Svěřte se do rukou svých nejdražších…

 

Ale nejdřív si to pořádně rozmyslete, já jsem si to nerozmyslela ani na chvilku a taky jsem podle toho dopadla.

Jednoho krásného dne jsem si řekla, proč mám tak dobře živit kadeřnice, když na nich přeci jen něco malinko ušetřím. Však za mlada jsem se i sama stříhala. :-). Jenže tehdy nějaký ten zoubek nevadil, všechno srovnala mladá tvářinka, to teď nepřipadá do úvahy, za stříhání jim vydělat dám, za dobré i dobře, ale na co utrácet za barvu šedin? To svede i cvičená opice.

A tak jsem se vydala do obchodu, abych mimo poživatin zakoupila i barvu. Měla jsem štěstí. Právě tam lelkovala paní od Schwarzkopfu, celá rozradostněná, že někoho ulovila kdo jí zpestří den, lapla mě a rozhodla, který odstín budu potřebovat. Jelikož jsem byla vcelku spokojená, technika nanášení barvy byla přesně pro ty cvičené opice, tak jsem si krabičku dala do košíku a ejhle, za to jsem dostala jako dárek ochrannou pláštěnku s emblémem Schwarzkopf.

Na krabičku, kterou jsem položila na stůl zaostřila zrak Karolína a ihned se nabídla, že mi barvu odborně nanese. Na to dím: “Jsi si jistá, že to umíš? Už jsi to někdy dělala?” No, nedělala, ale mám to nakoukaný. Vzpomněla jsem si na svá studentská léta, kdy mně moji kamarádi ochotně dělali rysy, jak jsem od nich opravdu slušně odkoukala techniku popisování bez šablonky a tak jsem svolila.

Moje samozvaná kadeřnice si připravila roztok, podle návodu si měla stříknout pěnu na rukavici, ale ouha, pěna nikde. “Jéééé já tam zapomněla přilejt tu druhou lahvičku.” To to hezky začíná, pomyslela jsem si mlčky a po opravě roztoku jsem si nechala šmidlat, teď už pěnou, po vlasech. “Kadeřnici” to bavilo, však je ještě napůl dítě a ty si rády hrajou právě na ty kadeřnice, škubají hřebenem vlasy všem, co se namanou a bláhově svolí.

Po důkladném nanesení barvy jsem zamžourala po hodinách, připočetla správné minuty pro působení barvy a přemýšlela jsem si po svém. Mrkla jsem do návodu, zaznamenala jsem, že se má po umytí použít kondicionér, přiložený v krabičce a jala jsem jej hledat. Našla jsem ho, ale tuba byla dočista prázdná. A jejejejejeje, odbornice vzala šmahem vše a smíchala to dohromady, nejen barvu a (ustalovač?), ale i ten kondicionér.

A jak jsem dopadla? Smála jsem se jako blázen, hlavně tomu, jak jsem ušetřila. Ten zatrackanej kondicionér nedopustil, aby mi na hlavě barva chytla. A tak stále vypadám jako babča, která na sebe nedbá a chodí s šedivýma odrostama.

Jestlipak bude ještě nákup nové barvy i s dárkem – s pláštěnkou?

kn

Reklamy

Tma

Den se krátí, jdeme do dnů, kdy bude převážně tma. Pro starší lidi je to těžké období, zejména pro ty osamělé. Ačkoliv má většina z nich doma útulno a teplo, padá na ně častá deprese. Nejenže si připouští své roky, a počítají jak dlouho zde ještě mohou být, ale hlavně postrádají zeleň slunce, procházky, které je sbližují s ostatními lidmi, kdy se necítí tak osamoceni.

Nastává čas knížek. Dlouhé večery i odpoledne přímo vybízí ke čtení. Po nějakou dobu jsem číst nemohla, nemohla jsem se na nic soustředit, ani na krátké povídky, či časopisy. Ostatně, který časopis stojí za čtení?

