ rozladění nad tím, že jsem předtím nesehnala zdravotní obuv u Bati (věděla jsem, že můj muž to patřičně okomentuje🙂, ale pak mě vtáhla bezvadná výstava a vzájemné příjemné popovídání – zapomněla jsem na vše předcházející …

  7. Žvanivé babky – kapitola sama pro sebe. Kdysi si mě u nás na vsi oblíbila jedna. Chodila mi na poštu vykládat všechno možné. A nejraději o svých nemocech. Nevadilo, že jsem jí kolikrát neposlouchala a dělala svoji práci. Když se rozjela, nebyla k zastavení. Jednou mi líčila, jak jí otékají a bolí kolena. Načež zvedla sukni, abych to viděla na vlastní oči. Pod sukní měla ty staré bombarďáky, co dřív ženy nosily. Já jsem se styděla, červenala a hlavně modlila, aby nikdo nepřišel. Kdo ví, co by si myslel, že tam vyvádíme.
    Nejvíc mě dorazila hláškou, že se jí vaří mozek. Ale jinak to byla dobrosrdečná babka, která nebyla vůbec lakomá. Vzpomínám na ní ráda.🙂 S ní se člověk nenudil.😀

  8. Tak tomu říkám pořádné fópa!
    Ale nic si z toho nedělej, Nadi, to se stává i v lepších rodinách🙂
    Nebo, jestli tě to uklidní, i mladším.
    Já si pamatuju, že jsme se kdysi nemohli vyznat na Hlavním nádraží, v Praze. Běhali jsme tam a zpátky a nemohli vylušti problém nástupišť. (To jsem byla s mámou v Praze, nevím, kolik mi tenkrát bylo, ale byla jsem zřejmě dítě školou povinné).
    Pak jsem jezdívala do Prahy často (s fasovanou režijkou na vlak to bylo bohovské cestování) a divím se, co nám tam bylo tak nepochopitelného?
    Nojo, poprvé je holt poprvé.
    A u tebe to sice nebylo poprvé, ale po dlouhé době se taky leccos vykouří z hlavy -a pak, podle těch fotek, schodišťátka byly dost podobné. Člověk se lehce splete. Nejlepší je, když máš pocit, že máš pravdu a ostatní se mýlí – a pak najednou kouzlem se vše vyjasní a ty zjistíš, že ostatní mají pravdu a jediný, kdo se mýlil, jsi ty sama…
    Tomu říkám situace, kdy bych lezla domů nejraději kanálama…🙂
    Ale protože nešlo o životně důležitou věc, Nadi, tak je to historka spíš úsměvná, a pokud se jí nesměješ dnes, tak za rok nebo za dva se tím budeš bavit královsky…🙂

  9. Téda, vidím, že jsem zde správně. Takových kiksů mám v rejstříku! Já bych spíš koukala, kolik je tam stovek schodů, a neviděla ani ty trendy chlapy po stranách. A to by mi bylo líto. Proto na dědině do výstavních síní nechodím…

  10. A ještě k těm „řečným“ lidem. Před pár lety chodil do zverimexu (k pozdější manželce mého synovce) hódně řečný pán. Rád povídal, málo slyšel, ale byl tam furt, byl sám. Ona ho znala, že je dobrý, a tak se mezi řečí zmínila u mě. Mě napadlo, že by má čerstvě rozvedená sestra možná uvítala takovýho chlapa, slovo moje i prodavačky dalo slovo, vyštvali jsme oba spolu na zájezd – a on už roky spokojeně krafá u spokojené sestry. :-)) I tak to může být…

  11. Nejstrašnější je, když si trvám umanutě na svém a pak se ukáže, že nemám pravdu. Mám pak potřebu všem se omlouvat, ale zachránit už se to asi nedá.🙂

  12. Aha, fotka chybí. Já jsem ji viděla, ale nenapsala jsem komentář. Jakápak stařenka! To, že se člověk ocitne mimo, se přihodí i mladým. Hlavně, že jste si to užily.

  13. To ještě není žádná tragedie! Já si myslím, že bude hůř!🙂 Ale divím se, že jsi se tomu nesmála hned, proč? To já bych se asi chechtala na celé kolo!

  14. Tak já se chechtala až dodatečně doma, nějak jsme s Mirkou měly pořád co mluvit🙂, děkuji za příjemně soucítící komentáře a jsem ráda, že jsem Vás pobavila, jako jsem se pobavila i já🙂

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s