Jsem ráda, že se mi vrátila schopnost číst, schopnost prožívat příběhy jiných, těšit se až otevřu knihu na stránce založenou pohlednicí, či oblíbenou záložkou, tam kam jsem naposledy dočetla, těšit se na další pokračování, zmocnit se příběhu, prožít ho po svém, přemýšlet o čteném. Na jedno doporučení jsem v knihovně vyhledala knížku Ranhojič od Gordona Noaha. Byla to správná volba, kdo ji četl, ví.

A tak se zase těším na knížky, na souznění s vyprávěním, na krajinu, kam za mnou nikdo nemůže. Jsme v ní jen já a příběh, fantazie a představa.

Nadcházejících tmavých dnů se nebojím, budu mít stále co dělat, psát si s přáteli, dohadovat se s rodinou, těšit se z našich holčiček, které rostou jako z vody, cosi tvořit a vůbec. Když se to vezme kolem a kolem, já vlastně kousek  samoty vyhledávám, i nostalgie a vzpomínky patří k našemu životu, jen se jim člověk nesmí podávat. Stáří je jen další etapa života, byť konečná, ale může být i hyperaktivní 🙂

 

Z kapsičky “Kec, mec, lívanec”

(omlouvám se Břetislave, že ti kradu nápad s kapsičkama!)

 

monika4

Monika-Blatton_Trzepaki

monika3

monika1

monika

monika8

Něco málo z tvorby mé oblíbené polské malířky, Moniky Blatton

Pumpkin

Když jsem se s tímto slovem setkala, bylo to v souvislosti s tobolkama Walmark Pumpkin cps.30. Přišlo mi to slovo zábavné, pod tím názvem jsem si představovala nějakého skřítka, nebo spíš postavičku, kulatou, dobrosrdečnou, která má ráda linecká kolečka, ano TlusŤjochova pana Al-Mana, pro mě pana Pumpkina. Samozřejmě jsem věděla na co walmarkové tobolky mají působit a jako všechny vzorné manželky, kupovávala jsem je svému mužovi i já.

Vcelku nedávno jsem objevila dýňová semínka loupaná a to se stalo mojí zkázou. Je mi jedno zda jsou přírodní, či pražená solená (obzvláště mňam), jestliže si vysypu obsah pytlíku do misky, miska je za chvíli prázdná. Je to horší než buráky. Tedy pro mě. Nabídla jsem semínka jinde a byly odmrštěny s výrazem – blé.

Začala jsem se zajímat, co mé tělo tak moc potřebuje, že ta semínka vyžaduje, že se po nich můžu utlouct, i když nejsem muž. Od čeho máme internet?

Hle, co jsem našla:

PharmDr.Tomáš Arndt

Dýňová semínka patří do zdravé kuchyně, protože jsou plná dalších cenných látek pro naše tělo. Jsou bohatá především na fosfor, zinek a vitamín E. Obsahují také vitaminy A, D, vitaminy skupiny B a minerály jako draslík, mangan a měď.

Jsou rovněž zdrojem cenných nenasycených mastných kyselin, které snižují cholesterol, vysoký tlak a riziko infarktu i mrtvice. Dýňová semena mají specifickou, oříškově nasládlou chuť. V dýňových semenech najdeme také velmi hodnotné tuky, esenciální mastné kyseliny skupin Omega 3 i Omega 6, celou škálu aminokyselin a asi čtvrtinu obsahu tvoří proteiny. Semena jsou jedním z nejbohatších zdrojů aminokyseliny tryptophan, jejíž zastoupení ve výživě většiny lidí je dost nízké, protože tato aminokyselina je obzvlášť citlivá na tepelné zpracování.

Má přitom přímý vliv na hladinu serotoninu, stimuluje jeho vyplavování v mozku, čímž může příznivě ovlivnit náladu nebo depresi. Ovšem je nutno vzít do úvahy, že by je neměli pacienti, kteří užívají antidepresiva či příbuzné léky.

A tak jsem taky konečně vypátrala, že Pumpkin není žádný kulaťoučký pán, který má rád linecká kolečka, ale že je to prostě a jasně obyčejná dýně, řečeno anglicky. Jo, my analfabeti na cizí jazyky, objevujeme stále něco nového

🙂

srpensumava 1288

Foto: já, Vlachovo březí

Zpátky ze světa napořád?

volary11 008

Paní, Vy jste dala souhlas, aby Vás ta ženská fotografovala? Co Vás vede, a neříkejte mi paní, asi jsem pán 🙂

 

Už to tak vypadá, ale už to není ta samá babička, která Vás, moji milí, hanebně opustila. Doklinkala se domů s novými zážitky, posunula se do jiných sfér a získala nové zkušenosti.

Ne, že bych se usadila u kamen a jen vzpomínala, tak to tedy ne, do světa budu vyrážet stále, ale budu se vracet na mateřskou základnu, což je tenhle blog. Také k Vám zase začnu chodit na návštěvy, které jsem bídně zanedbala. Jsem zvědavá, co je u Vás nového a tak se postupně zastavím.

Co je u mě nového? Propadla jsem fotografování a tak sem občas dám i své obrázky, o kterých si budu myslet, že se mi povedly. Bude na Vás, jestli se Vám budou líbit, nebo jen nahlédnete a utečete :-).

Léto je za námi a až se zima zeptá co jsem dělala v létě, tak jí toho mnoho nepředvedu. Možná bych měla nazvat svůj blog – “U líné babičky”, ale člověk nemá zdůrazňovat své nepřednosti a tak to nechám jak to je.

Když jsem se tak rozhlížela po světě, zjistila jsem, že to s lidmi ještě není tak zlé. Představte si, že děti v Husinci zdraví i cizí pocestné, to mě obzvláště hřálo a ráda jsem jim odpovídala. V bavorském městečku zase místní řidiči měli starost jak nás vrátit do správného směru jízdy a nijak netroubili, neklepali si na čelo, že jsme blbí a vjeli jsme autem jinam, než se mělo. Snažili se nám pomoci a zejména na jedné řidičce bylo vidět, jak krabatí čelo a usilovně se snaží manévrovat se svým autem tak, aby nám udělala místo.

Nebo v té úžasné cukrárně pod zámkem ve Vimperku. Nejen skvělé dorty nešizené, ale i zacházení s hosty je tak milé, že jsme se rádi vraceli. Ve Vimperku jsem také zažila snový bazar, kde mají “od špendlíku po lokomotivu” téměř vše. Uchvátil mě tam velikánský plyšový medvěd, ale pak jsem odolala a koupila si 2 talíře po 10,- Kč, hrneček na kávu, pravda dražší za 30,- Kč, podšálek za 5,- Kč a zajímavou sklenici na pivo, taky za 10,- Kč. Měla jsem z toho nákupu převelikou radost a to nejen až do rána (jasně, narážka na Párala :-)).

Abych nezapomněla, z Prachatic do Prahy vládla v autobusu řidička, která mohla z fleku dělat kapitána na lodi, rázná, určitě by si uměla poradit i se vzpourou, ale i laskavá. Vynadala klukům, že stáli na zastávce za klandrem, což si příště ať už ale nedovolují (co kdyby jí někdo zahučel pod autobus), každému místenkáři sdělila kde najdou své místo (číslování míst je někdy docela náročné vypátrat), na všechny se usmívala, postavu měla jako matka pluku, měla slušivý svetr a košili s modrou kravatou a jela báječně.Bylo na ní vidět, že jí její práce baví a má ji ráda. S tou bych se nebála jet až na Makarskou.

Jako bonus poslala kolovat po autobusu košíček s bonbónama. Však taky podstatnou část jejího plného autobusu tvořili mlaďoši 🙂

A ještě jedna novinka, na stará kolena jsem začala pít pivo, černé, či řezané…

1pivo